je člověk starší, tím to letí rychleji.
Je to již - teď, kdy dopisuji toto psaní - dvanáct a půl roku ode dne,
kdy jsem „přestal mít chuť“ si zapálit, a když jsem ji výjimečně měl, zrovna
jsem si zapálit „nechtěl“.
To je už opravdu dost dlouhá doba. Kdo by řekl, že to tak uletí? A kdo
by na počátku řekl, že JÁ přestanu kouřit? Tenkrát by si na mě nikdo ani
zlámanou grešli nevsadil, fakt, vždyť já za mlada i o zápase při timu – neboli oddechovém čase, ještě s … myslím Petříček jsme mu říkali … rychle
do chodby pod tribunu a tam alespoň tři čtyři šluky…
Spousta věcí za ty roky je jinak, děti už mají vlastní život, my s manželkou jiného psa, žena na „starou nohu“ vyštudovala homeopatii, já se
po deseti usilovných letech – fakt to neleze do hlavy – lámaně domluvím
s Francouzem, manželka má už asi pátou barvu vlasů a já zešedivěl.
Jedno se ale zatím stále nemění. Nechci si zapálit, samozřejmě, můžu,
ale já nechci. Už k tomu nepotřebuji nic, ani motivaci, ani úsilí, ani promluvy před zrcadlem, nic, prostě nic, vůbec nic! Prostě to tak je. Já na to totiž už „ nemám“ chuť!
Zda jsem na sebe „hrd a pyšen“?
Ano, jsem, ale nijak se tím nechlubím, v mém autě klidně může spolujezdec si zakouřit, tak jako například já v kanceláři pana Kropáčka. Viz kapitola 28.
Zda mi cigareta, doutníček už vůbec nezavoní?
Ale zavoní, a pěkně. Ale už je to jiné. Nedovedu přesně „to“ vyjádřit, prostě NIC to se mnou nedělá. Malé přirovnání, schválně, zkuste projít čtvrtí rodinných domků, nejlépe v létě, kdy všude okna dokořán. Dopoledne, v sobotu či neděli. Znají to ti, co chodí s malými dětmi před obědem na procházku, nebo pejskaři, ti také. V tento čas co chvíli z otevřeného okna vám zavoní: „Aha, tady bude svíčková,“ si řeknete, o kousek dále pak zase: „Hm, hm, zelíčko, to vypadá na červené, hm, že by kachnička?“ … tam zase gulášek, něco na houbách, a podobně. V pozdnějším dni, k večeru, pak se ze zahrad line vůně grilovaných buřtíků či různě marinovaných masíček.Vůně zavoní, vy nasajete, jakoby si s ní pohrajete, polaskáte a …
vyhodnotíte. A dál? Nic, jaképak úsilí, k čemu, proč bych se vůní nepokochal, neohodnotil, … a jde se dál.
A tak to je, i v životě, jde se dál.
 |
| Ilustrace od abstraktního malíře Václava Kocuma |
