12. 00,03 hod., 1. září 1995

00,03 hod., 1.září 1995                                                      

Ilustrace od Václava Kocuma.

Odkaz „Jak to bylo v noci“.
Stojím u pultíku v předsíni. Pod tím kotlem plynovým, co přeci všechen kouř
vytáhne. Právě jsem vylezl z postele, dávám si již třetího šluka, slastně vtahuji kouř
hluboko do plic: „Áchaaa, to je slast.“ Foukám kouř rovnou do kotle.
Je klid, všichni spí. Dveře do kuchyně se pomalu otvírají. Oni jsou asi trochu
„šrekou“, vždy když je pořádně nedovřete, tak se po chvíli otevřou. Vždycky to
udělalo prásk, jak klika bouchla do ledničky, co za nimi stojí. Takový ďůlek od kliky ve dveřích má ta lednička vybouchanej, pak jsem dal na zem gumovou zarážku a už to nebouchá.
Chci si dát dalšího šluka. Jak jsou však ty dveře otevřené, oko zabrousí na hodiny v obýváku. Na ty krásné, secesní pendlovky po brněnské tetičce. Je 00,03 hod.
„A kurňa, to už je prvního září. To přeci … říkal jsem, že od prvního!“ - se mi mihne hlavou a...! Pohyb ruky k ústům, kde navyklým způsobem, mezi ukazovákem a malíkem, držím cigaretu, nedokončím. Típnu ji a jdu si lehnout.
Od této chvíle jsem „nekuřák“! Tak, stanoveno, rozhodnuto. Ale … jsem opravdu  nekuřák?  Mohu  to  říci?  Mohu  to  říci  dnes,  po těch  dvanácti  letech?  Od té chvíle jsem si, pravda, nezapálil, než doutník až po šesti a půl letech. (Odkaz „Jak to bylo po šesti a půl letech“) Ale ani dnes nedokážu to takhle přesně o sobě říci.
Je pravda, že před pár měsíci, (byl jsem vždy ke kuřákům tolerantní, nedělal jsem
nikdy ze sebe žádného „poučovatele“), mi najednou připadlo divné, to když jsme
ve čtyřech lidech jeli na dovolenou, že ti dva, jak jsme zastavili a vylezli z auta,
hned první co bylo, máš cigaretu, oheň a … už to do sebe ládovali. „Ale vždyť já
byl také takový“, jsem si říkal, „co je na tom divnýho?“  Nevím. Poprvé od toho
1. září 1995 mi to tak připadlo, jaksi nepatřičné, až – řekl bych „eklhaft“. Opakuji, po dvanácti letech.
No nic, to jsem tak odbočil. Teď jsme ve chvíli, kdy si jdu lehnout a jsem nekuřákem již plné dvě minuty. Do ložnice to mám přes dvoje dveře. Snažím se jít tiše, dveře dovírat pomalu, abych nikoho nevzbudil. Cítím se takový nový, až svátečně. Jsem nekuřák – tedy, pro tuto chvíli rozhodně, a po dvaceti pěti letech kouření.
I chlap se může ocitnout jaksi v jiném stavu.
Jdu si lehnout a hlavou se mi honí všechny ty myšlenky, plány, nápady jak
na to…, co pro to…, jak si pomoci. Ale i obavy, nejistoty, které jsem probíral v posledních čtrnácti dnech, tedy od mého rozhodnutí. Jdu si lehnout. V hlavě se mi to všechno plete, to uvažování, to rozmýšlení. To „Jak na to“. Usínám poměrně dobře. Jsem na sebe i trošku pyšný. Vždyť jsem celý takový nový, čistý, sváteční.

