 |
| Ilustrace od malíře Václava Kocuma |
teď. V podstatě se dá říci, když si jdu lehnout, vezmu si knížku, přečtu několik
řádků a usínám. Vždy před ulehnutím jsem si, pochopitelně, musel “prásknout”.
Mám dvě děti, ženu, jsem uznalý, v bytě prakticky nikdy nekouřím, pouze při návštěvách, těch využívám, těm to má paní toleruje.
Jiné to je v létě za teplého počasí, kdy máme otevřené dveře na balkon. To si
sedám k otevřeným dveřím a mohu si zapálit tam. V ostatní čas jsem kouřil takto:
v předsíňce sic nevelké, ze které přesto čtvery dveře vedou – na chodbu, do koupelny a WC, do kuchyně a do dětské sekce bytu, neboli do za sebou řazených dvou
dětských pokojů - se v rohu, právě mezi dveřmi do kuchyně a dětského pokoje,
našlo i místo pro umístění plynového kotle. Jak se říká, kamna vytáhnou vše, i kouř
a smrad.Vždy jsem kouřil tam pod kotlem, kde mám zbudovanou takovou jakoby
polici. Horní deska, i při mé dvoumetrové postavě je situována akorát tak, že se
o ní můžu opřít loktem. Podobně vysoký pult mají ještě U Papouška a pak už v celém regionu ne. Vespod dvě police, ve kterých jest víceméně konstantní takový
nepřehledný pořádek neboli přehledný nepořádek. Tak tam, to bylo mé místo,
kde jsem, doma kouříval . Při otevřených dveřích do kuchyně jsem akorát dobře
viděl až do obýváku, také až na krásné staré secesní, po brněnské tetičce pendlovky,
neboť dveře z kuchyně do obýváku jsou šoupačky se zabroušeným sklem, a je tudíž
vidět skrz . Toto místo též nezapomeňte, bude hrát důležitou roli, zejména ty dveře
vedoucí do kuchyně a ty pendlovky. Viz kapitola 03.00 hod.
Tak, jak jsem již napsal, s usínáním problém nemám. Ulehnu, spím. Občas se
v noci probudím, ale to mi odpočinek nekazí. Četl jsem kdysi jakýsi spisek, který
doporučoval těm, kteří se v noci probouzí, aby z toho neměli špatnou náladu,
pustili si radio, něco dělali, apod. I když má člověk pocit, že nespí, jedná prý se
povětšinou o tzv. přerušované spaní, kdy si člověk ani neuvědomí, že střídavě spí
a bdí. Zachová-li prý člověk v takových nocích klid, odpočinek se prakticky rovná
tomu, jako by člověk spal “durch“, tedy nepřetržitě. A je to, musím říci, pravda,
s tím usínáním a probouzením se. Naučil jsem se poslouchat radio a … leckdy, kdy
mě něco zajímalo, probudil jsem se zas až při jiném pořadu.
V “Té” době, když jsem se vzbudil, šel jsem si nejprve zapálit. Pod kotel, kam
jinam - pochopitelně. Opřel jsem se o ten pultík a pěkně do kotle baf baf. Po té zase
klidně spinkat. Tak to šlo řadu let a tak jsem v noci byl „štont“ vykouřit až sedm
(slovy sedm) cigaret. Skutečně, se spaním problémy nebyly.
Jeden háček to mé noční kouření mělo. To když jsem se cítil ohrožen, mazal
jsem, ať bylo třeba těsně před půlnocí, do města. Bohudík to nemám daleko, deset
patnáct minut. Tam a zpátky tedy nějakých 25 minut. Ať pršelo, nebo mrzlo, kalhoty rovnou na pyžamo, šup do bot, kabát, klobouk a razím. Za chvíli jsem zpět,
ještě „jednu“ před spaním, pod kotlem pochopitelně, a spát.
Aha, že nevíte to mé ohrožení. Ohrožen jsem se cítil vždy ve chvíli, kdy v krabičce zbývalo méně než deset cigaret. Však počítejte se mnou. Až sedm v noci, až
sedm ráno a cestou do práce. To je nějakých 14 cigaret. A kde je rezerva. Co když přijde soused, že nemá? Aha! Raději si zaběhnu pro krabičku.
