Je to prakticky pořád stejné. Četnost „TĚCH“ chvilek se nijak nezvýšila, ale zatím ani zásadně nesnížila. Ta doba „TĚCH“ chvilek je také stále stejná, v intenzitě trochu jako by to kolísalo.
Ale co není stejné, to jsem „JÁ“. Já nejsem stejnej, mám přec již
týdenní zkušenosti. Jaksi jsem se s „TÍM“ už tak trochu seznámil, tak
trochu už naučil zacházet. S těma chvilkama intenzívníma, s těma, co
spojovaly se vždy zejména s nějakým úkonem, dějem či místem.
Pro příklad: těžko se můžu vyhnout rannímu odchodu z domu, té
chodbě, kde dvacet let jsem si zapaloval. Nebo po tréninku, těm schodům, těm posledním k východu ze sokolovny. To nelze. V těchto kritických momentech mi několikrát pomohly žvýkačky a to, že jsem ta místa
překonával rychle, bez zbytečného se zdržení. Ale např. v práci, to místo
ranního sezení, řekl bych „ranního rozdílení úkolů“, jsem změnil. Začal
jsem prostě sedávat jinde. Nebo – chodil jsem jinudy, volil jsem jiné
cesty, ne ty, kde jsem si leta zapaloval. … pochopitelně, odpustil jsem si
např. i posezení u piva. Chce to prostě trochu přemýšlení, vyhnout se –
pokud to jde „TĚM MÍSTŮM“.
Všiml jsem si, už po týdnu se mi začaly odbarvovat zahnědlé prsty.
Také, dík tomu, jak výše psáno, že naučil jsem se s těma nejhoršíma
chvilkama zacházet, odboural jsem již i žvýkačky. Postupně jsem jejich
potřebu snižoval a koncem týdne - toho prvního - stačily mi dvě, jedna, a
pak už jsem je nepotřeboval. Naučil jsem se s tím zacházet.
Stále si však denně, večer v koupelně před zrcadlem, a také ráno
trochu, se sebou povídám, chválím se, upozorňuji se na některé změny
apod. Člověk si tak uvědomí spoustu maličkostí, však leckdy důležitých,
můžou někdy pomoc.
Vše je dobré, co může pomoci. Vše. Třeba … vzpomínka na dědu, jak
říkával: „Do čtyřicítky, víš, pak už ani jednu!“ … no, když to vydržel
děda, tak … že jo, děda, ten , co mě naučil věcí - draky dělat, luk a šípy,
řezat a štípat dřevo, pojistky vyměnit, hřebíky zatloukat a, … a já nevím,
co všechno ještě. A vždycky měl pro nás děti v kapse bonbony, většinou
ledovky, to si pamatuju.
No vida, bonbony, také dobrý nápad. Nosit je po kapsách, ale spíš,
řekl bych, nějaké větravé, lesněnky, hašlerky, nebo tak, ale to každý podle
svýho.
Vše je dobré, třeba i se desetkrát zhluboka, ale opravdu zhluboka
nadechnout. Zhluboka a pomalu, tak aby to trvalo co nejdéle. Zkuste to,
uvidíte, jde to rozdejchat, fakt. Ale stále platí to jedno pravidlo: Musí se
opravdu chtít.
15. První den „Po…“
Ráno vstávám. Vlastně do svátečního dne, si uvědomuji. Tak jsem si to v hlavě „narichtoval“. Strach? Že nevydržím? Z čeho? Nic jsem nikomu neudělal, válka není a komunisti jsou v...
„Ale prosím Vás, co nevydržím? Vždyť se nic neděje. Jen si momentálně NECHCI zapálit. Toť vše!“- si ráno říkám v koupelně před zrcadlem, a domlouvám si dále: „Hele, i když to vydržíš třeba jenom během tý ranní cesty do práce, koukej, i to je dobrý. Vždyť to je nějakých pět, sedm cigaret, tak co. To přece dobrý je, proti tomu, cos tady léta předváděl, nééé. Tak to zkusíme!
Tak jsem to zkusil. Vzal jsem si taky platíčko těch žvejkaček, to kdyby, jak se
říká, v nouzi nejvyšší.
Je večer toho dne, kdy jsem to až dosud vydržel „si nezapálit“. Stojím v koupelně před zrcadlem. Před tím, co jsem si tak řádně vynadal. Manželka dělá jakoby nic. Já, před tím zrcadlem, prohlížeje si zahnědlé prsty, uvažuju, přemýšlím, jak to ten den bylo. Opět se sám sobě dívám do očí.
„Tak se pochval, né,“ říká mi jakýsi hlas.
„To je blbý,“ odpovídám.
