Co dnes? Dnes je dnes. Dnes, a znovu zdůrazňuji, po dvanácti a půl
letech, znám obě polohy - kouření i nekouření. Obě skupiny. Tak přibližně
by se dalo říci, přirovnat to, jako obě skupiny v případě problému „Chodec
kontra motorista“. Určitě v obou „Kontra“ se jeví ta skupina, která vznikla až
jakýmsi vývojem, jako ta agresivnější, sobečtější. To zřejmě z důvodu jakési
síly - u motoristů nepopiratelnější - která v sobě skrývá a nese potenciálně
značné nebezpečí. Ať se podíváme na „Kontra“ kuřák-nekuřák, nebo
„Kontra“ chodec-motorista, vždy, dá se říci, tu nejdříve byla ta skupina první, ta,
z které teprve ta druhá vzešla. Nemusíme to vztahovat jen na skupinu, nebo
historický vývoj lidstva, platí to i pro jednotlivce, a v dnešní době. Vždyť
přeci nikdo se nerodí jako kuřák, či jako motorista.
U postoje kuřák-nekuřák, kde stav je letitý a tím i postoj ke skupině
„opačné“ dlouhodobý, určité vyhrocení, zvláště v dnešní době, chápu. Avšak
u skupiny chodec-motorista je vzájemná nevraživost vpravdě podivuhodná,
vždyť příslušnost k té či oné skupině se mění tak rychle, jak do auta
(motorky, kola, čtyřkolky) nastupuji či z něj vystupuji.
Já však dnes mohu říci, že znám skupiny obě. Nejsem ani Don Quijote
de la Mancha, nechci bojovat s větrnými mlýny, nedělám však ani žádné
adrenalinové zábavy, abych „překonal sám sebe a vytrval“. Dnešní vášnivé
diskuse „Kouřit či Nekouřit“, „Zakázat či nezakázat“, se mi jeví směšné,
zrovna tak jako „Zákon o zákazu kouření na zastávkách“. Znám například
jednu zastávku, vlakovou, mladí tam chodí kouřit „marijánku“. Procházím
kolem se psem dost často, ale zákon nikde. Ani pes ho tam zatím nikde
nevyčuchal. Tak nevím, je zákona málo, je slabý a tím i (nebo) špatný, nebo
zbytečný a je to v něčem jiném? Nevím. Pes to tam pravidelně pokropí, …
asi má pravdu.
Zakázat či nezakázat. Vstupuji do restaurace. Na každém stolku takové
jako malé „Áčko“. Většinou to jsou reklamy na medovník - ten pravý
se zaručenou recepturou, nebo nějaký druh nápojů, nejzdravější a zároveň
nejlahodnější, samozřejmě. (Vsuvka: mám kliku, že žiju v týhle době, kdy
všechno je nej … lepší, … lahodnější, … zdravější,…) Ne však toto Áčko.
Strohou formou upozorňuje, že: „… tato restaurace se od 1. listopadu stala
plně nekuřáckou“ a dále žádá o respektování tohoto stavu. Mohu dosvědčit,
že: přes obědy je v restauraci plno. V takovém tom mrtvém odpoledním čase
pár hostů, ale prakticky na všech stolech kromě toho již zmíněného Áčka
ještě druhé - „Rezervačka“ … Od 16.00 … 17 či 18.00 hod. A večer?
„Narváno!“ V brzkém večeru rozličné společnosti i s malými dětmi. Majitel, se
kterým se dobře znám, nechal zbudovat přístřešek, aby kuřáci si měli kam
odskočit. Doslova mi řekl: „Úplně vyhozené peníze, nikdo tam nechodí!“
„A co tržba?“ namítám.
„Minimálně o třetinu vyšší,“ zní jeho lakonická odpověď.
Již několik takových restaurací se u nás zrodilo. Majitelé jsou na sebe
pyšní, že to dokázali sami, „Bez Zákona“. Všem se to vyplatilo, všem tržby
vzrostly. Mám-li chuť, zavítám do některé z nich.
