29. Strategie a taktika

Strategie a taktika (neboli stanovení cílů a způsobu, jak k nim dojíti)

…to je pane důležitá věc, to jo. Ale jak pro koho. Ten, kdo je zvyklý
do všeho vlítnout po hlavě, hmm, ten se jen potrápí. Jiný však potřebuje
plánování a přípravu - dobrou, dokonalou, podrobnou. Popřemýšlejte si
o tom, o sobě, jaký jste, co a jak řešíte, co vám nevyhovuje, co vyloženě
ano. Jestli jste typ, kterému vyhovuje právě to plánování, jestli je vaše
letora prudká a do všeho musíte vlítnout jak vichřice??? … ale ten cíl, ten
základní, ten VÁŠ CÍL mějte stále před sebou. Pravda, cesty mohou být
různé (STRATEGIE), to právě podle té vaší nátury, principy a cíle však
zůstávají , byť se někdy zdají v nedohlednu, a jak k nim dojít, to je právě
ta cesta (taktika) k nim.

Nebojujte proti sobě, ani proti své přirozenosti. Stačí, když se postavíte
tomu návyku, když budete bojovat s ním, ale se sebou samým opravdu
nebojujte. Sami si vyhovte, popřemýšlejte si o tom tak, aby váš způsob, už
vaše rozhodnutí vycházelo z vašeho charakteru chování, z toho, jaký jste,
jaké jste letory, z toho, co vám vyhovuje. Stanovte si svou taktiku postupu,
taktiku jednotlivých kroků, popřemýšlejte o věcech, které vás mohou
potkat.

Snažil  jsem  se  v této  knížce  upozornit  na některé  příhody,  některé
popsat, tak aby, potkáte-li se s něčím podobným, jste nebyli zaskočeni,
ale naopak již „O TOM ZPRAVENI“, a „NA TO“ připraveni a řekli si :
„Aha, to jsem četl, už je to tady, jo, jo, funguje to, tak tu máš čerte
kropáč…!“ a jde se dál.

Když si stanovíte strategii, pak stanovte taktiku. Taktiku, která opět
bude vycházet z vás, bude vycházet i ze zkušeností jiných, určitě takové
lidi znáte, poraďte se s nimi, oni vám řeknou, co je na té jejich cestě potkalo.
Vylučte kritická místa, popřemýšlejte, které rituály pozměnit, co
dělat jinak, jak se vystříhat nebezpečným místům a nebezpečným časovým
úsekům. A bude-li vám tato knížka v tom alespoň trochu nápomocna, pak
„Pán Bůh zaplať!“

Neustále si uvědomujte, že „můžete“ dělat co chcete, jste přeci svobodní.
Nebo lépe naopak, „NEDĚLAT TO, CO NECHCETE“, nenechat se
přinutit nikým a ničím dělat to, co já nechci! To je velice důležité pro vaše
vědomí, nedělat to, co nechci, z toho pak automaticky plyne, že v podstatě
děláte TO, CO CHCETE. Stačí mašinérie společnosti, která nás nutí
k lecčemu, proč bychom si k tomu museli ještě přidávat něco, do čeho nás nic
nenutí, jenom nějaký hloupý zvyk, návyk, okolí apod...

„Kecy nemaj cenu!“
„Tak chceš to?“
„Jooo…“
„Tak to tu napiš!“ – a přisouvám papír s obyčejnou versatilkou.
„A co mám napsat?“ – najednou jako by neví.
„No to co chceš, né?!“ – a papír stále přistrkuji blíž.
„A proč to mám napsat?“- papír jako by trochu odstrčí.
„No protože to chceš, né?“ – a zase to všechno přistrčím 
blíž k němu.
„No jooo…“ – se zatváří.
„Tak to tu napiš!“
„A jak to mám napsat?“ – drbe se za uchem.
„Čeeesky, ty vole!“ – se už neudržím a zvyšuju hlas.
„Aha…“ – je celá jeho odpověď.

Aha, vidíte, bojí se to napsat. Je až zarážející, kolik lidí se bojí své
rozhodnutí nebo jinou svou přelomovou myšlenku (a nejen v otázce kouření),
napsat. Když se to napíše, tak to prostě už nejde „okecat“…
„…a že to tak nemyslel, a že to byla zatím jen taková úvaha, a že si
to rozmyslí.“
„Počkej, počkej!“ – oponuju. „Cos´ tak nemyslel?“
„Ale myslel, ale proč to mám napsat?“ – a jako by nepatrně opět odstrčí
papír i s tužkou.
„No proč, Proč?“- zvyšuju hlas: „ Aby sis nemyslel, že za chvíli řekneš,
žes´ to tak nemyslel a žes´ to myslel jinak, tak kdyžs to tak myslel
a kdyžs to myslel vážně, a já si myslím, žes‘ to tak opravdu myslel, žes to
myslel vážně, tak to tu napiš, aby bylo jasný, žes to tak opravdu myslel, aby
si někdo nemyslel, žes to takhle nemyslel, ale žes to myslel jinak, myslel-li
jsi to vůbec nějak - nó, proto!"

Jo, jo. Když dozrajete k tomu, že si to napíšete, že si to dokážete napsat,
a že se na to budete moci i podívat a přečíst si to, tak to už jste na dobré
cestě. Ono totiž, když to píšete, musíte už i řádně formulovat, volit slova,
tu myšlenku vlastně zkonkretizovat. Už se ani nedá říci: „To byla jen taková
myšlenka, jen se mi to tak mihlo, to ještě není nic …“ Jo, jo, když se to
napíše, tak to už něco je!

Tedy, když chcete, když OPRAVDU CHCETE. Protože to pak, když
opravdu chcete - pro vás i znamená, že jste k sobě poctiví – a napsat si to,
to není žádný problém, to je jen takový „testík“, protože přeci i vy víte, že
„KECY NEMAJ CENU“ . Takže si to vlastně ani psát nemusíte, když to
opravdu chcete.
Znám mnoho lidí, kteří si nic nepsali, nepotřebovali to, kteří nenavštívili
žádnou poradnu, nepotřebovali to, neštudovali žádné příručky, nepotřebovali
to a … DOKÁZALI TO!!!

Onehdá jsem vyslechl v jakési rozhlasové relaci, tuším na stanici Praha,
jež byla zaměřena právě na téma „kuřáctví“, jednu paní doktorku „z praxe“,
z poradny, kde lidem pomáhají v odvykání. V mnohém jsem s ní
souhlasil, avšak v názoru, že s pomocí poradny dokáže „přestat“ až 40 %
klientů, naproti tomu bez poradny „jen“ 4 %, s tím souhlasit nemohu. Kde
jsou ti bezejmenní, viz pan Kropáček z kapitoly předešlé, a další a další,
kteří  se  nikde  nechlubí,  nestaví  na odiv,  ale  kteří  „TO“  dokázali  „Sami
od sebe“, tedy snad lépe řečeno „Sami díky sobě“. Věřte, není jich málo,
ale neví se o nich. Avšak, když se tak zamyslím, „Sami díky sobě“ jsou
vlastně i ti, co navštívili poradnu. Také chtěli, opravdu chtěli!!! … a hledali
tu svoji cestu.
Tak si to přeberte sami, fakt já nevím.
„KECY PROSTĚ NEMAJ CENU“

Knihu Milana Brože Pojďte si nezapálit doplnil
svými abstraktními ilustracemi malíř Václav Kocum

28. Příklad - takovej obyčejnej (člověk)

Vždy je dobré mít po ruce něco ku pomoci své. To mohou být i příklady,
ovšem musí být takové, které pro vás platí, které uznáváte, které vás oslovují,
nad kterými zíráte. Někoho, kdo pro vás něco znamená, co je „frajer“, anebo
naopak: „Koukněte na něj, do toho, kdo by to do něj řekl? Hmmm, dobrej,
ten nás převez, KOFR, panečku“ … apod.
Tak si maně vzpomínám, tuším, pan Kropáček se jmenoval. Revizák,
Elektro Nová Paka. Sedím v jeho kanceláři, takové malé, okno, záclona zaprášená,
prostě žádnej úřad. Potřebuju zapojit elektrické hodiny na chalupě.
Jezdím tam makat týden co týden, i o dovolené. Teď už jsem tak dalek, že
můžu zapojit proud.
Obyčejnej, sympatickej člověk, co svýmu rozumí. Dohodneme se hned,
pak povídáme, trochu, a byť nás dělí dobře dvacet let, nějak jsme si padli
do oka. Nabízím mu cigaretu, startku bez filtru. Kupoval jsem si je k práci
na chalupu vždy. Pět šest krabiček za víkend padlo.
„Ale né, nech si je!“ mi tykal, „hele, já mám svoje,“ a odhrnuje tu stoletou
zaprášenou záclonu. Tam na parapetu, plná více než z půlky, zaprášená
jako ta záclona, vyšisovaná od slunce, krabička startek.
„Pane, ta tam má ustláno!“ ... říkám a ani nestačím domyslet, kolik let …
a již slyším jeho slova:
„Už tam leží patnáct let. Vlastně teď poprvé, co jsem je tam položil, na ně
koukám. Kouřil jsem čtyřicet, to byla druhá,“ … ukáže na krabičku …, „ten
den. Pak už jsem si, holt, nechtěl zapálit.“ A jak záclonu pouští a snese se z ní
oblak prachu, dodává: „Donesu je ženě k vyprání.“
Páni, takovej „Obyčejnej člověk“!
Často jsem na něj vzpomínal a vzpomenu dodnes.
A…
„Děkuju, pane Kropáčku! A né jen za ty připojený hodiny.“