10. Podivné příhody

Podivné příhody se mi v noci stávaly. Nevím, nepamatuji se, kolikráte to přišlo, nevím, co to bylo.
Taková divná věc. Pak, po letech jsem snad vysvětlení našel, ale v té době, v těch
chvílích, jsem vůbec nevěděl, oč jde.
Najednou se probudím, rychle se posadím a nutí mě to zhluboka dýchat. Tož
zhluboka dýchám, ale jinak mi nic není. Říkám si: „Co se děje? Vždyť dýchám
normálně, proč jsem se probudil? Takovýmto způsobem?" Je to jako by mi chyběl
dech. Jako bych se dusil. Nevím. Stalo se mi to několikráte. Po chvíli opět uléhám
a usínám.
Uběhly roky, snad tři, snad čtyři. Pořád „držím“, pěstuju si „to svoje“. Samozřejmě, stále mne ta problematika zajímá, pročítám o ní, dostanou-li se mi do ruky všechny možné více i méně odborné materiály. Až jednou, na takové zajímavé pojednání jsem narazil. Ne dlouhé, ale jasné, naprosto jasné. Okamžitě se v mysli vracím k těm podivným příhodám. Tady to je, ne snad přímo citát, ale vysvětlení, tak jak si to pamatuju.
U silných kuřáků dochází k tomu, že z té příčiny, kdy hemoglobin, neboli
krevní barvivo, nosič kyslíku, má na sebe navázán (což jest jeho „slabá“ vlastnost)
kysličník – neboli po dnešním - oxid uhličitý, čímž se z něho stává karboxyhemoglobin, může se ve spánku, kdy dýchání je plitké – tedy mělké, stát to, že kuřák se
probouzí s jakýmsi pocitem nedostatku dechu. Nutí ho to, na rozdíl od mělkého
dýchání ve spánku, několikráte se velmi zhluboka nadechnout, tím pro plíce (i hemoglobin) zaopatřit více kyslíku. Tak se kyslík, kterého je v tu chvíli všude nedostatek, dostává k mozku i jiným orgánům, a po chvíli může kuřák opět v klidu usnout. Některé kuřáky mohou tyto příhody i poměrně dost vyděsit.
Oč tedy vlastně běží. Lidově řečeno, tělo, mozek, vše je jaksi přidušeno nedostatkem kyslíku, neboť hemoglobin má, dá-li se to tak říci, doslova „obsazeno“.
To pro kysličník uhličitý, který vzniká při každém spalování, tedy i při kouření,
a který je jaksi hbitější nežli kyslík a pomyslné vagónky hemoglobinu obsadí tak,
že na kyslík zbývá již jen pramálo místa. Při tzv. povrchním dýchání ve spánku není
proto takto „obsazený“ vlak - hemoglobin schopen dopravovat dostatek kyslíku
a kuřák je skutečně přidušen.

Knihu Pojďte si nezapálit doplnil ilustracemi malíř Václav Kocum.

9. Jak mne test odhalil

Knihu Pojďte si nezapálit doplnil
svými ilustracemi abstraktní malíř
z Jablonce nad Nisou Václav Kocum

