8. V noci, jak to bylo v noci

Ilustrace od malíře Václava Kocuma

Nemám problém se spaním, nikdy jsem ho neměl a nemám ho v zásadě ani
teď. V podstatě se dá říci, když si jdu lehnout, vezmu si knížku, přečtu několik
řádků a usínám. Vždy před ulehnutím jsem si, pochopitelně, musel “prásknout”.
Mám dvě děti, ženu, jsem uznalý, v bytě prakticky nikdy nekouřím, pouze při návštěvách, těch využívám, těm to má paní toleruje.
Jiné to je v létě za teplého počasí, kdy máme otevřené dveře na balkon. To si
sedám k otevřeným dveřím a mohu si zapálit tam. V ostatní čas jsem kouřil takto:
v předsíňce sic nevelké, ze které přesto čtvery dveře vedou – na chodbu, do koupelny a WC, do kuchyně a do dětské sekce bytu, neboli do za sebou řazených dvou
dětských pokojů - se v rohu, právě mezi dveřmi do kuchyně a dětského pokoje,
našlo i místo pro umístění plynového kotle. Jak se říká, kamna vytáhnou vše, i kouř
a smrad.Vždy jsem kouřil tam pod kotlem, kde mám zbudovanou takovou jakoby
polici. Horní deska, i při mé dvoumetrové postavě je situována akorát tak, že se
o ní můžu opřít loktem. Podobně vysoký pult mají ještě U Papouška a pak už v celém regionu ne. Vespod dvě police, ve kterých jest víceméně konstantní takový
nepřehledný  pořádek  neboli  přehledný  nepořádek. Tak  tam,  to  bylo  mé  místo,
kde jsem, doma kouříval . Při otevřených dveřích do kuchyně jsem akorát dobře
viděl až do obýváku, také až na krásné staré secesní, po brněnské tetičce pendlovky,
neboť dveře z kuchyně do obýváku jsou šoupačky se zabroušeným sklem, a je tudíž
vidět skrz . Toto místo též nezapomeňte, bude hrát důležitou roli, zejména ty dveře
vedoucí do kuchyně a ty pendlovky. Viz kapitola 03.00 hod.
Tak, jak jsem již napsal, s usínáním problém nemám. Ulehnu, spím. Občas se
v noci probudím, ale to mi odpočinek nekazí. Četl jsem kdysi jakýsi spisek, který
doporučoval  těm,  kteří  se  v noci  probouzí,  aby  z toho  neměli  špatnou  náladu,
pustili si radio, něco dělali, apod. I když má člověk pocit, že nespí, jedná prý se
povětšinou o tzv. přerušované spaní, kdy si člověk ani neuvědomí, že střídavě spí
a bdí. Zachová-li prý člověk v takových nocích klid, odpočinek se prakticky rovná
tomu, jako by člověk spal “durch“, tedy nepřetržitě. A je to, musím říci, pravda,
s tím usínáním a probouzením se. Naučil jsem se poslouchat radio a … leckdy, kdy
mě něco zajímalo, probudil jsem se zas až při jiném pořadu.
V “Té” době, když jsem se vzbudil, šel jsem si nejprve zapálit. Pod kotel, kam
jinam - pochopitelně. Opřel jsem se o ten pultík a pěkně do kotle baf baf. Po té zase
klidně spinkat. Tak to šlo řadu let a tak jsem v noci byl „štont“ vykouřit až sedm
(slovy sedm) cigaret. Skutečně, se spaním problémy nebyly.
Jeden háček to mé noční kouření mělo. To když jsem se cítil ohrožen, mazal
jsem, ať bylo třeba těsně před půlnocí, do města. Bohudík to nemám daleko, deset
patnáct minut. Tam a zpátky tedy nějakých 25 minut. Ať pršelo, nebo mrzlo, kalhoty rovnou na pyžamo, šup do bot, kabát, klobouk a razím. Za chvíli jsem zpět,
ještě „jednu“ před spaním, pod kotlem pochopitelně, a spát.
Aha, že nevíte to mé ohrožení. Ohrožen jsem se cítil vždy ve chvíli, kdy v krabičce zbývalo méně než deset cigaret. Však počítejte se mnou. Až sedm v noci, až

sedm ráno a cestou do práce. To je nějakých 14 cigaret. A kde je rezerva. Co když přijde soused, že nemá? Aha! Raději si zaběhnu pro krabičku.