27. Dnes a takové úvahy

Co dnes? Dnes je dnes. Dnes, a znovu zdůrazňuji, po dvanácti a půl
letech, znám obě polohy - kouření i nekouření. Obě skupiny. Tak přibližně
by se dalo říci, přirovnat to, jako obě skupiny v případě problému „Chodec
kontra motorista“. Určitě v obou „Kontra“ se jeví ta skupina, která vznikla až
jakýmsi vývojem, jako ta agresivnější, sobečtější. To zřejmě z důvodu jakési
síly - u motoristů nepopiratelnější - která v sobě skrývá a nese potenciálně
značné nebezpečí. Ať se podíváme na „Kontra“ kuřák-nekuřák, nebo
„Kontra“ chodec-motorista, vždy, dá se říci, tu nejdříve byla ta skupina první, ta,
z které teprve ta druhá vzešla. Nemusíme to vztahovat jen na skupinu, nebo
historický vývoj lidstva, platí to i pro jednotlivce, a v dnešní době. Vždyť
přeci nikdo se nerodí jako kuřák, či jako motorista.
U postoje kuřák-nekuřák, kde stav je letitý a tím i postoj ke skupině
„opačné“ dlouhodobý, určité vyhrocení, zvláště v dnešní době, chápu. Avšak
u skupiny chodec-motorista je vzájemná nevraživost vpravdě podivuhodná,
vždyť příslušnost k té či oné skupině se mění tak rychle, jak do auta
 (motorky, kola, čtyřkolky) nastupuji či z něj vystupuji.
Já však dnes mohu říci, že znám skupiny obě. Nejsem ani Don Quijote
de la Mancha, nechci bojovat s větrnými mlýny, nedělám však ani žádné
adrenalinové zábavy, abych „překonal sám sebe a vytrval“. Dnešní vášnivé
diskuse  „Kouřit  či  Nekouřit“,  „Zakázat  či  nezakázat“,  se  mi  jeví  směšné,
zrovna tak jako „Zákon o zákazu kouření na zastávkách“. Znám například
jednu zastávku, vlakovou, mladí tam chodí kouřit „marijánku“. Procházím
kolem se psem dost často, ale zákon nikde. Ani pes ho tam zatím nikde
nevyčuchal. Tak nevím, je zákona málo, je slabý a tím i (nebo) špatný, nebo
zbytečný a je to v něčem jiném? Nevím. Pes to tam pravidelně pokropí, …
asi má pravdu.
Zakázat či nezakázat. Vstupuji do restaurace. Na každém stolku takové
 jako malé „Áčko“. Většinou to jsou reklamy na medovník - ten pravý
se zaručenou recepturou, nebo nějaký druh nápojů, nejzdravější a zároveň
nejlahodnější, samozřejmě. (Vsuvka: mám kliku, že žiju v týhle době, kdy
všechno je nej … lepší, … lahodnější, … zdravější,…) Ne však toto Áčko.
Strohou formou upozorňuje, že:  „… tato restaurace se od 1. listopadu stala
plně nekuřáckou“ a dále žádá o respektování tohoto stavu. Mohu dosvědčit,
že: přes obědy je v restauraci plno. V takovém tom mrtvém odpoledním čase
pár hostů, ale prakticky na všech stolech kromě toho již zmíněného Áčka
ještě druhé - „Rezervačka“ … Od 16.00 … 17 či 18.00 hod. A večer?
„Narváno!“ V brzkém večeru rozličné společnosti i s malými dětmi. Majitel, se
kterým se dobře znám, nechal zbudovat přístřešek, aby kuřáci si měli kam
odskočit. Doslova mi řekl: „Úplně vyhozené peníze, nikdo tam nechodí!“
„A co tržba?“ namítám.
„Minimálně o třetinu vyšší,“ zní jeho lakonická odpověď.
Již několik takových restaurací se u nás zrodilo. Majitelé jsou na sebe
pyšní, že to dokázali sami, „Bez Zákona“. Všem se to vyplatilo, všem tržby
vzrostly. Mám-li chuť, zavítám do některé z nich.
Ale i jinak:
Otvírám dveře, vstupuji, vpravo lokál, vlevo restaurace, za ní, za prosklenými
dveřmi, kulečník. Vpravo takoví ti skalní, tam by se dalo leckdy
„krájet“. Vlevo je to o poznání lepší. Tam sedávám, vpravo zcela výjimečně,
a u kulečníku? - ten nehraju. I tuto restauraci, lépe - avšak v tom nejlepším
slova smyslu - hospodu, typickou, českou, občas navštěvuji. Výborná krmě,
čistota, spolehnutí. Proč s tím něco dělat?
Mám výběr. Jsem svobodný a mohu si vybrat - do kterého krámu půjdu
nakoupit, které divadelní představení navštívím, které sportovní utkání
zhlédnu, … avšak i „Kterou hospodu (restauraci, kavárnu, pizzerii…) navštívím.
Jsem svobodný a mám „Na vybranou“.
Na druhou stranu však musím říci:
Prosinec 2007. Sedíme v Londýně ve Španělské restauraci, třípatrové,
ale  pozor,  ne  nahoru,  ale  dolu.  Sedíme  ve třetím  patře,  tedy  úplně  dole.
Všechna patra jsou „přecpaná“, těžko se i na záchod prodrat. Vendulka – toť
má dcera, žijící tu již osmým rokem a živící se zde prací v jedné z nejlepších
restaurací, nás pozvala na promoci. Na každý náš večer zde dá dohromady
partu lidí, lidiček, vždy milých, bezvadných. Nejen Češi, či Slováci, ale též
Argentinci, Španělé, Kanaďané, Italové, Francouzi ve věku tak zhruba od 28
do 40 let … a já nevím kdo všechno ještě.
Sedíme, hodujeme, tabule přepestrá, snad dvacet, pětadvacet malých
talířů a mističek, na každém něco jiného. A košíčky s pečivem, v několika
druzích, pochopitelně. Různě to po stolu koluje, promíchává se, podle toho,
kdo zrovna na co má chuť. Nálada bezvadná, společnost milá, vzájemnou
úslužností  se  vyznačující.  Máte  zrovna  chuť  na ty  malé  smažené  rybičky
na druhém konci stolu? Hned né jedny, ale dvoje, troje ruce se vám snaží
vyhovět, dotyčnou lahůdku vám podat.
„Ještě ten sósíček, prosím! Né, ten né, ten bílý! A to pečivo, to tmavé, prosím!“
Tytéž ruce, bílé, černé, se vám okamžitě opět snaží býti pomocí. Nálada znamenitá.
Najednou jakási „šuškanda“ kolem nás. Oběhne to celý ten dlouhý
stůl, nás to však mine.
Znervózníme, pochopitelně, nevíme, co se děje. Nežli však se stačíme
dotázat, již se takřka celé osazenstvo „unisono jako jeden muž“ zvedá a odchází.
Úplný průvod a my u stolu, ještě asi s dvěma, osiříme.
Proboha co to? Ale to už nás ti „zbylí“ dva uklidňují (postřehli naši nejistotu, otázku),
nic se prý neděje, vše je „OK“, hned jsou zpátky. A skutečně byli.
Během večera se to opakovalo ještě několikrát.
A jó – kam šli? Šli si ven zakouřit!
Považte, v Londýně (v Anglii „to“ už zavedli), tři patra nahoru, v tlačenici. A bez
„keců“! Bez jakejchkoliv řečí.
Tak já fakt nevím…
Mnoho licoměrnosti asi je v tom našem jednání, respektive v jednání těch „našich
vládních“. Zákon, to by chtěli, ale sakra, jak na to, aby se to nedotklo jich samých?
(To máte jako s tou rychlostí na silnicích, že? - úplně stejné.) Nějak se to přece
„musí“  vymyslet!  Zatím  alespoň  polepíme  ty  krabičky,  které  jsou,  mimochodem,
povětšinou velmi hezké, ostatně tak jako všechny propriety vztahující se ke kouření.
„Něco 'vyšpekulujeme',“ si říkají, „ňákýho 'Kočkopsa' stvoříme, vždyť peníze
z těch cigaret, ty přeci potřebujeme, to je 'ňákejch peněz, o který bysme přišli!'“
Tak já fakt nevím … Přechytračit i „Chytrou Horákyni“, to bychom asi chtěli.
Nejlépe, když si to každý přebere sám.

