8. V noci, jak to bylo v noci

Ilustrace od malíře Václava Kocuma
Nemám problém se spaním, nikdy jsem ho neměl a nemám ho v zásadě ani
teď. V podstatě se dá říci, když si jdu lehnout, vezmu si knížku, přečtu několik
řádků a usínám. Vždy před ulehnutím jsem si, pochopitelně, musel “prásknout”.
Mám dvě děti, ženu, jsem uznalý, v bytě prakticky nikdy nekouřím, pouze při návštěvách, těch využívám, těm to má paní toleruje.
Jiné to je v létě za teplého počasí, kdy máme otevřené dveře na balkon. To si
sedám k otevřeným dveřím a mohu si zapálit tam. V ostatní čas jsem kouřil takto:
v předsíňce sic nevelké, ze které přesto čtvery dveře vedou – na chodbu, do koupelny a WC, do kuchyně a do dětské sekce bytu, neboli do za sebou řazených dvou
dětských pokojů - se v rohu, právě mezi dveřmi do kuchyně a dětského pokoje,
našlo i místo pro umístění plynového kotle. Jak se říká, kamna vytáhnou vše, i kouř
a smrad.Vždy jsem kouřil tam pod kotlem, kde mám zbudovanou takovou jakoby
polici. Horní deska, i při mé dvoumetrové postavě je situována akorát tak, že se
o ní můžu opřít loktem. Podobně vysoký pult mají ještě U Papouška a pak už v celém regionu ne. Vespod dvě police, ve kterých jest víceméně konstantní takový
nepřehledný  pořádek  neboli  přehledný  nepořádek. Tak  tam,  to  bylo  mé  místo,
kde jsem, doma kouříval . Při otevřených dveřích do kuchyně jsem akorát dobře
viděl až do obýváku, také až na krásné staré secesní, po brněnské tetičce pendlovky,
neboť dveře z kuchyně do obýváku jsou šoupačky se zabroušeným sklem, a je tudíž
vidět skrz . Toto místo též nezapomeňte, bude hrát důležitou roli, zejména ty dveře
vedoucí do kuchyně a ty pendlovky. Viz kapitola 03.00 hod.
Tak, jak jsem již napsal, s usínáním problém nemám. Ulehnu, spím. Občas se
v noci probudím, ale to mi odpočinek nekazí. Četl jsem kdysi jakýsi spisek, který
doporučoval  těm,  kteří  se  v noci  probouzí,  aby  z toho  neměli  špatnou  náladu,
pustili si radio, něco dělali, apod. I když má člověk pocit, že nespí, jedná prý se
povětšinou o tzv. přerušované spaní, kdy si člověk ani neuvědomí, že střídavě spí
a bdí. Zachová-li prý člověk v takových nocích klid, odpočinek se prakticky rovná
tomu, jako by člověk spal “durch“, tedy nepřetržitě. A je to, musím říci, pravda,
s tím usínáním a probouzením se. Naučil jsem se poslouchat radio a … leckdy, kdy
mě něco zajímalo, probudil jsem se zas až při jiném pořadu.
V “Té” době, když jsem se vzbudil, šel jsem si nejprve zapálit. Pod kotel, kam
jinam - pochopitelně. Opřel jsem se o ten pultík a pěkně do kotle baf baf. Po té zase
klidně spinkat. Tak to šlo řadu let a tak jsem v noci byl „štont“ vykouřit až sedm
(slovy sedm) cigaret. Skutečně, se spaním problémy nebyly.
Jeden háček to mé noční kouření mělo. To když jsem se cítil ohrožen, mazal
jsem, ať bylo třeba těsně před půlnocí, do města. Bohudík to nemám daleko, deset
patnáct minut. Tam a zpátky tedy nějakých 25 minut. Ať pršelo, nebo mrzlo, kalhoty rovnou na pyžamo, šup do bot, kabát, klobouk a razím. Za chvíli jsem zpět,
ještě „jednu“ před spaním, pod kotlem pochopitelně, a spát.
Aha, že nevíte to mé ohrožení. Ohrožen jsem se cítil vždy ve chvíli, kdy v krabičce zbývalo méně než deset cigaret. Však počítejte se mnou. Až sedm v noci, až
sedm ráno a cestou do práce. To je nějakých 14 cigaret. A kde je rezerva. Co když přijde soused, že nemá? Aha! Raději si zaběhnu pro krabičku.

7. Jak se na mne usmlouvaly děti

Jak by se usmlouvaly. Chodily do školky, do školy. Znáte to, vždycky probíhají
nějaké akce, celospolečenské, agitační. Je toho plné rádio, televize, noviny. Vždy
probíhá nějaká vlna, vždy, aby školy, jak se dnes říká, byly „in“, to začnou hustit
i do dětí. Čas od času jednou z takovýchto akcí bývá i protikuřácká agitka. Teď to
do těch chudáků dětí v těch školách perou, co to dá. Čim menší děti, tím větší
agitace, tím více se do nich vejde, si asi učitelé myslí.
A tak, přesně podle těchto společenských akcí, se vždy začaly chovat i mé děti.
Najednou byly celé zmoudřelé, problematiku kouření měly perfektně zmapovanou, chovaly se, jak bych já byl dítě jejich, byly takové vlezlé, neustále poučovaly.
A také mne hlídaly Musel jsem tu dobu vždycky nějak přečkat, ono je to, tak jak
celá ta celospolečenská akce uhasínala, postupně opouštělo. Bylo to však pro mě
někdy velmi nepříjemné a s kouřením jsem se stahoval mimo jejich dosah.
Šly roky, děti rostly, čím dál méně času jsme trávili společně, to „nepříjemno“
z jejich dohledu pomalu a postupně se vytrácelo. Samy již též po cigaretě sáhly, už
byly v tom věku. A táta, zavilý to kuřák, měl klid. Když jsem pak skutečně kouření
zanechal, mockrát jsem si na tu dětskou starost o tátu vzpomněl. Byla upřímná
a hluboká, a i o ni jsem se v těch kritických chvílích opíral, a ještě i dnes, když
o tom píšu a děti jsou již dávno dospěláci a pro mou velkou radost též už přestaly
kouřit, jsem zpětně z té jejich starosti, velké, hluboké a upřímné, trochu dojatý.
Knihu Pojďme si nezapálit ilustroval malíř Václav Kocum.