Jednoho dne, ještě v době, kdy o tom, že někdy přestanu kouřit, jsem nejenže
vůbec neuvažoval, ale ten okamžik mi byl ještě na hony vzdálen, mi manželka hygienička, která se svého času velmi angažovala v různých programech proti všelikým
závislostem, donesla jakýsi leták... Tak jako všechny dopisy, letáky, složenky, výzvy,
upomínky, či jiné tiskoviny, dotyčný leták položila na tu polici – pultík v předsíni
pod kotel. To jsme měli, a dodnes máme, takový zvyk. Kdo přijde, hned si to tam
přebere, prohrabe, odnese co jeho jest, zanechá co jeho není či k čemu se hlásit
nechce nebo ho nezajímá. Toť teorie, praxe však jest jiná. Hádáte správně. Vše se
to tam kupí, jedno přes druhé, je toho tam neustále plná hromada. Jednoho dne
se na této polici objevil i výše zmíněný leták. Řešil návyk na nikotin, kuřáctví, závislost. Oproti jiným písemnostem, a to bylo na něm zvláštní, ležel neustále úplně
nahoře na té hromadě všeho. Ubíhaly dny – on stále nahoře.
Až jednou, když jsem si „pod kotel šel zase prásknout“, někdy v noci to bylo,
již  nevím  přesně,  ale  byl  naprostý  klid,  ani  děcka  již  necourala,  a snad,  že  tam
v tu chvíli, kromě složenek a upomínek, nebylo co jiného ke čtení, snad že mne
nikdo neviděl, jsem ten leták konečně vzal do ruky, věnoval mu pozornost. Před
tím jsem ho ostentativně přehlížel. Ležel tam drahně, snad i nějaký měsíc to bylo.
Začal jsem odzadu, jako noviny, od sportu. Tam jsem se dozvěděl, autorem že
jest nějaká evropská skupina se zaměřením na studium závislostí, na odhalování
jejich příčin, rozpoznávání jejich různých typů, atd. atd., a že na zpracování tohoto
testu dotyčná skupina věnovala několik let. Byl jsem sám, všude klid, nahlédl jsem.
A skutečně, uprostřed letáku, ono to vlastně bylo, jak si vzpomínám, takové jakési
leporelo, nikoliv jednoarchový leták, byl test, a rovnou na několik stránek. I začal
jsem „to“zkoumat od začátku a ejhle! Ukázalo se, že „materiál“ není přímo protikuřácký, že jen mapuje život kuřáka a dává mu možnost, udělat si ne příliš časově
nároční jakýsi testík, který testovanému ukáže, jakým že vlastně typem kuřáka je.
Začal jsem materiál pročítat, ostatně byl to dobrý důvod k tomu, abych si znovu s chutí zapálil další cigaretu. Zkusmo jsem na otázky odpovídal. To nebyl žádný
problém. Ale najednou jsem zjistil, že to je nějaké chytré, otázky že jsou do kruhu
či do řetězce, když si vymyslíš nesprávnou odpověď, ono tě to za chvíli dožene
a řekne ti: „Kecáš, hochu, kecáš. Buď teď, nebo v té odpovědi před tím. Ne né,
hledej, ještě dřívější! Tady, vidíš, tady ta to je. Tak jakpak je to doopravdy?“
Pěkně mě to dostalo, zaujalo a začalo bavit. Bylo to sestavené, jak by děda řekl
(i já ten termín používám), s fištrónem. A takové věci mám rád. Došel jsem si
pro papír a tužku, a že si ten testík udělám, ale pěkně vedle, na papír, aby nikdo
neviděl.
Nebudu dlouho napínat. Testík jsem si udělal. S další zapálenou cigaretou. Trvalo to nějakých sedm deset minut. Pak „zahladil stopy“, aby manželka nevěděla,
a šel si lehnout.
Jo, jak že mi tenkráte ten test dopadl. Dobře, tehdá pro mne velmi dobře.
Uklidnil mne. Již se to přesně nepamatuju, ale: Jste typem kuřáka, u kterého závislost na nikotinu jest v područí na vaší závislosti sociální, návykové a … a …a…
Dle dlouhodobých pozorování a zkušeností máte pramalou šanci, že kdy přestanete. U skupin kuřáků, jež se svojí charakteristikou blíží vaší osobnosti, byla zjištěna
méně než procentní úspěšnost při pokusu přestat s kouřením.
Tečka, hotovo, vymalováno. Prakticky to nemám ani zkoušet! Ale vždyť já v té
době ani nechtěl. Tak o co šlo?
A té noci jsem pak v klidu a bez žádné další cigarety dospal rána.

