6. Jak jsem začal kouřit za své

Někdy kolem mých devatenáctých, dvacátých narozenin. Tehdá jsem onemocněl ..., ale abych příběh začal od začátku.
Jeli jsme na flám do Prahy, na strahovské koleje. Kamarád z gymplu Jirka měl
svátek či narozeniny, už nevím, ale určitě se něco muselo oslavit. V té době jsem
se již řadu dnů, ne-li týdnů, necítil nijak zvlášť, ale na oslavu jsem přesto odjel.
Vyrazili jsme stopem, jak jinak. Bylo to v době, kdy na dnešní R1 právě budovali
mimoúrovňovou křižovatku u Mladé Boleslavi. Nikdo tehdá nevěděl, k čemu to.
Dnes se tomu říká Štrougalova dálnice, někde na Tanvaldsku měl chalupu.
Na Jiřího jsme museli chvíli počkat, no nic, spolubydlící se nás ujal, dal nám
odpočinout si a též nás v rámci svých možností náležitě uhostil.
Konečně jsme se Jirky dočkali, a že prý je to jasný, že se začíná Na Hrádečku.
Výborný salát prý tam mají, Žížalky, tuším, se tomu říkalo. Pamatuju-li dobře,
snad strouhaný sýr, cibule, snad též paprika, kyselý nálev, ostré. A Jirka, že to je
výborný základ, a že to je to, co to pro začátek chce.
Jak jsem již uvedl, nebylo mi nijak zvlášť, kamarádi snad již u pátého piva,
já, bez nálady, cumlám pořád to prvé. Jen cigarety, ty můžu, ty mi, kupodivu, zle
nedělají. Objednávám si konečně proslulé „Žížalky“. Všechno se po prvých soustech jak mávnutím proutku mění. Žížalky mě srovnaly, já v počtu piv doháním
kamarády a večer je před námi. Zázračné žížalky.
Druhý den, opět stopem, jsme se vrátili domů, já hned – opravdu mi bylo zle,
a nejen z toho pití - k paní doktorce. Ta, když jsem jí ze záchodku donesl plnou
onu typickou sklenici-močenku, jejíž obsah vzhledově mohl býti považován za černé pivo, vyběhla do, tak jako vždy, přeplněné čekárny a slovy „Mám tu teď opravdu
nemocného, rozejděte se!“ rozpustila mnohačlenný dav čekajících studentů.
Za dvě hodiny již dostávám svou postel na infekčním oddělení v Tanvaldu
a se žloutenkou tu pak pobývám více než dva měsíce. Nic nesmím, jen suchary,
po třech dnech rýži, suchou, jen tak. Celých čtrnáct dnů. Nic víc. Jen KOUŘIT,
to mohu, to mi nezakázali a ani mi to nic nedělá. Tak kouřím. Je květen, teplo,
kouříme jen tak v županech. Cigarety si již, pochopitelně, kupuji, tedy lépe řečeno,
nechám kupovat. Se žloutenkou vás ven nepustí.
Tam na terase prvního patra, nad Tanvaldem, tam začala má skutečná kariéra
kuřák, jež trvala plných dvacet pět roků a ve které jsem dosáhl značného mistrovství a dotáhl to až na 60 cigaret denně.
(Pokračování příště)

Ilustrace Václav Kocum

5. Jak jsem kouřil nekouřil, či spíše kouřil převážně jen tzv.“davajky“

Od mé první zkušenosti uběhla řada let, nežli jsem po té proklaté a zároveň
kouzelné trubičce zase sáhnul. Bylo to v letech dospívajícího jinocha, kdy cigareta - pravda, jak si v těch letech myslí snad každý, cigareta z kluků udělá chlapy.
A v dnešní době jak tak koukám, z holek „Ženy“. To byla má léta gymnaziální, v té
době, vzpomínám, jsem kouřil opravdu jen příležitostně. Leckterý z kamarádů si
cigarety již kupoval. Já však v té době kouřím, jen když se posedí, narozeniny, jiná
oslava, Silvestr – například, či jiný takto závažný důvod. Nedá se říci, že jsem kuřák, když si to tak promítám, není to nikdy více nežli takových pět cigaret týdně.
Pamatuji si však takovou příhodu z těch dob, kdy každý se snaží něčím zaujmout
a vystavovat svůj um a dovednost na odiv, kdy se různé záležitosti probírají na všech
kamarádských shromážděních. To jsou ta léta mezi 16. a 18.-19. rokem života, kdy
se přetřásají různé historky, hrdinské činy apod. No a já, mimo jiné, jsem uměl si
zapálit sirkami jen jednou rukou. No zkuste to, není to zase taková legrace. Vzít
cigaretu, to ještě jakž takž, pak ale tu sirku, pěkně ze škatulky, a škrtnout, no, to
musíte si tu škatulku v ruce tak „narichtovat“ a sirku mezi palec a ukazovák, a prostředníkem do toho na škrtátku tak cvrnknout, no jen si to zkuste. Tuto dovednost
jsem zvládal poměrně bravurně a jen čekal na chvilku, kdy budu moci excelovat.
Stalo se to při této příležitosti. Již nevím proč, kam a jak, ale přenášeli jsme
takové poměrně velké, dlouhé skleněné tabule. Každou tabuli vždy dva. Foukal
silný nárazový vítr. Tabule neseme tak, že je máme na větrné straně, čili vítr je
tlačí směrem na nás, jsme vlastně za nimi jakoby schováni. Bylo to na takovém
velkém prostranství u zimního stadionu. Přecházeli jsme velkou křižovatku a že si
zapálíme. Věřte nevěřte, i v tom silném větru, v jedné ruce tu tabuli skla, jenž se mi
opírala o rameno, jsem dokázal tou druhou rukou vyndat z kapsy sirky, ze škatulky
sirku, škrtnout a tu cigaretu si opravdu zapálit. Panečku, to byl výkon, a byl o to
cennější, že vlastně můj tabulový kolega později na fóru podal svědectví, že se tak
skutečně stalo, a to nejen při nešení tabule, ale i za silného větru. Příhoda tato se
pochopitelně přetřásala nějaký čas v širokém mém okolí, byl jsem tehdy třeťák
a záviděli mi to i čtvrťáci, na záchodku jsem pak tuto dovednost několikráte, samozřejmě za cigaretu, předváděl. Mnozí jedinci mě pak zkoušeli napodobit.
Až nyní, po letech, veřejně přiznávám tu věc, na kterou nikdo tehdá nepřišel.
Jasně, tu manipulační zručnost jsem skutečně ovládal, ale co ten vítr? To byla ta
otázka. Bylo to takhle: tu tabuli jsme nesli tak, aby byla na té straně, odkud vítr
foukal, tak, aby nám ji ten vítr nebral z rukou, ale naopak ji k nám, na naše rameno, přitlačoval. No a v určitých momentech za tou tabulí opravdu žádný vítr nebyl,
byly okamžiky, kdy jsme tam byli doslova schováni v úplném bezvětří a žádný vítr
tedy plamének sirky nezhasil.
Tak, a tajemství je, snad po 38 letech, konečně venku.
To se mi ale teď opravdu ulevilo.
(Pokračování příště)

Ilustrace Václav Kocum