7. Jak se na mne usmlouvaly děti

Jak by se usmlouvaly. Chodily do školky, do školy. Znáte to, vždycky probíhají
nějaké akce, celospolečenské, agitační. Je toho plné rádio, televize, noviny. Vždy
probíhá nějaká vlna, vždy, aby školy, jak se dnes říká, byly „in“, to začnou hustit
i do dětí. Čas od času jednou z takovýchto akcí bývá i protikuřácká agitka. Teď to
do těch chudáků dětí v těch školách perou, co to dá. Čim menší děti, tím větší
agitace, tím více se do nich vejde, si asi učitelé myslí.
A tak, přesně podle těchto společenských akcí, se vždy začaly chovat i mé děti.
Najednou byly celé zmoudřelé, problematiku kouření měly perfektně zmapovanou, chovaly se, jak bych já byl dítě jejich, byly takové vlezlé, neustále poučovaly.
A také mne hlídaly Musel jsem tu dobu vždycky nějak přečkat, ono je to, tak jak
celá ta celospolečenská akce uhasínala, postupně opouštělo. Bylo to však pro mě
někdy velmi nepříjemné a s kouřením jsem se stahoval mimo jejich dosah.
Šly roky, děti rostly, čím dál méně času jsme trávili společně, to „nepříjemno“
z jejich dohledu pomalu a postupně se vytrácelo. Samy již též po cigaretě sáhly, už
byly v tom věku. A táta, zavilý to kuřák, měl klid. Když jsem pak skutečně kouření
zanechal, mockrát jsem si na tu dětskou starost o tátu vzpomněl. Byla upřímná
a hluboká, a i o ni jsem se v těch kritických chvílích opíral, a ještě i dnes, když
o tom píšu a děti jsou již dávno dospěláci a pro mou velkou radost též už přestaly
kouřit, jsem zpětně z té jejich starosti, velké, hluboké a upřímné, trochu dojatý.

Knihu Pojďme si nezapálit ilustroval malíř Václav Kocum.

6. Jak jsem začal kouřit za své

Někdy kolem mých devatenáctých, dvacátých narozenin. Tehdá jsem onemocněl ..., ale abych příběh začal od začátku.
Jeli jsme na flám do Prahy, na strahovské koleje. Kamarád z gymplu Jirka měl
svátek či narozeniny, už nevím, ale určitě se něco muselo oslavit. V té době jsem
se již řadu dnů, ne-li týdnů, necítil nijak zvlášť, ale na oslavu jsem přesto odjel.
Vyrazili jsme stopem, jak jinak. Bylo to v době, kdy na dnešní R1 právě budovali
mimoúrovňovou křižovatku u Mladé Boleslavi. Nikdo tehdá nevěděl, k čemu to.
Dnes se tomu říká Štrougalova dálnice, někde na Tanvaldsku měl chalupu.
Na Jiřího jsme museli chvíli počkat, no nic, spolubydlící se nás ujal, dal nám
odpočinout si a též nás v rámci svých možností náležitě uhostil.
Konečně jsme se Jirky dočkali, a že prý je to jasný, že se začíná Na Hrádečku.
Výborný salát prý tam mají, Žížalky, tuším, se tomu říkalo. Pamatuju-li dobře,
snad strouhaný sýr, cibule, snad též paprika, kyselý nálev, ostré. A Jirka, že to je
výborný základ, a že to je to, co to pro začátek chce.
Jak jsem již uvedl, nebylo mi nijak zvlášť, kamarádi snad již u pátého piva,
já, bez nálady, cumlám pořád to prvé. Jen cigarety, ty můžu, ty mi, kupodivu, zle
nedělají. Objednávám si konečně proslulé „Žížalky“. Všechno se po prvých soustech jak mávnutím proutku mění. Žížalky mě srovnaly, já v počtu piv doháním
kamarády a večer je před námi. Zázračné žížalky.
Druhý den, opět stopem, jsme se vrátili domů, já hned – opravdu mi bylo zle,
a nejen z toho pití - k paní doktorce. Ta, když jsem jí ze záchodku donesl plnou
onu typickou sklenici-močenku, jejíž obsah vzhledově mohl býti považován za černé pivo, vyběhla do, tak jako vždy, přeplněné čekárny a slovy „Mám tu teď opravdu
nemocného, rozejděte se!“ rozpustila mnohačlenný dav čekajících studentů.
Za dvě hodiny již dostávám svou postel na infekčním oddělení v Tanvaldu
a se žloutenkou tu pak pobývám více než dva měsíce. Nic nesmím, jen suchary,
po třech dnech rýži, suchou, jen tak. Celých čtrnáct dnů. Nic víc. Jen KOUŘIT,
to mohu, to mi nezakázali a ani mi to nic nedělá. Tak kouřím. Je květen, teplo,
kouříme jen tak v županech. Cigarety si již, pochopitelně, kupuji, tedy lépe řečeno,
nechám kupovat. Se žloutenkou vás ven nepustí.
Tam na terase prvního patra, nad Tanvaldem, tam začala má skutečná kariéra
kuřák, jež trvala plných dvacet pět roků a ve které jsem dosáhl značného mistrovství a dotáhl to až na 60 cigaret denně.
(Pokračování příště)