26. Jak ten čas letí

Hrozně, že jo. Nedávno byly Vánoce a už tu máme Velikonoce. A čím
je člověk starší, tím to letí rychleji.
Je to již - teď, kdy dopisuji toto psaní - dvanáct a půl roku ode dne,
kdy jsem „přestal mít chuť“ si zapálit, a když jsem ji výjimečně měl, zrovna
jsem si zapálit „nechtěl“.
To je už opravdu dost dlouhá doba. Kdo by řekl, že to tak uletí? A kdo
by na počátku řekl, že JÁ přestanu kouřit? Tenkrát by si na mě nikdo ani
zlámanou grešli nevsadil, fakt, vždyť já za mlada i o zápase při timu – neboli oddechovém čase, ještě s … myslím Petříček jsme mu říkali … rychle
do chodby pod tribunu a tam alespoň tři čtyři šluky…
Spousta věcí za ty roky je jinak, děti už mají vlastní život, my s manželkou  jiného  psa,  žena  na „starou nohu“  vyštudovala  homeopatii,  já  se
po deseti usilovných letech – fakt to neleze do hlavy – lámaně domluvím
s Francouzem, manželka má už asi pátou barvu vlasů a já zešedivěl.
Jedno se ale zatím stále nemění. Nechci si zapálit, samozřejmě, můžu,
ale já nechci. Už k tomu nepotřebuji nic, ani motivaci, ani úsilí, ani promluvy před zrcadlem, nic, prostě nic, vůbec nic! Prostě to tak je. Já na to totiž už „ nemám“ chuť!
Zda jsem na sebe „hrd a pyšen“?
Ano, jsem, ale nijak se tím nechlubím, v mém autě klidně může spolujezdec si zakouřit, tak jako například já v kanceláři pana Kropáčka. Viz kapitola 28.
Zda mi cigareta, doutníček už vůbec nezavoní?
Ale zavoní, a pěkně. Ale už je to jiné. Nedovedu přesně „to“ vyjádřit, prostě NIC to se mnou nedělá. Malé přirovnání, schválně, zkuste projít čtvrtí rodinných domků, nejlépe v létě, kdy všude okna dokořán. Dopoledne, v sobotu  či  neděli.  Znají  to  ti,  co  chodí  s malými  dětmi  před  obědem na procházku, nebo pejskaři, ti také. V tento čas co chvíli z otevřeného okna vám zavoní: „Aha, tady bude svíčková,“ si řeknete, o kousek dále pak zase: „Hm, hm, zelíčko, to vypadá na červené, hm, že by kachnička?“ … tam zase gulášek, něco na houbách, a podobně. V pozdnějším dni, k večeru, pak se ze zahrad line vůně grilovaných buřtíků či různě marinovaných masíček.Vůně zavoní, vy nasajete, jakoby si s ní pohrajete, polaskáte a …
vyhodnotíte. A dál? Nic, jaképak úsilí, k čemu, proč bych se vůní nepokochal, neohodnotil, … a jde se dál.
A tak to je, i v životě, jde se dál.

Ilustrace od abstraktního malíře Václava Kocuma

25. Příběh pana Půlpána

V době, když jsem pana Půlpána, poměrně to silného kuřáka, poznal,
bylo mu ne méně nežli sedmdesát šest let. Setkal jsem se s ním díky mé
manželce - v té době to mé „známosti“. Chalupu měl ve stejném údolíčku
jako ženiny rodiče, akorát na protější straně, takže z hlavní to měl dolu
a pak pěkně nahoru. Nikdo by mu ty roky nehádal, tak čiperně vždy dokázal
zdolat tu či onu stranu údolíčka. Také práce kolem chalupy i zahrady
stále zvládal vlastními silami.
     Proč tedy o něm píšu? Je to opravdu pěkné, ale najdou se i jiní takoví,
a dokonce starší. To je sice pravda, ale … zde je jeho příběh.
Tak jak mnozí z nás, začal pan Půlpán kuřáckou kariéru již někdy v dorostovém,
dnes bychom řekli teenagerském věku. Životem se prokouřil až
ke svým čtyřicátým šestým narozeninám. A dost, z pana Půlpána se stal,
tak jak sám tvrdil, ze dne na den, nekuřák.
     Syna  vychoval,  oslavil  narození  vnuka,  pomohl  i s jeho  výchovou,
oslavil i jeho svatbu a … narodil se pravnuk. To zajisté vyžaduje náležitou
oslavu, vždyť považte, ta rodová linie, čtyři chlapi Půlpánové, od nejstaršího
pradědka až po toho nejčerstvějšího několikadenního mrňouse, ale
chlap to byl, a taky Půlpán. A taková oslava, to panečku vyžaduje – už ani
nevzpomínal, kdo na ten nápad přišel - … no přece doutníček!
Když jsem pana Půlpána poznal, bylo mu už sedmdesát šest let. Navzdory
svému věku, byly to již čtyři roky, co se stal opět silným kuřákem.
     Považte, po dvaceti šesti letech!!!
     Já vím, mnozí namítnou: „Prosím vás, v jeho letech ?!“
     No a co, … právě že i po dvaceti šesti letech a v jeho věku!

24. Po sedmi a půl letech - už žádný doutník

Po sedmi a půl letech, po sedmi a půl letech, co to zas je za blbost, vždyť v tom už zas takový rozdíl, zda po šesti a půl letech či po sedmi a půl letech, být přeci nemůže. Po takový době, to přece už je prakticky „furt“
stejný, ne?
NE!
Ruka pomalu, jakoby se zalíbením, vyjímá z krásné dřevěné škatulky (je to balza, to dřevo) sólo balený, voňavý jakostní doutník. Oříznout, na to kamarádi mají ten správný nožík, rituálně navlhčit a… Nebudu dále popisovat postup při zapálení doutníku, však to znáte. Nic neobvyklého. Snad jen, že ta ruka byla má, MÁ. A že ten doutník byl v průběhu roku snad pátý, šestý. Ale vždyť, zase je „slavností příležitost“, tak co. A ostatně, mám to přeci pevně v rukou, už jsem si to vyzkoušel a vydržel.
Ruka pomalu, jakoby se zalíbením, vyjímá z krásné dřevěné škatulky (je to balza, to dřevo) sólo balený, voňavý jakostní doutník. Oříznout, na to kamarádi mají ten správný nožík, rituálně navlhčit a…
Ale vždyť, to tady už přeci bylo!
Nebylo!
Toho večera to je totiž již můj druhý doutník.
Je ráno, vstávám před půl sedmou. Chvilinku ještě, jakoby s takovou malou  prodlevou,  posedím  na posteli.  Podrbu  psa, přiběhl  se  pozdravit a uvítat mě do nového dne. Je to už takový náš rituál. V ústech cítím ty dva doutníky z předešlého večera – no co, vykloktám, … a … pak … ještě něco. Lidi zlatý, po tolika letech, já mám, hned teď po ránu, CHUŤ SI ZAPÁLIT!!! A byl tu zase ten Karlův příběh, kdy po čtyřech letech, a přes doutníky … a kouří vesele dodnes. Na mě to přišlo „holt“ až po sedmi a půl letech, ale bylo to tu. Nebudu vás napínat. Dnes je to už dalších pět let navrch. Od té doby ani jeden doutník, pochopitelně ani cigaretu ani dýmku. Měl jsem k tomu „znovu začít“ opravdu jen krůček. Ta chvilková chuť byla docela dost silná. Avšak s Karlovým „mementem“, taky s tím, že by to přece byla docela škoda a že by mi to přišlo docela líto, také s tou mou hrdostí, o kterou bych přišel … taky … taky … taky…Všechno jsem si to takhle nějak uvědomil, všechny ty momenty rozhodující o tom, že jsem to dokázal, mi proběhly hlavou. A takto vyzbrojen, věřte mi, to zas tak těžké „ubránit se tomu“ nebylo. Ale fakt, člověk musí být obezřetný. Vrátil jsem se o pár let nazpátek, vždyť přeci, zapálit si můžu, jsem přeci svobodný. Ale nemám chuť, a když … výjimečně … tak zrovna NECHCI!!! Stačí si NEZAPÁLIT.
Už se to pak neopakovalo, nikdy to už tak silně nezaútočilo a já si už nikdy nezapálil doutník.