8. V noci, jak to bylo v noci

Ilustrace od malíře Václava Kocuma

Nemám problém se spaním, nikdy jsem ho neměl a nemám ho v zásadě ani
teď. V podstatě se dá říci, když si jdu lehnout, vezmu si knížku, přečtu několik
řádků a usínám. Vždy před ulehnutím jsem si, pochopitelně, musel “prásknout”.
Mám dvě děti, ženu, jsem uznalý, v bytě prakticky nikdy nekouřím, pouze při návštěvách, těch využívám, těm to má paní toleruje.
Jiné to je v létě za teplého počasí, kdy máme otevřené dveře na balkon. To si
sedám k otevřeným dveřím a mohu si zapálit tam. V ostatní čas jsem kouřil takto:
v předsíňce sic nevelké, ze které přesto čtvery dveře vedou – na chodbu, do koupelny a WC, do kuchyně a do dětské sekce bytu, neboli do za sebou řazených dvou
dětských pokojů - se v rohu, právě mezi dveřmi do kuchyně a dětského pokoje,
našlo i místo pro umístění plynového kotle. Jak se říká, kamna vytáhnou vše, i kouř
a smrad.Vždy jsem kouřil tam pod kotlem, kde mám zbudovanou takovou jakoby
polici. Horní deska, i při mé dvoumetrové postavě je situována akorát tak, že se
o ní můžu opřít loktem. Podobně vysoký pult mají ještě U Papouška a pak už v celém regionu ne. Vespod dvě police, ve kterých jest víceméně konstantní takový
nepřehledný  pořádek  neboli  přehledný  nepořádek. Tak  tam,  to  bylo  mé  místo,
kde jsem, doma kouříval . Při otevřených dveřích do kuchyně jsem akorát dobře
viděl až do obýváku, také až na krásné staré secesní, po brněnské tetičce pendlovky,
neboť dveře z kuchyně do obýváku jsou šoupačky se zabroušeným sklem, a je tudíž
vidět skrz . Toto místo též nezapomeňte, bude hrát důležitou roli, zejména ty dveře
vedoucí do kuchyně a ty pendlovky. Viz kapitola 03.00 hod.
Tak, jak jsem již napsal, s usínáním problém nemám. Ulehnu, spím. Občas se
v noci probudím, ale to mi odpočinek nekazí. Četl jsem kdysi jakýsi spisek, který
doporučoval  těm,  kteří  se  v noci  probouzí,  aby  z toho  neměli  špatnou  náladu,
pustili si radio, něco dělali, apod. I když má člověk pocit, že nespí, jedná prý se
povětšinou o tzv. přerušované spaní, kdy si člověk ani neuvědomí, že střídavě spí
a bdí. Zachová-li prý člověk v takových nocích klid, odpočinek se prakticky rovná
tomu, jako by člověk spal “durch“, tedy nepřetržitě. A je to, musím říci, pravda,
s tím usínáním a probouzením se. Naučil jsem se poslouchat radio a … leckdy, kdy
mě něco zajímalo, probudil jsem se zas až při jiném pořadu.
V “Té” době, když jsem se vzbudil, šel jsem si nejprve zapálit. Pod kotel, kam
jinam - pochopitelně. Opřel jsem se o ten pultík a pěkně do kotle baf baf. Po té zase
klidně spinkat. Tak to šlo řadu let a tak jsem v noci byl „štont“ vykouřit až sedm
(slovy sedm) cigaret. Skutečně, se spaním problémy nebyly.
Jeden háček to mé noční kouření mělo. To když jsem se cítil ohrožen, mazal
jsem, ať bylo třeba těsně před půlnocí, do města. Bohudík to nemám daleko, deset
patnáct minut. Tam a zpátky tedy nějakých 25 minut. Ať pršelo, nebo mrzlo, kalhoty rovnou na pyžamo, šup do bot, kabát, klobouk a razím. Za chvíli jsem zpět,
ještě „jednu“ před spaním, pod kotlem pochopitelně, a spát.
Aha, že nevíte to mé ohrožení. Ohrožen jsem se cítil vždy ve chvíli, kdy v krabičce zbývalo méně než deset cigaret. Však počítejte se mnou. Až sedm v noci, až

sedm ráno a cestou do práce. To je nějakých 14 cigaret. A kde je rezerva. Co když přijde soused, že nemá? Aha! Raději si zaběhnu pro krabičku.