Ilustrace Václav Kocum

5. Jak jsem kouřil nekouřil, či spíše kouřil převážně jen tzv.“davajky“

Od mé první zkušenosti uběhla řada let, nežli jsem po té proklaté a zároveň
kouzelné trubičce zase sáhnul. Bylo to v letech dospívajícího jinocha, kdy cigareta - pravda, jak si v těch letech myslí snad každý, cigareta z kluků udělá chlapy.
A v dnešní době jak tak koukám, z holek „Ženy“. To byla má léta gymnaziální, v té
době, vzpomínám, jsem kouřil opravdu jen příležitostně. Leckterý z kamarádů si
cigarety již kupoval. Já však v té době kouřím, jen když se posedí, narozeniny, jiná
oslava, Silvestr – například, či jiný takto závažný důvod. Nedá se říci, že jsem kuřák, když si to tak promítám, není to nikdy více nežli takových pět cigaret týdně.
Pamatuji si však takovou příhodu z těch dob, kdy každý se snaží něčím zaujmout
a vystavovat svůj um a dovednost na odiv, kdy se různé záležitosti probírají na všech
kamarádských shromážděních. To jsou ta léta mezi 16. a 18.-19. rokem života, kdy
se přetřásají různé historky, hrdinské činy apod. No a já, mimo jiné, jsem uměl si
zapálit sirkami jen jednou rukou. No zkuste to, není to zase taková legrace. Vzít
cigaretu, to ještě jakž takž, pak ale tu sirku, pěkně ze škatulky, a škrtnout, no, to
musíte si tu škatulku v ruce tak „narichtovat“ a sirku mezi palec a ukazovák, a prostředníkem do toho na škrtátku tak cvrnknout, no jen si to zkuste. Tuto dovednost
jsem zvládal poměrně bravurně a jen čekal na chvilku, kdy budu moci excelovat.
Stalo se to při této příležitosti. Již nevím proč, kam a jak, ale přenášeli jsme
takové poměrně velké, dlouhé skleněné tabule. Každou tabuli vždy dva. Foukal
silný nárazový vítr. Tabule neseme tak, že je máme na větrné straně, čili vítr je
tlačí směrem na nás, jsme vlastně za nimi jakoby schováni. Bylo to na takovém
velkém prostranství u zimního stadionu. Přecházeli jsme velkou křižovatku a že si
zapálíme. Věřte nevěřte, i v tom silném větru, v jedné ruce tu tabuli skla, jenž se mi
opírala o rameno, jsem dokázal tou druhou rukou vyndat z kapsy sirky, ze škatulky
sirku, škrtnout a tu cigaretu si opravdu zapálit. Panečku, to byl výkon, a byl o to
cennější, že vlastně můj tabulový kolega později na fóru podal svědectví, že se tak
skutečně stalo, a to nejen při nešení tabule, ale i za silného větru. Příhoda tato se
pochopitelně přetřásala nějaký čas v širokém mém okolí, byl jsem tehdy třeťák
a záviděli mi to i čtvrťáci, na záchodku jsem pak tuto dovednost několikráte, samozřejmě za cigaretu, předváděl. Mnozí jedinci mě pak zkoušeli napodobit.
Až nyní, po letech, veřejně přiznávám tu věc, na kterou nikdo tehdá nepřišel.
Jasně, tu manipulační zručnost jsem skutečně ovládal, ale co ten vítr? To byla ta
otázka. Bylo to takhle: tu tabuli jsme nesli tak, aby byla na té straně, odkud vítr
foukal, tak, aby nám ji ten vítr nebral z rukou, ale naopak ji k nám, na naše rameno, přitlačoval. No a v určitých momentech za tou tabulí opravdu žádný vítr nebyl,
byly okamžiky, kdy jsme tam byli doslova schováni v úplném bezvětří a žádný vítr
tedy plamének sirky nezhasil.
Tak, a tajemství je, snad po 38 letech, konečně venku.
To se mi ale teď opravdu ulevilo.
(Pokračování příště)

Ilustrace Václav Kocum

4. Jak jsem začínal

No. Mám-li si vzpomenout těch opravdu prvních začátků, mám to trochu
takové  rozmazané.  Ale  některé  věci  si  vzpomínám  opravdu  velmi  dobře.  Bydlel
jsem tehdá na Vyhlídce. Tak se jmenovala ta ulice. Nad tratí to byla Nová Vyhlídka
a za tratí, dá se i říci pod tratí, to byla Stará Vyhlídka. Myslím, že takhle to je
správně i napsané. Trať obě vyhlídky, neboli takové čtvrtě poblíž hlavního nádraží,
rozdělovala. Byl tam přejezd, závory – takové klasické „šraňky“: cinkilink, cinkilink
to hrálo, když šly dolu. Klika, ta tam nebyla. Byly ovládány až z nádraží, z hlavního
hradla – to byla paráda, to hradlo, to byla stavba, prosklená, vysoká, několikráte
mě tam děda vzal, ne že by byl on sám „hradlař“, to né, ale mašinfíra, na „páře“ jezdil, tahal rychlíky do Brna, nebo také na Prahu. To pak ve Velkém Oseku se měnily
posádky, a odtamtud zase zpátky. Z Oseka vozil vždycky minerálku, v demižonech.
Už byly celé takové zahnědlé, ty demižony. Ale abych se vrátil k tématu. Od těch
závor pokračovala trať železnice po náspu, přes tzv. Háječek, překrásným, trochu
do zatáčky hrozně vysokým kamenným viaduktem. Kolik měl oblouků již si ani
nepamatuju. Pak přes silničku a už tu byl vjezd do nádraží. Jako kluci jsme po tom
mostu běhali. To se sice nesmělo, ale co. Měli jsme tam takovou partu, vlastně bylo
jich několik. A v tom Háječku, kde jsme měli množství „skovek“, se odehrávala
prakticky všechna naše dobrodružství.
Nová Vyhlídka byla větší, měli jsme víc členů, stará Vyhlídka byla menší, ale
uměli líp házet kamenama, to se muselo uznat, byli tam starší kluci. A všichni jsme
se pochopitelně scházeli u tratě, pod tratí, pod tím mostem nádherným a v tom
háječku. Takový potok jím protékal. Dokonce tam ještě pamatuju klasické, cikánské vozy. Dva. Pozorovali jsme je seshora. Tam také probíhaly líté klukovské boje,
s klacky, a dokonce i kameny se tam válčilo. Moje sestra – dvojče, jednou dostala
„butrákem“ hned vedle oka, museli jí to šít, měla veliké štěstí, že o to oko nepřišla.
Ještě leta tam pak měla jizvu.
Pochopitelně jsem byl členem jedné té party, nevím již přesně, byla-li to třetí,
čtvrtá nebo snad dokonce již pátá třída, umluvili jsme se, každý dal, co měl, a šli
jsme na nádraží koupit cigarety. Bylo to jen několik stovek metrů, možná kilometr,
buď  přes  ten  viadukt,  nebo  kolem  konzumu,  kde  šéfoval  pan  Urbánek. Cigarety
nám samozřejmě koupili starší kluci za, jak se tomu říká, jsme tehdá nevěděli, menší  provizi.  Mám  dojem,  že  jsme   nakoupili  několikery  Lípy,  Letky,  Partyzánky,
a tak…  Balení  bylo  po deseti  kusech.  Měli  jsme  takový  kýbl  plechový,  takový
menší, a tím kýblem jsme si to všechno donesli do Háječku, kam jinam, pochopitelně,
pod viadukt. Tam jsme měli pod tím prvním obloukem, kde se vlastně
terén začal svažovat, vybudované sídlo, doupě, z kamenů a klacků. Od tamtaď jsme
tehdá pozorovali ty cikánské vozy. A tam v těch místech jsme poprvé zkoušeli, jak
chutná cigaretový kouř. Nebudu vás dlouho napínat, jak to dopadlo, myslím, že
jsme se všichni pozvraceli, domů se vrátili celí bílí, zelení, průhlední a já nevím jací,
pochopitelně to z nás táhlo na sto honů, doma všechno poznali, jak jsme si to pak
řekli, a všude byl „cajmrsk“ asi tak stejný. Náš poklad jsme tenkrát zakopali pod
tím horním obloukem, označili jsme ho nenápadným kamenem, abychom věděli,
kde poklad v budoucnu najít. Od našich domovů to bylo deset patnáct minut.
Šly dny, nikdo z nás neměl další chuť na kouření. Po několika měsících jsme se
vypravili, že poklad vykopeme. Byly dva názory, co s ním. Prodat starším klukům,
oproti vlastní spotřebě, leč … Nenápadný kámen, který poklad označoval, byl tak
nenápadný, že jsme poklad prostě nenašli ani my, anebo ho našel už někdo před
námi, anebo nás špehovali ze Staré Vyhlídky a šlohli nám ho. To je asi – dnes si
myslím - nejpravděpodobnější. Na dlouhou dobu to však každopádně bylo první
a poslední vážné, seriozní kouření za vlastní peníze, stran mé osoby.

3. Jak jsem se s cigaretou v puse poprvé směrem na jih dostal na "Západ"

Má první cesta na „Západ“ vedla na jih. Bylo to po sametové revoluci
a bylo to takhle:
Asi půl roku po 17.listopadu, tedy zjara 1990, jsme jako členové podnikové
výpravy vyrazili dvěma vozy značky Škoda, ne, tuším jedním vozem značky Škoda
a jedním vozem značky Žiguli, na výstavu do vídeňského Prátru. Cesta byla naplánována tak, že přespíme kdesi u hranic a v brzkých ranních hodinách překročíme
hranice v Mikulově, tak abychom Vídeň dobyli kolem osmé hodiny.
Výstava či veletrhy, nebo jak se akce prezentovala, své brány otvírá o deváté. Vše
probíhá dle stanoveného itineráře až ... na hranicích několikakilometrová fronta!
Co to, vždyť v tu dobu velké euforie a nebývalé vzájemnosti Čechy všude pouští
bez kontrol. Posléze se vše vyjasňuje, příčinou jsou tři polské autobusy. Tak… A jak
to bylo s námi, s tou cigaretou?
Auta popojíždí, fronta vozů se jak had klikatí v několika serpentinách až k hranici.  Osádky  vozů  jsou  čtyřčlenné,  kuřáci  nekuřáci,  vzpomínám  si,  půl  na půl.
Co teď, času spousta. No nic, my kuřáci vystupujeme z aut, je překrásné slunečné
počasí, hned si, pochopitelně, zapalujeme, a procházkovým krokem popocházíme
směrem ku hranici. Předcházíme několik aut, když se celá fronta postupně dává
do pohybu. Vozidla ujedou snad nějakých 200 metrů a kolona stojí. Ve stejném
tempu docházíme a opět předcházíme naše dva vozy. Takto se to vše opakuje několikráte, avšak snad při čtvrté páté cigaretě, když se kolona dala do pohybu, již
nezastavuje. Všechna vozidla, tedy i naše škodovka a žigulík, zvolna pokračují až
přes hranici směrem na jih na “Západ”. Naše kuřácká skupina zůstává osiřelá. Bez
pasů, bez jakýchkoliv jiných dokladů, bez groše v kapse, před hranicí.
Co teď? No nic, dodáváme si kuráže a jako by nic, nevěnujíce pozornost ani
levé ani pravé straně, s cigaretou u huby, jako staří mazáci a jako bychom to dělali
denně, překračujeme státní hranici.
Jaký to byl pocit? Těžko popsatelný, nádherný, vždyť v minulosti podvakráte
jsem se “Ven” nedostal. Stačí si uvědomit jen to několikaleté martýrium, nežli jsme
se dostali s dětmi alespoň do Jugoslávie. A teď najednou pěšky, ruce v kapsách,
bez dokladů a rovnou na “Západ” - tedy na jih, rovnou do Rakous. Takový pocit
svobody, takový pocit volnosti, jsem ještě nikdy nezažil. Jako bychom létali, jsme si
připadali. Něco úžasného, k tomu se smálo sluníčko, jsme volní, dýcháme zhluboka z plných plic. Ty pocity si dodneška dovedu vyvolat a prožít. Díky Bohu za to.
Ten  moment  přechodu  hranic,  ten  pocit  svobody,  si  prosím,  také  zapamatujte.
I ten mi pomohl a bude o něm ještě řeč.
Naše dvě auta nás pochopitelně za hranicemi čekají, v pohodě pokračujeme
na Vídeň, je z toho velká legrace a po návratu povídání...

(Pokračování asi za týden)

2. Ráno cestou do práce

Pracuji v nedalekém městečku, asi sedm kilometrů to je. Veřejnou dopravou
se nedopravuji, užívám vlastní nebo služební vozidlo.Vstávám první. Proč? ... inu
má to svůj vážný důvod. Vysvětlení je jednoduché, jako první mohu okupovat tu
nejmenší místnůstku našeho bytu, a tam ... si zapálit první ranní cigaretu. V klidu,
nemusím spěchat, ostatní ještě spí. Jsou dny, kdy si tam dám rovnou dvě, vždyť
během dalších nejméně 40 minut, co vstane má paní, co spolu posnídáme a
odejdeme, si nezapálím.
Odjíždím z domova tak, abych v kanceláři byl něco před půl osmou. Tak si
to  spočítejte:  sedm  kilometrů,  dvě  velké  křižovatky,  tři  menší,  přednost  dávám
třikráte, ale ono to je jedno, ucpány bývají i ty, kde jsem na přednosti já. Většinou
to stíhám bez problému, počítám s tím.
Odcházím z bytu. Hned na schodech si zapaluji - bydlíme ve druhém patře
secesního činžáku. Je to již druhá, třetí toho dne ... no, spíše toho rána. O noci
zatím řeč nebyla. To až v jiné kapitole. Tak tedy - s cigaretou v ústech odmykám
dveře domu - zamykat nemusím, za chvíli jde za mnou manželka, posléze i dvířka
automobilu,  nasedám,  startuji,  odjíždím.  Bez  pásů,  ještě  jsem  si  na ně  nezvykl.
Někdy si je nasazuji během jízdy, to jak se zrovna cítím provinile. Popelník ve voze
je věčně plný, nedopalek vyhazuju oknem a již jsem na první z křižovatek. Pochopitelně zácpa, času dost, i na to, znovu si zapálit. Jízda pokračuje. Během jízdy vždy vykouřím takové 2-3 cigarety. To záleží na dopravní situaci.
Přijíždím k cíli, před budovou naší společnosti nejsem první. Vcházím, zdravím
se s kolegy, usedáme ke stolu, je čas první raní kávy. Probíráme, co bylo a hlavně co
je třeba. To ovšem představuje další dva kousky (cigarety). Je kolem osmé hodiny.
Je čas na práci ... a já už vykouřil minimálně šest cigaret.
Co jsem si večer koupil tu krabičku, je skoro pryč. Pořád si říkám, že mě to
donutí méně kouřit, nebudu-li kupovat více krabiček najednou, ale chyba lávky.
Už jsem zase nervózní, že v krabičce je méně než deset cigaret.