Ilustrací doplnil jablonecký abstraktní malíř Václav Kocum

23. Doutník. Po šesti a půl letech

Sláva veliká, teď už nevím, zda jsme právě vstoupili do NATO, či zda
to bylo něco jiného. Prostě sláva taková, že jsme se v našem spolku rozhodli
to oslavit společně, a s hudbou – máme svou vlastní, jako kolektivní spolkový člen je vedena, výborná, jazzová.
Sedíme u stolů v naší „Spolkovně“, právě je pauza, jak říká kapelník - „whiskytime“, čas na proslov a… Sedíme u stolu a František, jinak to ten kapelník, klade na stůl krabici plnou kvalitních voňavoučkých doutníků. „Při takové příležitosti, to je třeba doutníčku,“ je slyšet jeho slova. „Prosím, pánové, nabídněte si!“ a vzápětí krabice koluje kolem stolů. Když dorazí až ke mně, i má ruka ji jako by potěžká – to je to rozvažování, druhá pak vyjímá jeden ten z voňavoučkých…
Dal jsem si „HO“. Odvahu k tomu jsem tedy sebral, před sebou stále „Karlův příběh“ (viz kapitola 21. Po čtyřech letech…), až po dlouhé době šesti a půl roku.
A co? A nic. Vykouřil jsem ho celý, ale ani jsem se „nepotento…“, jak se říká, ani jsem se nerozkašlal či něco jiného. Samozřejmě – doutník se nešlukuje.
Ráno po flámu. Trošku si přispíme, nebylo to zas tak strašné. Ještě po probuzení, než člověk vstane, chvíli poleží. Posloucháme Meteor. Vstávám, ještě posedím na posteli, v puse – použiju-li jemnějšího termínu –
mám jak v polepšovně. To ten jeden, jedinej doutník. Není mi to vůbec příjemné!

22. Kulatých pět let - patnáct kilo navrch

Leckdo by řekl: „Pět let, che! …, to už mám vyhráno."
Je to takové pěkné, kulaté, to jo. Výročí, pětiletí, člověk může být na sebe
hrd, může! No jo, ale čtyři nebo pět let, to už je skoro jedno, že? Ale když
si znovu přečtete minulou kapitolu, tak …, aha, bacha! Je nutno dávat,
„BACHA!“, opravdu.
Jinak dobrý, fakt. Úplně v pohodě, dá se říci. Jen … mám v tom pátém roce problémy s rameny, artritida, zánět - akutní, teda já bych řekl revma. Ani obléknout se sám nemůžu. Ani ten oblek, co jsem si po revoluci koupil. To vám byla koupě. Představte si, poprvé v mém životě jsem zkoušenou věc musel vrátit, samozřejmě kvůli tomu, že mi nepadla. Ale pozor, ne proto, že mi ten oblek byl malý. Poprvé v životě právě naopak, že mi byl velký. Věřte nevěřte, musel jsem tehdy vzít ten o číslo menší.
Abych pokračoval, lékař, opichy, kortikoidy, trvá to celé několik měsíců. Konečně jsem z toho jakž takž venku a je tu nějaká slavnostní příležitost, musím vzít oblek. Proboha, … proč jsem tenkrát nevzal ten větší?
Do kalhot se ještě vlezu, ale sako dopnout opravdu nejde. Musím použít té finty „stále rozepatého“ saka.
Je tu těch pět let a já měl patnáct kilo navrch. Nedovedu ani dnes přesně určit, kolik jich bylo tím nekouřením, kolik z té léčby kortikoidy. Samozřejmě jsem se vyděsil, ale netrvalo než pár měsíců, shodil jsem několik kilo ani nevím jak, dalších asi pět kil šlo dolů zjara, když jsem začal jezdit na kole, takže dále, až do této chvíle, pochopitelně s drobným kolísáním, mám od počátku „nekouření“ navrch mezi pěti a sedmi kily. Nijak to již leta nekontroluji a se nežinýruji.
Je zde opět příležitost, opět musím vzít oblek. Kalhoty - bez problému, sako – bez problémů!!! Pravda, neplandá mi tak, jako když jsem ho kupoval, ale bez problémů. Taky uteklo od koupě už víc jak patnáct let.

21. Po čtyřech letech (Karel a jeho doutníky)

Řekl bych, vzpomeneme-li v této kapitole schodů, jež popisuji při odchodu
z tréninku  v kapitole  prvé,  řekl  bych,  že  chuť  na tu  cigaretu  v tomto  prostoru
mne přešla právě až po těch nadpisem této kapitoly avizovaných čtyřech letech.
Je to zvláštní, ale tento prostor byl skutečně posledním místem, a to jak fyzicky,
tak psychicky, který ve mně chuť na cigaretu pravidelně vyvolával. Silně a dlouho.
Zřejmě pravdou se ukázal být test, který jsem si před mnoha lety, a který popisuji
v kapitole deváté, udělal. V mém případě opravdu psychické návyky byly dominantní návyku na tabák.
Ten prostor schodiště, přitom to bylo nějakých deset dvanáct schodů, byl snad
zakletý. Mezi lítačkama do haly a hlavními dveřmi do sokolovny. Ještě směr, si teď
uvědomuji, směr chůze byl také důležitý. Nahoru nebo dolů. Nahoru se nic nedělo,
ale směrem dolů, jakmile jsem vykročil, otevřel lítačky, mě to vždycky draplo. Ta
příšerná chuť dát si cigaretu. Nepamatuji se přesně, kdy to skončilo, kdy mne to
opustilo. Nebylo to tak, že jsem si jedenkráte najednou řekl:
„Hle,  již  nemám  více  chuti  v tomto  prostoru  při  odchodu,  tedy  směrem  dolů,
zapáliti si cigarety.“
Tak to nebylo. Spíše jsem si jedenkráte uvědomil, ale úplně nenásilně a mimo prostor toho zakletého schodiště, že mne ta chuť na cigaretu již ani tam nedoprovází,
nepřepadá. Ani jsem v tu chvíli nedokázal přesně určit, kdy „to“ vlastně přišlo a jak
dlouho „to“ trvá, nebo vlastně kdy „to“ trvat přestalo, nebo-li od kdy již tu chuť
na cigaretu zde nemám. Bylo to prostě „to tam“.
Bože, kolikráte jsem si právě na tomto schodišti říkal tu nacvičenou výpočtovou
formulku: „No co, to vydržíš, nejintenzivnější chuť trvá pár vteřin, kdyby deset,
dvacet i třicet, co to je, kvůli té chvilce se přece nezblázníš!“ Někdy jsem si to říkal
i slovy hrubšího ražení. Jistě si každý domyslí.
Měl jsem radost, samozřejmě, ale s nikým jsem se o ni nedělil, neměl jsem
potřebu, nechal jsem si to pro sebe. Až dnes, po letech, když se na dané téma filozofuje a leccos probírá, přidávám své k dobrému. A k tomu také to s kamarádem
Karlem. Je to kamarád z našeho spolku, člen. Když jsme se poznali, nekouřil. Měl
jsem ho za nekuřáka.
Jak to tak bývá, a nejen ve spolcích, při zvláště významné situaci zapalují se
doutníky. Tak i „nekuřák“ Karel si tehdy zapálil. Pak, jak šly dny a týdny, si doutníček „zcela výjimečně“ zapaloval čím dál častěji. Dnes řadu let již opět kouří. Tehdy, při tom prvním doutníčku pro slavnostní příležitost, to byly právě čtyři roky, to jsme si pak řekli, co nekouřil.
Poté, co mne přestala přepadat právě po čtyřech letech i ta „chuť na schodišti“, jsem si tento Karlův minipříběh nesl v hlavě jako jakési memento a domnívám se, že tento moment mi byl jedním z několika stěžejních pomocníků v tom, že jsem se přes doutník nezvrhnul a že trvalo ještě další dva a půl roku, nežli jsem si troufnul, samozřejmě též při slavnostní příležitosti a „zcela vájimečně“, zapálit si
svůj slavnostní doutník.