7. Jak se na mne usmlouvaly děti

Jak by se usmlouvaly. Chodily do školky, do školy. Znáte to, vždycky probíhají
nějaké akce, celospolečenské, agitační. Je toho plné rádio, televize, noviny. Vždy
probíhá nějaká vlna, vždy, aby školy, jak se dnes říká, byly „in“, to začnou hustit
i do dětí. Čas od času jednou z takovýchto akcí bývá i protikuřácká agitka. Teď to
do těch chudáků dětí v těch školách perou, co to dá. Čim menší děti, tím větší
agitace, tím více se do nich vejde, si asi učitelé myslí.
A tak, přesně podle těchto společenských akcí, se vždy začaly chovat i mé děti.
Najednou byly celé zmoudřelé, problematiku kouření měly perfektně zmapovanou, chovaly se, jak bych já byl dítě jejich, byly takové vlezlé, neustále poučovaly.
A také mne hlídaly Musel jsem tu dobu vždycky nějak přečkat, ono je to, tak jak
celá ta celospolečenská akce uhasínala, postupně opouštělo. Bylo to však pro mě
někdy velmi nepříjemné a s kouřením jsem se stahoval mimo jejich dosah.
Šly roky, děti rostly, čím dál méně času jsme trávili společně, to „nepříjemno“
z jejich dohledu pomalu a postupně se vytrácelo. Samy již též po cigaretě sáhly, už
byly v tom věku. A táta, zavilý to kuřák, měl klid. Když jsem pak skutečně kouření
zanechal, mockrát jsem si na tu dětskou starost o tátu vzpomněl. Byla upřímná
a hluboká, a i o ni jsem se v těch kritických chvílích opíral, a ještě i dnes, když
o tom píšu a děti jsou již dávno dospěláci a pro mou velkou radost též už přestaly
kouřit, jsem zpětně z té jejich starosti, velké, hluboké a upřímné, trochu dojatý.

Knihu Pojďme si nezapálit ilustroval malíř Václav Kocum.

6. Jak jsem začal kouřit za své

Někdy kolem mých devatenáctých, dvacátých narozenin. Tehdá jsem onemocněl ..., ale abych příběh začal od začátku.
Jeli jsme na flám do Prahy, na strahovské koleje. Kamarád z gymplu Jirka měl
svátek či narozeniny, už nevím, ale určitě se něco muselo oslavit. V té době jsem
se již řadu dnů, ne-li týdnů, necítil nijak zvlášť, ale na oslavu jsem přesto odjel.
Vyrazili jsme stopem, jak jinak. Bylo to v době, kdy na dnešní R1 právě budovali
mimoúrovňovou křižovatku u Mladé Boleslavi. Nikdo tehdá nevěděl, k čemu to.
Dnes se tomu říká Štrougalova dálnice, někde na Tanvaldsku měl chalupu.
Na Jiřího jsme museli chvíli počkat, no nic, spolubydlící se nás ujal, dal nám
odpočinout si a též nás v rámci svých možností náležitě uhostil.
Konečně jsme se Jirky dočkali, a že prý je to jasný, že se začíná Na Hrádečku.
Výborný salát prý tam mají, Žížalky, tuším, se tomu říkalo. Pamatuju-li dobře,
snad strouhaný sýr, cibule, snad též paprika, kyselý nálev, ostré. A Jirka, že to je
výborný základ, a že to je to, co to pro začátek chce.
Jak jsem již uvedl, nebylo mi nijak zvlášť, kamarádi snad již u pátého piva,
já, bez nálady, cumlám pořád to prvé. Jen cigarety, ty můžu, ty mi, kupodivu, zle
nedělají. Objednávám si konečně proslulé „Žížalky“. Všechno se po prvých soustech jak mávnutím proutku mění. Žížalky mě srovnaly, já v počtu piv doháním
kamarády a večer je před námi. Zázračné žížalky.
Druhý den, opět stopem, jsme se vrátili domů, já hned – opravdu mi bylo zle,
a nejen z toho pití - k paní doktorce. Ta, když jsem jí ze záchodku donesl plnou
onu typickou sklenici-močenku, jejíž obsah vzhledově mohl býti považován za černé pivo, vyběhla do, tak jako vždy, přeplněné čekárny a slovy „Mám tu teď opravdu
nemocného, rozejděte se!“ rozpustila mnohačlenný dav čekajících studentů.
Za dvě hodiny již dostávám svou postel na infekčním oddělení v Tanvaldu
a se žloutenkou tu pak pobývám více než dva měsíce. Nic nesmím, jen suchary,
po třech dnech rýži, suchou, jen tak. Celých čtrnáct dnů. Nic víc. Jen KOUŘIT,
to mohu, to mi nezakázali a ani mi to nic nedělá. Tak kouřím. Je květen, teplo,
kouříme jen tak v županech. Cigarety si již, pochopitelně, kupuji, tedy lépe řečeno,
nechám kupovat. Se žloutenkou vás ven nepustí.
Tam na terase prvního patra, nad Tanvaldem, tam začala má skutečná kariéra
kuřák, jež trvala plných dvacet pět roků a ve které jsem dosáhl značného mistrovství a dotáhl to až na 60 cigaret denně.
(Pokračování příště)