„Jaký blbý?“ na to ON: „Od půlnoci, to už máš 20 hodin. Srovnej to s obdobím
posledních let, to je dobrý, né. I kdyby sis teď zapálil, tak je to dobrý, to už máš
o nějakých čtyřicet padesát cigaret méně. Tak Co?“
Tak se teda chválím, před tím zrcadlem. A nakonec … je to pravda, proč se nepochválit. Mám z toho radost, opravdovou radost. Přemýšlím, jak to ten den bylo.
Kolikrát jsem měl „krizovku“, kolikrát jsem sáhnul po žvýkačce. Takovou analýzu
si dělám. Udělal jsem si z toho rituál. Vždy večer, stojím před zrcadlem, chválím se
a probírám ten den. Vychází to však v podstatě vždy stejně.
Ta intenzivní chuť, taková ta, co to skoro nejde vydržet, tak přichází za den
opravdu jen několikrát, pětkrát, šestkrát, kdyby desetkrát. V těch prvních dnech mi
právě v některých z těchto chvil pomohly žvýkačky. Dále jsem si měřil, jak dlouho
to trvá, ta chuť intenzivní, to připomenutí toho návyku. Věřte, nevěřte, pár vteřin
- deset, dvacet. Mluvím o těch "opravdu nejintenzivnějších“ chvílích. A skutečně
jen několikrát denně. Počítejme, kdyby 10x za den a kdyby 30 vteřin, no to je
přeci … no jasně,300 vteřin, to je 5 minut. Pouhých pět minut!!! SMĚŠNÝCH PĚT MINUT. A to ještě počítáno dohromady. No, to se z toho přeci ne to …, že jo, nezblázním, copak jsem nějakej … já nevím co, abych těch pět minut, ve skutečnosti však několik vteřin a jen párkrát denně, nevydržel?
„Ale prosím Vás, co nevydržím? Vždyť se nic neděje. Jen si momentálně NECHCI zapálit. Toť vše!“- si ráno říkám v koupelně před zrcadlem, a domlouvám si dále: „Hele, i když to vydržíš třeba jenom během tý ranní cesty do práce, koukej, i to je dobrý. Vždyť to je nějakých pět, sedm cigaret, tak co. To přece dobrý je, proti tomu, cos tady léta předváděl, nééé. Tak to zkusíme!
Tak jsem to zkusil. Vzal jsem si taky platíčko těch žvejkaček, to kdyby, jak se
říká, v nouzi nejvyšší.
Je večer toho dne, kdy jsem to až dosud vydržel „si nezapálit“. Stojím v koupelně před zrcadlem. Před tím, co jsem si tak řádně vynadal. Manželka dělá jakoby nic. Já, před tím zrcadlem, prohlížeje si zahnědlé prsty, uvažuju, přemýšlím, jak to ten den bylo. Opět se sám sobě dívám do očí.
„Tak se pochval, né,“ říká mi jakýsi hlas.
„To je blbý,“ odpovídám.
„Jaký blbý?“ na to ON: „Od půlnoci, to už máš 20 hodin. Srovnej to s obdobím
posledních let, to je dobrý, né. I kdyby sis teď zapálil, tak je to dobrý, to už máš
o nějakých čtyřicet padesát cigaret méně. Tak Co?“
Tak se teda chválím, před tím zrcadlem. A nakonec … je to pravda, proč se nepochválit. Mám z toho radost, opravdovou radost. Přemýšlím, jak to ten den bylo.
Kolikrát jsem měl „krizovku“, kolikrát jsem sáhnul po žvýkačce. Takovou analýzu
si dělám. Udělal jsem si z toho rituál. Vždy večer, stojím před zrcadlem, chválím se
a probírám ten den. Vychází to však v podstatě vždy stejně.
Ta intenzivní chuť, taková ta, co to skoro nejde vydržet, tak přichází za den
opravdu jen několikrát, pětkrát, šestkrát, kdyby desetkrát. V těch prvních dnech mi
právě v některých z těchto chvil pomohly žvýkačky. Dále jsem si měřil, jak dlouho
to trvá, ta chuť intenzivní, to připomenutí toho návyku. Věřte, nevěřte, pár vteřin
- deset, dvacet. Mluvím o těch "opravdu nejintenzivnějších“ chvílích. A skutečně
jen několikrát denně. Počítejme, kdyby 10x za den a kdyby 30 vteřin, no to je
přeci … no jasně,300 vteřin, to je 5 minut. Pouhých pět minut!!! SMĚŠNÝCH PĚT MINUT. A to ještě počítáno dohromady. No, to se z toho přeci ne to …, že jo, nezblázním, copak jsem nějakej … já nevím co, abych těch pět minut, ve skutečnosti však několik vteřin a jen párkrát denně, nevydržel?