20. Výročí. První rok „Po..."

Tak to šlo pořád dál, výročí, nevýročí. Žádné divoké změny, žádné náhlé záchvaty. V podstatě jsem neměl zásadnější problém. Okolí „TO“ již zcela vážně vzalo na vědomí, a když se občas stočila řeč tím směrem, byl jsem už i já dáván za příklad. Nedá se říci, že bych už vůbec nikdy „tu chuť“ nedostal, ale skutečně jen velmi zřídka, spíše takové momentální píchnutí, takové jako připomenutí, a v tu chvíli to zas už bylo pryč, takže v podstatě ani o nějaké intenzitě nemohla být řeč. Tak to je i na těch schodech ze sokolovny, chuť se při odchodu zase dostavuje. Ale kdepak na mne. Už mám na tyhle situace (pár mi jich ještě zbylo a zatím se stále pravidelně opakují) nacvičené určité manýry, rituály, úhybné manévry. Už jsem na to machr. Ty „schody“ řeším tak, že odcházím ze šatny mezi posledními. V šatně se nekouří, nekouřilo nikdy, tam ta chuť na mne neútočí. Jdu s posledními, chodba, hala, schody. V podstatě chvátáme, tedy na pivo, venku nás již čekají ti rychlejší. Schody bereme rychle, hlavní vrata a jsem venku, chuť ani nestačila zaútočit. Tím, že jsem vyloučil čekání a courání se ze sokolovny ven, beru vlastně svému „nepříteli“ prostor k jeho možnému útoku. Tímto manévrem beru mu vlastně nejen prostor, ale i čas, a k žádnému střetu tedy ani dojít nemůže.
Resumé: V podstatě už žádný velký problém. Ale jo, vlastně, manželka. Nějak zrovna po tom roce jsme seděli s pár lidmi a o té věci vedli takovej diškus … a já … jsem se holedbal, docela. Že jsem to zvládl, ani protivnej jsem nebyl, nijak jsem jí tím nezatěžoval apod. No to jste měli slyšet její reakci:„Jo, půl roku protivnej jako necky. Nervózní jak prvnička před… Co to tady povídáš, bavit se s tebou nedalo, chtít po tobě nešlo nic … běž se zeptat dětí, když mi nevěříš, no nekoukej, jen běž.“ Atd. Atd. No, nevím, myslím si svoje. Pěkně mě naštvala, takovej jsem na sebe byl hrdopyšnej a „vona“ takhle, a před cizíma. Zrovna jsem z toho dostal chuť na cigaretu, a jakou.
Jo jo, to jsou ty chvilky!
Málem jsem zapomněl, taky jsem trochu přibral.

19. Po prvním půlroce

…  to  šlo  pořád  dál. Ten  „blbej“  stav  mě  opustil.  Během  dne  chuť
na cigaretu přicházela skutečně jen párkrát. Zdůrazňuji, že to vždy bylo
spojeno s nějakou tradicí, chci tím říci s tradičním místem – například ty
schody ze sokolovny ven, nebo s tradičním chováním – například čekání
na autobus, či rozebírání problému v práci. Četnost těch chvilek skutečně
nebyla veliká. Doba trvání – to jak jsem již počítal, ta nejsilnější trvala jen
pár vteřin. Ale intenzita té chutě, ta byla stále prakticky stejná. Řekl bych,
že v té se zatím nic moc nezměnilo.
Sedím v hospodě, společnost si již zvykla, že nekouřím. Nejsem však
žádný „poturčenec“, nementoruji, ani ostatní nepřesvědčuji či nenapomínám. Stav je již takový, řekl bych, trošku zaběhlý. Docela jsem na sebe už i pyšný. Chci to vydržet, prostě CHCI. To vše mi pomáhá, třeba i v takových chvílích – a to se stává i dnes, ale už to se mnou nijak „necvičí“ – kdy
mi najednou, třeba i od vedlejšího stolu, cigareta zavoní tak intenzivně, že
…, ale „pro ten jeden okamžik“, no řekněte, … to přeci! … a taky by to už
byla škoda, ne? … a hlavně, já přece CHCI , … teda vlastně nechci, „JÁ SI
PŘECE V TUHLE CHVÍLI ZROVNA ZAPÁLIT NECHCI!“
Teda pardon, vlastně chci, CHCI být svobodný, NESLOUŽIT!

18. První půlrok „Po...“

To už jsem měl za sebou i Vánoce, i silvestra, i narozeniny – jsem koncem ledna, už vodnář. Postupoval jsem, jak již psáno, první den hodinu po hodině, pak den po dni, týden po týdnu, jdou měsíce a najednou tu je PŮLROK. Dobrý, ne?!
Postupně jsem přestával hovořit, debatovat a hádat se s tím „druhým“ v zrcadle. Prsty jsem už neměl vůbec žluté a …, a to je důležité, jsem začal čím dál více cítit potraviny, vlastně chutnat … co to povídám - začal jsem rozpoznávat daleko hlubší, nebo naopak, jemnější chutě. Nemusel jsem již bůhvíjak solit, pepřit či jinak kořenit. Rád připravuji různá masa na všechny možné způsoby. Najednou jsem si toho všiml: co vše dokážu
rozlišit! Najednou kořením a ochucuji úplně jinak a jinak, to znamená lépe, jemněji, vy-tří-be-ně-ji, bych řekl, a jinak to najednou i chutná. Věřte nevěřte, měl jsem z toho ohromnou radost. Velmi to povzbudilo mou další motivaci … a jak víme, z ní, z té motivace, vykvétá i ta tolik potřebná vůle.
Ouvej, jsem najednou nějakej marod. Nic mi není, a přitom nemůžu. Táhnu se jak „starejmladej“. Vůbec nejsem štonc vyjít schody z autobusáku do města. V baráku to poschodí a půl od vchodu do bytu lezu nahoru na třikrát, musím odpočívat. Jde to tak daleko, že vynechávám i basket – a to už je co říct. Fakt, v podstatě nic mi není, nic mě nebolí, dejchat můžu, ale jinak, jinak fakticky nemůžu. Začínám brát – to na radu manželky – „céčka“, tedy vitamín C (nikoliv ta Céčka, co si s nimi hrály děti, a co za ně šlo vyšmelit prakticky cokoliv). A nějaké pomeranče, to také. Ale nijak zvláště se to nelepší. Že bych nějak přibral, o tom se nedá zatím nijak  mluvit.  Možná  dvě  tři  kila,  na mou  postavu  to  nic  neznamená. Nadváhou to tedy není.Úplně mi spadla fyzička, opravdu úplně. Místo toho, aby se mi zlepšila – vždyť přece již půl roku nekouřím – stal se pravý opak. Sotva jsem se plazil. Přišlo to doslova ze dne na den. Trvalo to několik týdnů. Jak to rychle přišlo, tak to pomalu odcházelo. Nakonec to odešlo, ani nevím jak, tak to bylo pomalé a plynulé. Když jsem, po letech, o tomto hovořil s jinými, také „právě již několik let nekouřícími“, stalo se to každému, každý si na to vzpomenul. Ale čas byl rozdílný. Někoho to potkalo dříve, třeba již po třech měsících, někoho později. I doba trvání „toho stavu“ byla různá. Každý si však vzpomínal, že to trvalo dost dlouho.
Tak, tak. Tak to bylo po půlroce. To jen abyste věděli!!!

Ilustrace od malíře Václava Kocuma.

17. Zase v hospodě

Po tomto prvním týdnu jsem se odvážil zajít si opět do hospody. Již
ani nevím, zda to bylo s kolegama z basketu či s kamarádama, ze spolku
(máme takový pánský spolek, jednou týdně se scházíme). Ale to s kým
není důležité.
Již jsem se naučil se sebou promlouvat. V koupelně, před zrcadlem, jak
již psáno. Též před tou „první hospodou PO" jsem měl k sobě takovou
menší přednášku.
Není to úplně jednoduché, být sám k sobě opravdu otevřený a opravdu
upřímný. Myslím, když toto dokážete, máte napůl vyhráno. Nebo dobré
je také, vzít si papír, a ty hlavní myšlenky a věci si napsat. Třeba si zavést
na to sešit, obyčejný školní linkovaný. Ono totiž, když to tam tak pěkně
poctivě napíšete, tak to pak stačí tam kouknout, co jsem a jak jsem a …
a je to, zmýlená nebo vytáčky neplatí.
„Tak co bys to nezkusil?“ jsem si říkal.
„Zkusím! Dám si dvě a půjdu,“si odpovídám, a rozhovor pokračoval:
„No, jen aby!“
„No co, tak třeba čtyři!“ vejrám na sebe do zrcadla.
„Klidně, třeba deset, jen běž!“ mi odsekne ten v zrcadle.
„Tak já radši nepůjdu.“
„Ale klidně běž, proč bys nešel?“
„A co když…?“
„Co  se  strachuješ?  Chceš,  nechceš.  Už  teď  tě  chválím,  takovej  kuřák
a tejden už ani Ň. Fakt, docela dobrý,“ – mi ten „zrcadloun“ najednou
maže med kolem huby.
„A co když… ?“
„Nebyl bys první, ani poslední, no. Každej den je dobrej, každá cigareta,
kterou  sis  nezapálil  je  dobrá.  Jak´s to  říkal  o tý  svobodě. Tak´s to  tejden
prožil, ne. A přežil! Ne?! Líbí, nelíbí … Tak už běž!“
Atd. atd.
Musíte přijít na to, jak na sebe. Chvilku jsem si „podkuřoval“, chvilku „se strachoval“, chvilku byl „hrdina“, chvilku „nadával“. Když se vám podaří se do sebe „trefit“, máte napůl vyhráno, přece „VY“ … ňákej ten
v zrcadle, co VÁM má co povídat, před ním se přece netento, že jó. A když,
tak se dá vždycky odejít, ne. Aby mi pak v koupelně něco vytýkal, to tak, …
nebo se mi vysmíval. „Ha!“
O hospodě, tedy o té „první PO“ už ani víc psát nemusím. Všechno, co
jsem si řekl, tam bylo. Ukázalo se, že jsem to věděl dopředu. V tu nejhorší
chvilku mi pomohla žvýkačka, kterou jsem přece jenom měl pro jistotu
při sobě.
Pátrejte v paměti, co kdy jste dokázali, ono to někdy ani nevypadá, ale
pak zjistíte, že ano, a že se o to můžete opřít. Mně pomohlo to, když jsem se
před lety kurýroval se žaludkem a nesměl snad tři měsíce pít žádný alkohol.
Ani po tréninku ne, ani po zápase ne, prostě vůbec. Tak na tohle jsem si
teď vzpomněl. Tenkrát jsem to vydržel, žaludek mě tak trápil. Teď mi to
pomohlo … a vydržel jsem to taky.