(Pokračování asi za týden)

1. V úterý, jak to bylo každé úterý

“Kam jdeš?” se ozvalo tak jako každé úterý před devatenáctou hodinou, když

beru za kliku a otevírám dveře k odchodu. Tak jako každé úterý, již více než dvacet

let. V pravé ruce již přichystánu cigaretu se sirkami, že si hned na chodbě zapálím.

Ještě než zavřu dveře, zaslechnu z kuchyně:

“No to jsem zvědavá, kdy zase přijdeš!”

Dveře cvaknou a já si s hlubokým uspokojením zapaluju “Tu” cigaretu. K autobusu, jenž mě sveze až k sokolovně, to mám kousek. Mohu, či spíše musím, jít velmi

zvolna, aby mi to na tu cigaretu dobře vyšlo.

Jsem u cíle, vystupuji pomalu z autobusu, již na schůdkách vkládám do úst

další připravenou cigaretu a v momentě doteku s chodníkem si ji zapaluji. Ani tato

vzdálenost, tedy od zastávky k sokolovně, nevydá na jednu cigaretu, musím proto

opět velmi zvolna. Tak se tak loudám, posledního, hlubokého „šluka“ si dávám

na schodech před vchodem - jsou tam tři, zašlápnu vajgla, vcházím. Čeká mě další,

nepoměrně delší vnitřní schodiště. To si prosím zapamatujte, bude o něm ještě řeč

(ale v opačném směru), a nejen v této kapitole. Lítačky, vstupní hala a již vcházím

prosklenými dveřmi, jež vás vždy upozorní na to., že “Brano zavírá samo” do chodby k šatnám. Jako mazák se zde nepřezouvám, ani sokolník mi nic neřekne.

O dvě hodiny později, po tréninku, odcházím. Vždy mezi prvními. Vyběhaný,

„vydejchaný“, vypocený, žíznivý a s obrovskou chutí dát si cigaretu. Na toho prvního „práska“, to se vždycky těším. A jsme u toho schodiště, sestupuji od lítaček

k východu a již zde si zapaluji, hmmmm pane, to je blaho, však to vy všichni kuřáci

určitě znáte. A než vystoupím ven, ještě jednoho, hlubokého šluka, ááách. Mám

prostě takový zvyk, a venku pak, zvláště v zimě, to fouká, a když čekám na kamárády, že půjdem na “dvě”, ruce mrznou...

Po tréninku vyběhaný, vypocený, vykoupaný, plíce vyluftovaný, to holt chutná

nejlíp, to se nedá svítit.

(Pokračování asi za týden)

Ilustrace: Václav Kocum

Na úvod

Jak jsem

- začal kouřit

- kouřil

- přestal kouřit?

pardon

Jak jsem si již 12 let nezapálil.

Hned v první větě se vám musím přiznat, že jsem vlastně nikdy kouřit nepřestal, akorát jsem si již více než 12 let nezapálil. Inu, prostě jsem neměl chuť. Ale k tomu se ještě dostaneme, takže zůstaňme u toho, jak jsem přestal kouřit.

Ilustrace: Václav Kocum