14. Co dál, jak to bylo dál?
Jak by to bylo, už dvanáct let nekouřím. Tak to bylo, tak to je. Ale vůbec neříkám, že nekouřím, či že jsem nekuřák.. Položí-li mi někdo tu otázku, odpovídám:
„Jo, klidně si zapalte. Né, opravdu, já nechci. Nekuřák, né, nejsem, jen jsem si už dvanáct let „nechtěl“ zapálit. Chuť? … ale jó, spíše dřív, teď už ani né. A ostatně, já ani nechci. Víte, jsem svobodnej, kdybych chtěl, klidně si můžu kdykoliv zapálit, "kdykoliv“, vždyť jsem "fakt“ svobodnej! Nikdy jsem si neříkal a neříkám “NIKDY“, nikdy jsem si neříkal a neříkám „DNES NAPOSLED“. Tak, normálně, teď, Teď, TEĎ si nechci zapálit. Můžu, samozřejmě, ale … „NECHCI“.
MOTIVACI jsem si našel, né vůli, MOTIVACI. Ta vůle, ta vyroste z té velké motivace. Svoboda, ta svoboda, to byla – a stále je – tou mou velkou motivací. Ten pocit svobody při přechodu hranic, ten si v sobě dodnes dokážu kdykoliv přehrát. A vlastně, teď si uvědomuji, díky tehdejšímu přechodu hranic jsem překonal i hranici tuto.
Musí to v tý hlavě prostě přeskočit, poctivě, rovně, fakticky. Najít si svou motivaci, svou, čistě svoji, tu, proč to chci, Chci, opravdu CHCI, to svoje přesvědčení.
Z toho to pak v tý hlavě přeskočí, z toho je ta motivace, ze které pak vykvete ta tolik proklamovaná VŮLE. A pak to není ani těžké, OPRAVDU!
Vidíte, argument „Nemám vůli“, NEPLATÍ. Prvotní je MOTIVACE.
„Jo, klidně si zapalte. Né, opravdu, já nechci. Nekuřák, né, nejsem, jen jsem si už dvanáct let „nechtěl“ zapálit. Chuť? … ale jó, spíše dřív, teď už ani né. A ostatně, já ani nechci. Víte, jsem svobodnej, kdybych chtěl, klidně si můžu kdykoliv zapálit, "kdykoliv“, vždyť jsem "fakt“ svobodnej! Nikdy jsem si neříkal a neříkám “NIKDY“, nikdy jsem si neříkal a neříkám „DNES NAPOSLED“. Tak, normálně, teď, Teď, TEĎ si nechci zapálit. Můžu, samozřejmě, ale … „NECHCI“.
MOTIVACI jsem si našel, né vůli, MOTIVACI. Ta vůle, ta vyroste z té velké motivace. Svoboda, ta svoboda, to byla – a stále je – tou mou velkou motivací. Ten pocit svobody při přechodu hranic, ten si v sobě dodnes dokážu kdykoliv přehrát. A vlastně, teď si uvědomuji, díky tehdejšímu přechodu hranic jsem překonal i hranici tuto.
Musí to v tý hlavě prostě přeskočit, poctivě, rovně, fakticky. Najít si svou motivaci, svou, čistě svoji, tu, proč to chci, Chci, opravdu CHCI, to svoje přesvědčení.
Z toho to pak v tý hlavě přeskočí, z toho je ta motivace, ze které pak vykvete ta tolik proklamovaná VŮLE. A pak to není ani těžké, OPRAVDU!
Vidíte, argument „Nemám vůli“, NEPLATÍ. Prvotní je MOTIVACE.
11. (zapomenutá) Rozhodnutí
Je pár minut před půlnocí. Právě jsem se vrátil z města, pochopitelně, kupoval
jsem cigarety, na noc, abych nebyl z jejich nedostatku nervózní. Stojím v koupelně
před zrcadlem a nadávám si. Pěkně z očí do očí. Není to legrace, no jen to zkuste!
Je mi ze mne nanic. Myslím si, jak jsem svobodný, pánbůh zaplať, že jsou komunisti pryč. Začal jsem podnikat, jsem svobodný, jo!? … ale JAK svobodný, JAKÁ je pravda?
„Seš, ty vole, opravdu svobodný,“ křičím na sebe. „Co si to namlouváš? Jaký
divadlo před sebou hraješ? Svoboda, jaká, ukaž mi ji! A nečum na mě, teda na sebe,
tak blbě!“ – pomalu odvracím tvář od zrcadla.