16. „Po…“

Je to prakticky pořád stejné. Četnost „TĚCH“ chvilek se nijak nezvýšila, ale zatím ani zásadně nesnížila. Ta doba „TĚCH“ chvilek je také stále stejná, v intenzitě trochu jako by to kolísalo.
Ale co není stejné, to jsem „JÁ“. Já nejsem stejnej, mám přec již
týdenní zkušenosti. Jaksi jsem se s „TÍM“ už tak trochu seznámil, tak
trochu už naučil zacházet. S těma chvilkama intenzívníma, s těma, co
spojovaly se vždy zejména s nějakým úkonem, dějem či místem.
Pro příklad: těžko se můžu vyhnout rannímu odchodu z domu, té
chodbě, kde dvacet let jsem si zapaloval. Nebo po tréninku, těm schodům, těm posledním k východu ze sokolovny. To nelze. V těchto kritických momentech mi několikrát pomohly žvýkačky a to, že jsem ta místa
překonával rychle, bez zbytečného se zdržení. Ale např. v práci, to místo
ranního sezení, řekl bych „ranního rozdílení úkolů“, jsem změnil. Začal
jsem  prostě  sedávat  jinde.  Nebo  –  chodil  jsem  jinudy,  volil  jsem  jiné
cesty, ne ty, kde jsem si leta zapaloval. … pochopitelně, odpustil jsem si
např. i posezení u piva. Chce to prostě trochu přemýšlení, vyhnout se –
pokud to jde „TĚM MÍSTŮM“.
Všiml jsem si, už po týdnu se mi začaly odbarvovat zahnědlé prsty.
Také, dík tomu, jak výše psáno, že naučil jsem se s těma nejhoršíma
chvilkama zacházet, odboural jsem již i žvýkačky. Postupně jsem jejich
potřebu snižoval a koncem týdne - toho prvního - stačily mi dvě, jedna, a
pak už jsem je nepotřeboval. Naučil jsem se s tím zacházet.
     Stále  si  však  denně,  večer  v koupelně  před  zrcadlem,  a také  ráno
trochu, se sebou povídám, chválím se, upozorňuji se na některé změny
apod. Člověk si tak uvědomí spoustu maličkostí, však leckdy důležitých,
můžou někdy pomoc.
 Vše je dobré, co může pomoci. Vše. Třeba … vzpomínka na dědu, jak
říkával: „Do čtyřicítky, víš, pak už ani jednu!“ … no, když to vydržel
děda, tak … že jo, děda, ten , co mě naučil věcí - draky dělat, luk a šípy,
řezat a štípat dřevo, pojistky vyměnit, hřebíky zatloukat a, … a já nevím,
co všechno ještě. A vždycky měl pro nás děti v kapse bonbony, většinou
ledovky, to si pamatuju.
No vida, bonbony, také dobrý nápad. Nosit je po kapsách, ale spíš,
řekl bych, nějaké větravé, lesněnky, hašlerky, nebo tak, ale to každý podle
svýho.
Vše je dobré, třeba i se desetkrát zhluboka, ale opravdu zhluboka
nadechnout. Zhluboka a pomalu, tak aby to trvalo co nejdéle. Zkuste to,
uvidíte, jde to rozdejchat, fakt. Ale stále platí to jedno pravidlo: Musí se
opravdu chtít.

15. První den „Po…“

Ráno vstávám. Vlastně do svátečního dne, si uvědomuji. Tak jsem si to v hlavě „narichtoval“. Strach? Že nevydržím? Z čeho? Nic jsem nikomu neudělal, válka není a komunisti jsou v...
„Ale prosím Vás, co nevydržím? Vždyť se nic neděje. Jen si momentálně NECHCI zapálit. Toť vše!“- si ráno říkám v koupelně před zrcadlem, a domlouvám si dále: „Hele, i když to vydržíš třeba jenom během tý ranní cesty do práce, koukej, i to je dobrý. Vždyť to je nějakých pět, sedm cigaret, tak co. To přece dobrý je, proti tomu, cos tady léta předváděl, nééé. Tak to zkusíme!
Tak jsem to zkusil. Vzal jsem si taky platíčko těch žvejkaček, to kdyby, jak se
říká, v nouzi nejvyšší.
Je večer toho dne, kdy jsem to až dosud vydržel „si nezapálit“. Stojím v koupelně před zrcadlem. Před tím, co jsem si tak řádně vynadal. Manželka dělá jakoby nic. Já, před tím zrcadlem, prohlížeje si zahnědlé prsty, uvažuju, přemýšlím, jak to ten den bylo. Opět se sám sobě dívám do očí.
„Tak se pochval, né,“ říká mi jakýsi hlas.
„To je blbý,“ odpovídám.
„Jaký blbý?“  na to ON: „Od půlnoci, to už máš 20 hodin. Srovnej to s obdobím
posledních let, to je dobrý, né. I kdyby sis teď zapálil, tak je to dobrý, to už máš
o nějakých čtyřicet padesát cigaret méně. Tak Co?“
Tak se teda chválím, před tím zrcadlem. A nakonec … je to pravda, proč se nepochválit. Mám z toho radost, opravdovou radost. Přemýšlím, jak to ten den bylo.
Kolikrát jsem měl „krizovku“, kolikrát jsem sáhnul po žvýkačce. Takovou analýzu
si dělám. Udělal jsem si z toho rituál. Vždy večer, stojím před zrcadlem, chválím se
a probírám ten den. Vychází to však v podstatě vždy stejně.
Ta intenzivní chuť, taková ta, co to skoro nejde vydržet, tak přichází za den
opravdu jen několikrát, pětkrát, šestkrát, kdyby desetkrát. V těch prvních dnech mi
právě v některých z těchto chvil pomohly žvýkačky. Dále jsem si měřil, jak dlouho
to trvá, ta chuť intenzivní, to připomenutí toho návyku. Věřte, nevěřte, pár vteřin
- deset, dvacet. Mluvím o těch "opravdu nejintenzivnějších“ chvílích. A skutečně
jen několikrát denně. Počítejme, kdyby 10x za den a kdyby 30 vteřin, no to je
přeci … no jasně,300 vteřin, to je 5 minut. Pouhých pět minut!!! SMĚŠNÝCH PĚT MINUT. A to ještě počítáno dohromady. No, to se z toho přeci ne to …, že jo, nezblázním, copak jsem nějakej … já nevím co, abych těch pět minut, ve skutečnosti však několik vteřin a jen párkrát denně, nevydržel?

14. Co dál, jak to bylo dál?

Jak by to bylo, už dvanáct let nekouřím. Tak to bylo, tak to je. Ale vůbec neříkám, že nekouřím, či že jsem nekuřák.. Položí-li mi někdo tu otázku, odpovídám:
„Jo, klidně si zapalte. Né, opravdu, já nechci. Nekuřák, né, nejsem, jen jsem si už dvanáct let „nechtěl“ zapálit. Chuť? … ale jó, spíše dřív, teď už ani né. A ostatně, já ani nechci. Víte, jsem svobodnej, kdybych chtěl, klidně si můžu kdykoliv zapálit, "kdykoliv“, vždyť jsem  "fakt“ svobodnej! Nikdy jsem si neříkal a neříkám “NIKDY“, nikdy jsem si neříkal a neříkám „DNES NAPOSLED“. Tak, normálně, teď, Teď, TEĎ si nechci zapálit. Můžu, samozřejmě, ale … „NECHCI“.
MOTIVACI jsem si našel, né vůli, MOTIVACI. Ta vůle, ta vyroste z té velké motivace. Svoboda, ta svoboda, to byla – a stále je – tou mou velkou motivací. Ten pocit svobody při přechodu hranic, ten si v sobě dodnes dokážu kdykoliv přehrát. A vlastně, teď si uvědomuji, díky tehdejšímu přechodu hranic jsem překonal i hranici tuto.
Musí to v tý hlavě prostě přeskočit, poctivě, rovně, fakticky. Najít si svou motivaci, svou, čistě svoji, tu, proč to chci, Chci, opravdu CHCI, to svoje přesvědčení.
Z toho to pak v tý hlavě přeskočí, z toho je ta motivace, ze které pak vykvete ta tolik proklamovaná VŮLE. A pak to není ani těžké, OPRAVDU!
Vidíte, argument „Nemám vůli“, NEPLATÍ. Prvotní je MOTIVACE.