Ilustrace Václav Kocum

5. Jak jsem kouřil nekouřil, či spíše kouřil převážně jen tzv.“davajky“

Od mé první zkušenosti uběhla řada let, nežli jsem po té proklaté a zároveň
kouzelné trubičce zase sáhnul. Bylo to v letech dospívajícího jinocha, kdy cigareta - pravda, jak si v těch letech myslí snad každý, cigareta z kluků udělá chlapy.
A v dnešní době jak tak koukám, z holek „Ženy“. To byla má léta gymnaziální, v té
době, vzpomínám, jsem kouřil opravdu jen příležitostně. Leckterý z kamarádů si
cigarety již kupoval. Já však v té době kouřím, jen když se posedí, narozeniny, jiná
oslava, Silvestr – například, či jiný takto závažný důvod. Nedá se říci, že jsem kuřák, když si to tak promítám, není to nikdy více nežli takových pět cigaret týdně.
Pamatuji si však takovou příhodu z těch dob, kdy každý se snaží něčím zaujmout
a vystavovat svůj um a dovednost na odiv, kdy se různé záležitosti probírají na všech
kamarádských shromážděních. To jsou ta léta mezi 16. a 18.-19. rokem života, kdy
se přetřásají různé historky, hrdinské činy apod. No a já, mimo jiné, jsem uměl si
zapálit sirkami jen jednou rukou. No zkuste to, není to zase taková legrace. Vzít
cigaretu, to ještě jakž takž, pak ale tu sirku, pěkně ze škatulky, a škrtnout, no, to
musíte si tu škatulku v ruce tak „narichtovat“ a sirku mezi palec a ukazovák, a prostředníkem do toho na škrtátku tak cvrnknout, no jen si to zkuste. Tuto dovednost
jsem zvládal poměrně bravurně a jen čekal na chvilku, kdy budu moci excelovat.
Stalo se to při této příležitosti. Již nevím proč, kam a jak, ale přenášeli jsme
takové poměrně velké, dlouhé skleněné tabule. Každou tabuli vždy dva. Foukal
silný nárazový vítr. Tabule neseme tak, že je máme na větrné straně, čili vítr je
tlačí směrem na nás, jsme vlastně za nimi jakoby schováni. Bylo to na takovém
velkém prostranství u zimního stadionu. Přecházeli jsme velkou křižovatku a že si
zapálíme. Věřte nevěřte, i v tom silném větru, v jedné ruce tu tabuli skla, jenž se mi
opírala o rameno, jsem dokázal tou druhou rukou vyndat z kapsy sirky, ze škatulky
sirku, škrtnout a tu cigaretu si opravdu zapálit. Panečku, to byl výkon, a byl o to
cennější, že vlastně můj tabulový kolega později na fóru podal svědectví, že se tak
skutečně stalo, a to nejen při nešení tabule, ale i za silného větru. Příhoda tato se
pochopitelně přetřásala nějaký čas v širokém mém okolí, byl jsem tehdy třeťák
a záviděli mi to i čtvrťáci, na záchodku jsem pak tuto dovednost několikráte, samozřejmě za cigaretu, předváděl. Mnozí jedinci mě pak zkoušeli napodobit.
Až nyní, po letech, veřejně přiznávám tu věc, na kterou nikdo tehdá nepřišel.
Jasně, tu manipulační zručnost jsem skutečně ovládal, ale co ten vítr? To byla ta
otázka. Bylo to takhle: tu tabuli jsme nesli tak, aby byla na té straně, odkud vítr
foukal, tak, aby nám ji ten vítr nebral z rukou, ale naopak ji k nám, na naše rameno, přitlačoval. No a v určitých momentech za tou tabulí opravdu žádný vítr nebyl,
byly okamžiky, kdy jsme tam byli doslova schováni v úplném bezvětří a žádný vítr
tedy plamének sirky nezhasil.
Tak, a tajemství je, snad po 38 letech, konečně venku.
To se mi ale teď opravdu ulevilo.
(Pokračování příště)

Ilustrace Václav Kocum