Ten pocit svobody, volnosti, ten při přechodu hranice (viz Jak jsem se s cigaretou v puse...), ten si vybavuji úplně přesně. Znovu ho prožívám, cítím ho v sobě.
To se nezapomíná. Znovu a znovu přecházím tu hranici, znovu a znovu pociťuji
tu euforii, kterou jsem tehdá prožil. Ani po těch pěti letech, když si na to takhle
vzpomínám, se toho nemohu nabažit.
„Ty že seš svobodnej!“ už zase na sebe křičím do zrcadla a pokračuju výsměšně:
„Že si můžeš dělat, co chceš, jooo? … ty? … co chceš? Jo!? He! Co mi to tu vyprávíš,
co se naparuješ!“- a odplivuji si do umývadla. Poulím na sebe oči, ten v zrcadle
ovšem taky, pěknej „ksift“! – jak by řekla má babička Sudeťačka - mě však ještě
více rozběsňuje a já spouštím další příval nadávek: „Pikolík jseš, obyčejnej blbej
pikolík, i při těch tvejch dvou metrech. Pikolík, sluha, jen posloucháš. Šup, a už
zas mažeš, tuhle měli zavříno a letěl´s přes celý město až k pumpě. A to si říkáš svobodnej, jo? Posloucháš, jenom posloucháš, celý roky, jak otrok, jen sloužíš, sloužíš, sloužíš! Slouha seš, paskřivec! Ano, Paní cigareto sem … a Paní cigareto tam … a Paní cigareto, už mám zas běžet? … a Paní cigareto, už běžííííím! … jo, svobodnej, cha!!!“ … atd. atd.
Už si to všechno ani přesně nepamatuju.
Stoupnout si před zrcadlo, zahledět se sám sobě do očí a být k sobě upřímný, a spravedlivý, a tolerantní, a smířlivý, a přísný a a a … Jsme v půli srpna.
“Tak co to nezkusit od prvního září, co?“
TAK JO, OD PRVNÍHO ZÁŘÍ!
jsem cigarety, na noc, abych nebyl z jejich nedostatku nervózní. Stojím v koupelně
před zrcadlem a nadávám si. Pěkně z očí do očí. Není to legrace, no jen to zkuste!
Je mi ze mne nanic. Myslím si, jak jsem svobodný, pánbůh zaplať, že jsou komunisti pryč. Začal jsem podnikat, jsem svobodný, jo!? … ale JAK svobodný, JAKÁ je pravda?
„Seš, ty vole, opravdu svobodný,“ křičím na sebe. „Co si to namlouváš? Jaký
divadlo před sebou hraješ? Svoboda, jaká, ukaž mi ji! A nečum na mě, teda na sebe,
tak blbě!“ – pomalu odvracím tvář od zrcadla.
Ten pocit svobody, volnosti, ten při přechodu hranice (viz Jak jsem se s cigaretou v puse...), ten si vybavuji úplně přesně. Znovu ho prožívám, cítím ho v sobě.
To se nezapomíná. Znovu a znovu přecházím tu hranici, znovu a znovu pociťuji
tu euforii, kterou jsem tehdá prožil. Ani po těch pěti letech, když si na to takhle
vzpomínám, se toho nemohu nabažit.
„Ty že seš svobodnej!“ už zase na sebe křičím do zrcadla a pokračuju výsměšně:
„Že si můžeš dělat, co chceš, jooo? … ty? … co chceš? Jo!? He! Co mi to tu vyprávíš,
co se naparuješ!“- a odplivuji si do umývadla. Poulím na sebe oči, ten v zrcadle
ovšem taky, pěknej „ksift“! – jak by řekla má babička Sudeťačka - mě však ještě
více rozběsňuje a já spouštím další příval nadávek: „Pikolík jseš, obyčejnej blbej
pikolík, i při těch tvejch dvou metrech. Pikolík, sluha, jen posloucháš. Šup, a už
zas mažeš, tuhle měli zavříno a letěl´s přes celý město až k pumpě. A to si říkáš svobodnej, jo? Posloucháš, jenom posloucháš, celý roky, jak otrok, jen sloužíš, sloužíš, sloužíš! Slouha seš, paskřivec! Ano, Paní cigareto sem … a Paní cigareto tam … a Paní cigareto, už mám zas běžet? … a Paní cigareto, už běžííííím! … jo, svobodnej, cha!!!“ … atd. atd.
Už si to všechno ani přesně nepamatuju.
Stoupnout si před zrcadlo, zahledět se sám sobě do očí a být k sobě upřímný, a spravedlivý, a tolerantní, a smířlivý, a přísný a a a … Jsme v půli srpna.
“Tak co to nezkusit od prvního září, co?“
TAK JO, OD PRVNÍHO ZÁŘÍ!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)