11. (zapomenutá) Rozhodnutí

Je pár minut před půlnocí. Právě jsem se vrátil z města, pochopitelně, kupoval
jsem cigarety, na noc, abych nebyl z jejich nedostatku nervózní. Stojím v koupelně
před zrcadlem a nadávám si. Pěkně z očí do očí. Není to legrace, no jen to zkuste!
Je mi ze mne nanic. Myslím si, jak jsem svobodný, pánbůh zaplať, že jsou komunisti pryč. Začal jsem podnikat, jsem svobodný, jo!? … ale JAK svobodný, JAKÁ je pravda?
„Seš, ty vole, opravdu svobodný,“ křičím na sebe. „Co si to namlouváš? Jaký
divadlo před sebou hraješ? Svoboda, jaká, ukaž mi ji! A nečum na mě, teda na sebe,
tak blbě!“ – pomalu odvracím tvář od zrcadla.
Ten pocit svobody, volnosti, ten při přechodu hranice (viz Jak jsem se s cigaretou v puse...), ten si vybavuji úplně přesně. Znovu ho prožívám, cítím ho v sobě.
To se nezapomíná. Znovu a znovu přecházím tu hranici, znovu a znovu pociťuji
tu euforii, kterou jsem tehdá prožil. Ani po těch pěti letech, když si na to takhle
vzpomínám, se toho nemohu nabažit.
„Ty že seš svobodnej!“ už zase na sebe křičím do zrcadla a pokračuju výsměšně:
„Že si můžeš dělat, co chceš, jooo? … ty? … co chceš? Jo!? He! Co mi to tu vyprávíš,
co se naparuješ!“- a odplivuji si do umývadla. Poulím na sebe oči, ten v zrcadle
ovšem taky, pěknej „ksift“! – jak by řekla má babička Sudeťačka - mě však ještě
více rozběsňuje a já spouštím další příval nadávek: „Pikolík jseš, obyčejnej blbej
pikolík, i při těch tvejch dvou metrech. Pikolík, sluha, jen posloucháš. Šup, a už
zas mažeš, tuhle měli zavříno a letěl´s přes celý město až k pumpě. A to si říkáš svobodnej, jo? Posloucháš, jenom posloucháš, celý roky, jak otrok, jen sloužíš, sloužíš, sloužíš! Slouha seš, paskřivec! Ano, Paní cigareto sem … a Paní cigareto tam … a Paní cigareto, už mám zas běžet? … a Paní cigareto, už běžííííím! … jo, svobodnej, cha!!!“ … atd. atd.
Už si to všechno ani přesně nepamatuju.
Stoupnout si před zrcadlo, zahledět se sám sobě do očí a být k sobě upřímný, a spravedlivý, a tolerantní, a smířlivý, a přísný a a a … Jsme v půli srpna.
“Tak co to nezkusit od prvního září, co?“
TAK JO, OD PRVNÍHO ZÁŘÍ!

13. Žvýkačky

Nikomu o tom neříkám. Snad ve mně převažuje alibismus „Co kdyby se mi to
nepovedlo?“, snad, řekněme, „chci překvapit.“ Chvílemi se přikláním k jednomu,
pak zas k druhému. Je ale asi fakt, že člověk s tím nesmí dělat nějak velké cavyky.
Jeden můj blízký přítel, bohužel už není mezi námi, vždy, když se něco konalo,
říkal: Nesmíš se s tím tolik sr….“  Prostě prásk, a jít do toho, protože….
Jediná duše, která co tuší, je má paní. Chtěl jsem totiž po ní (má k nim přístup,
ale jdou koupit kdekoliv v lékárně) několik platíček těch nikotinových žvýkaček.
Myslím, že je přesvědčena o tom, že se chci pokusit kouření omezit. Ví totiž, že
jsem kuřák takový ten „skalní“. Nicméně žvýkačky mi donese a já je mám hned
od prvopočátku k dispozici. Dle návodu jich mám použít snad nějakých 13 až 15
denně. To vychází z toho, jaký jste kuřák a jak silné ty žvýkačky jsou.
Mám je připravené, jdu do „toho“, řekl bych, že jsem i tak trochu zvědavý
a netrpělivý, co a jak bude. Až by se snad dalo i říci, že se na „TO“ i svým způsobem
těším. Tak  jsem   rozhodnutý  toho  nechat.  Nebo,  lépe  řečeno,  rozhodnutý  „být
svobodným, nesloužit jim!“
A žvýkačky? Použil jsem je, asi týden mi pomáhaly, první den - stačilo mi jich
jenom pět, ne žádných patnáct. Pomohly, musím říci, pomohly.
„Huba mi jde šejdrem,“ jak se říká. Prvních pár dní ani na pivo nezajdu. Stačí
kamarádi z práce. To je podpora, opravdu. Každou chvíli mi některý z nich nabízí
„Pojď si zakouřit!“ Pravdou ukazuje se býti rčení: „Když máš DOBRÝ kamarády,
ani nepřátel nepotřebuješ!“ Jak však jdou dny, začínají mě brát vážně. Takové řeči
kolem, jak by i trochu záviděli, že jsem to já, kdo se odhodlal… Moc s nima o tom
nediskutuju. Já přece nemusím, já CHCI, teda respektive NECHCI.
Ta žvýkačka, když žvýkáte rychle a intenzivně, úplně to pusu stahuje, cítíte
nikotin,  intenzívně,  až  vám  z toho  je  nedobře.  Chvíli  to  fakt  trvá,  než  sáhnete
po další. Ne patnáct, ale pět mi jich stačilo v prvních dnech. Pak tři, dvě. Po týdnu
jsem je již nepotřeboval vůbec.

12. 00,03 hod., 1. září 1995

00,03 hod., 1.září 1995                                                      

Ilustrace od Václava Kocuma.

Odkaz „Jak to bylo v noci“.
Stojím u pultíku v předsíni. Pod tím kotlem plynovým, co přeci všechen kouř
vytáhne. Právě jsem vylezl z postele, dávám si již třetího šluka, slastně vtahuji kouř
hluboko do plic: „Áchaaa, to je slast.“ Foukám kouř rovnou do kotle.
Je klid, všichni spí. Dveře do kuchyně se pomalu otvírají. Oni jsou asi trochu
„šrekou“, vždy když je pořádně nedovřete, tak se po chvíli otevřou. Vždycky to
udělalo prásk, jak klika bouchla do ledničky, co za nimi stojí. Takový ďůlek od kliky ve dveřích má ta lednička vybouchanej, pak jsem dal na zem gumovou zarážku a už to nebouchá.
Chci si dát dalšího šluka. Jak jsou však ty dveře otevřené, oko zabrousí na hodiny v obýváku. Na ty krásné, secesní pendlovky po brněnské tetičce. Je 00,03 hod.
„A kurňa, to už je prvního září. To přeci … říkal jsem, že od prvního!“ - se mi mihne hlavou a...! Pohyb ruky k ústům, kde navyklým způsobem, mezi ukazovákem a malíkem, držím cigaretu, nedokončím. Típnu ji a jdu si lehnout.
Od této chvíle jsem „nekuřák“! Tak, stanoveno, rozhodnuto. Ale … jsem opravdu  nekuřák?  Mohu  to  říci?  Mohu  to  říci  dnes,  po těch  dvanácti  letech?  Od té chvíle jsem si, pravda, nezapálil, než doutník až po šesti a půl letech. (Odkaz „Jak to bylo po šesti a půl letech“) Ale ani dnes nedokážu to takhle přesně o sobě říci.
Je pravda, že před pár měsíci, (byl jsem vždy ke kuřákům tolerantní, nedělal jsem
nikdy ze sebe žádného „poučovatele“), mi najednou připadlo divné, to když jsme
ve čtyřech lidech jeli na dovolenou, že ti dva, jak jsme zastavili a vylezli z auta,
hned první co bylo, máš cigaretu, oheň a … už to do sebe ládovali. „Ale vždyť já
byl také takový“, jsem si říkal, „co je na tom divnýho?“  Nevím. Poprvé od toho
1. září 1995 mi to tak připadlo, jaksi nepatřičné, až – řekl bych „eklhaft“. Opakuji, po dvanácti letech.
No nic, to jsem tak odbočil. Teď jsme ve chvíli, kdy si jdu lehnout a jsem nekuřákem již plné dvě minuty. Do ložnice to mám přes dvoje dveře. Snažím se jít tiše, dveře dovírat pomalu, abych nikoho nevzbudil. Cítím se takový nový, až svátečně. Jsem nekuřák – tedy, pro tuto chvíli rozhodně, a po dvaceti pěti letech kouření.
I chlap se může ocitnout jaksi v jiném stavu.
Jdu si lehnout a hlavou se mi honí všechny ty myšlenky, plány, nápady jak
na to…, co pro to…, jak si pomoci. Ale i obavy, nejistoty, které jsem probíral v posledních čtrnácti dnech, tedy od mého rozhodnutí. Jdu si lehnout. V hlavě se mi to všechno plete, to uvažování, to rozmýšlení. To „Jak na to“. Usínám poměrně dobře. Jsem na sebe i trošku pyšný. Vždyť jsem celý takový nový, čistý, sváteční.

10. Podivné příhody

Podivné příhody se mi v noci stávaly. Nevím, nepamatuji se, kolikráte to přišlo, nevím, co to bylo.
Taková divná věc. Pak, po letech jsem snad vysvětlení našel, ale v té době, v těch
chvílích, jsem vůbec nevěděl, oč jde.
Najednou se probudím, rychle se posadím a nutí mě to zhluboka dýchat. Tož
zhluboka dýchám, ale jinak mi nic není. Říkám si: „Co se děje? Vždyť dýchám
normálně, proč jsem se probudil? Takovýmto způsobem?" Je to jako by mi chyběl
dech. Jako bych se dusil. Nevím. Stalo se mi to několikráte. Po chvíli opět uléhám
a usínám.
Uběhly roky, snad tři, snad čtyři. Pořád „držím“, pěstuju si „to svoje“. Samozřejmě, stále mne ta problematika zajímá, pročítám o ní, dostanou-li se mi do ruky všechny možné více i méně odborné materiály. Až jednou, na takové zajímavé pojednání jsem narazil. Ne dlouhé, ale jasné, naprosto jasné. Okamžitě se v mysli vracím k těm podivným příhodám. Tady to je, ne snad přímo citát, ale vysvětlení, tak jak si to pamatuju.
U silných kuřáků dochází k tomu, že z té příčiny, kdy hemoglobin, neboli
krevní barvivo, nosič kyslíku, má na sebe navázán (což jest jeho „slabá“ vlastnost)
kysličník – neboli po dnešním - oxid uhličitý, čímž se z něho stává karboxyhemoglobin, může se ve spánku, kdy dýchání je plitké – tedy mělké, stát to, že kuřák se
probouzí s jakýmsi pocitem nedostatku dechu. Nutí ho to, na rozdíl od mělkého
dýchání ve spánku, několikráte se velmi zhluboka nadechnout, tím pro plíce (i hemoglobin) zaopatřit více kyslíku. Tak se kyslík, kterého je v tu chvíli všude nedostatek, dostává k mozku i jiným orgánům, a po chvíli může kuřák opět v klidu usnout. Některé kuřáky mohou tyto příhody i poměrně dost vyděsit.
Oč tedy vlastně běží. Lidově řečeno, tělo, mozek, vše je jaksi přidušeno nedostatkem kyslíku, neboť hemoglobin má, dá-li se to tak říci, doslova „obsazeno“.
To pro kysličník uhličitý, který vzniká při každém spalování, tedy i při kouření,
a který je jaksi hbitější nežli kyslík a pomyslné vagónky hemoglobinu obsadí tak,
že na kyslík zbývá již jen pramálo místa. Při tzv. povrchním dýchání ve spánku není
proto takto „obsazený“ vlak - hemoglobin schopen dopravovat dostatek kyslíku
a kuřák je skutečně přidušen.

Knihu Pojďte si nezapálit doplnil ilustracemi malíř Václav Kocum.

9. Jak mne test odhalil

Knihu Pojďte si nezapálit doplnil
svými ilustracemi abstraktní malíř
z Jablonce nad Nisou Václav Kocum

Jednoho dne, ještě v době, kdy o tom, že někdy přestanu kouřit, jsem nejenže
vůbec neuvažoval, ale ten okamžik mi byl ještě na hony vzdálen, mi manželka hygienička, která se svého času velmi angažovala v různých programech proti všelikým
závislostem, donesla jakýsi leták... Tak jako všechny dopisy, letáky, složenky, výzvy,
upomínky, či jiné tiskoviny, dotyčný leták položila na tu polici – pultík v předsíni
pod kotel. To jsme měli, a dodnes máme, takový zvyk. Kdo přijde, hned si to tam
přebere, prohrabe, odnese co jeho jest, zanechá co jeho není či k čemu se hlásit
nechce nebo ho nezajímá. Toť teorie, praxe však jest jiná. Hádáte správně. Vše se
to tam kupí, jedno přes druhé, je toho tam neustále plná hromada. Jednoho dne
se na této polici objevil i výše zmíněný leták. Řešil návyk na nikotin, kuřáctví, závislost. Oproti jiným písemnostem, a to bylo na něm zvláštní, ležel neustále úplně
nahoře na té hromadě všeho. Ubíhaly dny – on stále nahoře.
Až jednou, když jsem si „pod kotel šel zase prásknout“, někdy v noci to bylo,
již  nevím  přesně,  ale  byl  naprostý  klid,  ani  děcka  již  necourala,  a snad,  že  tam
v tu chvíli, kromě složenek a upomínek, nebylo co jiného ke čtení, snad že mne
nikdo neviděl, jsem ten leták konečně vzal do ruky, věnoval mu pozornost. Před
tím jsem ho ostentativně přehlížel. Ležel tam drahně, snad i nějaký měsíc to bylo.
Začal jsem odzadu, jako noviny, od sportu. Tam jsem se dozvěděl, autorem že
jest nějaká evropská skupina se zaměřením na studium závislostí, na odhalování
jejich příčin, rozpoznávání jejich různých typů, atd. atd., a že na zpracování tohoto
testu dotyčná skupina věnovala několik let. Byl jsem sám, všude klid, nahlédl jsem.
A skutečně, uprostřed letáku, ono to vlastně bylo, jak si vzpomínám, takové jakési
leporelo, nikoliv jednoarchový leták, byl test, a rovnou na několik stránek. I začal
jsem „to“zkoumat od začátku a ejhle! Ukázalo se, že „materiál“ není přímo protikuřácký, že jen mapuje život kuřáka a dává mu možnost, udělat si ne příliš časově
nároční jakýsi testík, který testovanému ukáže, jakým že vlastně typem kuřáka je.
Začal jsem materiál pročítat, ostatně byl to dobrý důvod k tomu, abych si znovu s chutí zapálil další cigaretu. Zkusmo jsem na otázky odpovídal. To nebyl žádný
problém. Ale najednou jsem zjistil, že to je nějaké chytré, otázky že jsou do kruhu
či do řetězce, když si vymyslíš nesprávnou odpověď, ono tě to za chvíli dožene
a řekne ti: „Kecáš, hochu, kecáš. Buď teď, nebo v té odpovědi před tím. Ne né,
hledej, ještě dřívější! Tady, vidíš, tady ta to je. Tak jakpak je to doopravdy?“
Pěkně mě to dostalo, zaujalo a začalo bavit. Bylo to sestavené, jak by děda řekl
(i já ten termín používám), s fištrónem. A takové věci mám rád. Došel jsem si
pro papír a tužku, a že si ten testík udělám, ale pěkně vedle, na papír, aby nikdo
neviděl.
Nebudu dlouho napínat. Testík jsem si udělal. S další zapálenou cigaretou. Trvalo to nějakých sedm deset minut. Pak „zahladil stopy“, aby manželka nevěděla,
a šel si lehnout.
Jo, jak že mi tenkráte ten test dopadl. Dobře, tehdá pro mne velmi dobře.
Uklidnil mne. Již se to přesně nepamatuju, ale: Jste typem kuřáka, u kterého závislost na nikotinu jest v područí na vaší závislosti sociální, návykové a … a …a…
Dle dlouhodobých pozorování a zkušeností máte pramalou šanci, že kdy přestanete. U skupin kuřáků, jež se svojí charakteristikou blíží vaší osobnosti, byla zjištěna
méně než procentní úspěšnost při pokusu přestat s kouřením.
Tečka, hotovo, vymalováno. Prakticky to nemám ani zkoušet! Ale vždyť já v té
době ani nechtěl. Tak o co šlo?
A té noci jsem pak v klidu a bez žádné další cigarety dospal rána.