Ale i jinak:
Otvírám dveře, vstupuji, vpravo lokál, vlevo restaurace, za ní, za prosklenými
dveřmi, kulečník. Vpravo takoví ti skalní, tam by se dalo leckdy
„krájet“. Vlevo je to o poznání lepší. Tam sedávám, vpravo zcela výjimečně,
a u kulečníku? - ten nehraju. I tuto restauraci, lépe - avšak v tom nejlepším
slova smyslu - hospodu, typickou, českou, občas navštěvuji. Výborná krmě,
čistota, spolehnutí. Proč s tím něco dělat?
Mám výběr. Jsem svobodný a mohu si vybrat - do kterého krámu půjdu
nakoupit, které divadelní představení navštívím, které sportovní utkání
zhlédnu, … avšak i „Kterou hospodu (restauraci, kavárnu, pizzerii…) navštívím.
Jsem svobodný a mám „Na vybranou“.
Na druhou stranu však musím říci:
Prosinec 2007. Sedíme v Londýně ve Španělské restauraci, třípatrové,
ale pozor, ne nahoru, ale dolu. Sedíme ve třetím patře, tedy úplně dole.
Všechna patra jsou „přecpaná“, těžko se i na záchod prodrat. Vendulka – toť
má dcera, žijící tu již osmým rokem a živící se zde prací v jedné z nejlepších
restaurací, nás pozvala na promoci. Na každý náš večer zde dá dohromady
partu lidí, lidiček, vždy milých, bezvadných. Nejen Češi, či Slováci, ale též
Argentinci, Španělé, Kanaďané, Italové, Francouzi ve věku tak zhruba od 28
do 40 let … a já nevím kdo všechno ještě.
Sedíme, hodujeme, tabule přepestrá, snad dvacet, pětadvacet malých
talířů a mističek, na každém něco jiného. A košíčky s pečivem, v několika
druzích, pochopitelně. Různě to po stolu koluje, promíchává se, podle toho,
kdo zrovna na co má chuť. Nálada bezvadná, společnost milá, vzájemnou
úslužností se vyznačující. Máte zrovna chuť na ty malé smažené rybičky
na druhém konci stolu? Hned né jedny, ale dvoje, troje ruce se vám snaží
vyhovět, dotyčnou lahůdku vám podat.
„Ještě ten sósíček, prosím! Né, ten né, ten bílý! A to pečivo, to tmavé, prosím!“
Tytéž ruce, bílé, černé, se vám okamžitě opět snaží býti pomocí. Nálada znamenitá.
Najednou jakási „šuškanda“ kolem nás. Oběhne to celý ten dlouhý
stůl, nás to však mine.
Znervózníme, pochopitelně, nevíme, co se děje. Nežli však se stačíme
dotázat, již se takřka celé osazenstvo „unisono jako jeden muž“ zvedá a odchází.
Úplný průvod a my u stolu, ještě asi s dvěma, osiříme.
Proboha co to? Ale to už nás ti „zbylí“ dva uklidňují (postřehli naši nejistotu, otázku),
nic se prý neděje, vše je „OK“, hned jsou zpátky. A skutečně byli.
Během večera se to opakovalo ještě několikrát.
A jó – kam šli? Šli si ven zakouřit!
Považte, v Londýně (v Anglii „to“ už zavedli), tři patra nahoru, v tlačenici. A bez
„keců“! Bez jakejchkoliv řečí.
Tak já fakt nevím…
Mnoho licoměrnosti asi je v tom našem jednání, respektive v jednání těch „našich
vládních“. Zákon, to by chtěli, ale sakra, jak na to, aby se to nedotklo jich samých?
(To máte jako s tou rychlostí na silnicích, že? - úplně stejné.) Nějak se to přece
„musí“ vymyslet! Zatím alespoň polepíme ty krabičky, které jsou, mimochodem,
povětšinou velmi hezké, ostatně tak jako všechny propriety vztahující se ke kouření.
„Něco 'vyšpekulujeme',“ si říkají, „ňákýho 'Kočkopsa' stvoříme, vždyť peníze
z těch cigaret, ty přeci potřebujeme, to je 'ňákejch peněz, o který bysme přišli!'“
Tak já fakt nevím … Přechytračit i „Chytrou Horákyni“, to bychom asi chtěli.
Nejlépe, když si to každý přebere sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat