18. První půlrok „Po...“

To už jsem měl za sebou i Vánoce, i silvestra, i narozeniny – jsem koncem ledna, už vodnář. Postupoval jsem, jak již psáno, první den hodinu po hodině, pak den po dni, týden po týdnu, jdou měsíce a najednou tu je PŮLROK. Dobrý, ne?!
Postupně jsem přestával hovořit, debatovat a hádat se s tím „druhým“ v zrcadle. Prsty jsem už neměl vůbec žluté a …, a to je důležité, jsem začal čím dál více cítit potraviny, vlastně chutnat … co to povídám - začal jsem rozpoznávat daleko hlubší, nebo naopak, jemnější chutě. Nemusel jsem již bůhvíjak solit, pepřit či jinak kořenit. Rád připravuji různá masa na všechny možné způsoby. Najednou jsem si toho všiml: co vše dokážu
rozlišit! Najednou kořením a ochucuji úplně jinak a jinak, to znamená lépe, jemněji, vy-tří-be-ně-ji, bych řekl, a jinak to najednou i chutná. Věřte nevěřte, měl jsem z toho ohromnou radost. Velmi to povzbudilo mou další motivaci … a jak víme, z ní, z té motivace, vykvétá i ta tolik potřebná vůle.
Ouvej, jsem najednou nějakej marod. Nic mi není, a přitom nemůžu. Táhnu se jak „starejmladej“. Vůbec nejsem štonc vyjít schody z autobusáku do města. V baráku to poschodí a půl od vchodu do bytu lezu nahoru na třikrát, musím odpočívat. Jde to tak daleko, že vynechávám i basket – a to už je co říct. Fakt, v podstatě nic mi není, nic mě nebolí, dejchat můžu, ale jinak, jinak fakticky nemůžu. Začínám brát – to na radu manželky – „céčka“, tedy vitamín C (nikoliv ta Céčka, co si s nimi hrály děti, a co za ně šlo vyšmelit prakticky cokoliv). A nějaké pomeranče, to také. Ale nijak zvláště se to nelepší. Že bych nějak přibral, o tom se nedá zatím nijak  mluvit.  Možná  dvě  tři  kila,  na mou  postavu  to  nic  neznamená. Nadváhou to tedy není.Úplně mi spadla fyzička, opravdu úplně. Místo toho, aby se mi zlepšila – vždyť přece již půl roku nekouřím – stal se pravý opak. Sotva jsem se plazil. Přišlo to doslova ze dne na den. Trvalo to několik týdnů. Jak to rychle přišlo, tak to pomalu odcházelo. Nakonec to odešlo, ani nevím jak, tak to bylo pomalé a plynulé. Když jsem, po letech, o tomto hovořil s jinými, také „právě již několik let nekouřícími“, stalo se to každému, každý si na to vzpomenul. Ale čas byl rozdílný. Někoho to potkalo dříve, třeba již po třech měsících, někoho později. I doba trvání „toho stavu“ byla různá. Každý si však vzpomínal, že to trvalo dost dlouho.
Tak, tak. Tak to bylo po půlroce. To jen abyste věděli!!!

Ilustrace od malíře Václava Kocuma.

17. Zase v hospodě

Po tomto prvním týdnu jsem se odvážil zajít si opět do hospody. Již
ani nevím, zda to bylo s kolegama z basketu či s kamarádama, ze spolku
(máme takový pánský spolek, jednou týdně se scházíme). Ale to s kým
není důležité.
Již jsem se naučil se sebou promlouvat. V koupelně, před zrcadlem, jak
již psáno. Též před tou „první hospodou PO" jsem měl k sobě takovou
menší přednášku.
Není to úplně jednoduché, být sám k sobě opravdu otevřený a opravdu
upřímný. Myslím, když toto dokážete, máte napůl vyhráno. Nebo dobré
je také, vzít si papír, a ty hlavní myšlenky a věci si napsat. Třeba si zavést
na to sešit, obyčejný školní linkovaný. Ono totiž, když to tam tak pěkně
poctivě napíšete, tak to pak stačí tam kouknout, co jsem a jak jsem a …
a je to, zmýlená nebo vytáčky neplatí.
„Tak co bys to nezkusil?“ jsem si říkal.
„Zkusím! Dám si dvě a půjdu,“si odpovídám, a rozhovor pokračoval:
„No, jen aby!“
„No co, tak třeba čtyři!“ vejrám na sebe do zrcadla.
„Klidně, třeba deset, jen běž!“ mi odsekne ten v zrcadle.
„Tak já radši nepůjdu.“
„Ale klidně běž, proč bys nešel?“
„A co když…?“
„Co  se  strachuješ?  Chceš,  nechceš.  Už  teď  tě  chválím,  takovej  kuřák
a tejden už ani Ň. Fakt, docela dobrý,“ – mi ten „zrcadloun“ najednou
maže med kolem huby.
„A co když… ?“
„Nebyl bys první, ani poslední, no. Každej den je dobrej, každá cigareta,
kterou  sis  nezapálil  je  dobrá.  Jak´s to  říkal  o tý  svobodě. Tak´s to  tejden
prožil, ne. A přežil! Ne?! Líbí, nelíbí … Tak už běž!“
Atd. atd.
Musíte přijít na to, jak na sebe. Chvilku jsem si „podkuřoval“, chvilku „se strachoval“, chvilku byl „hrdina“, chvilku „nadával“. Když se vám podaří se do sebe „trefit“, máte napůl vyhráno, přece „VY“ … ňákej ten
v zrcadle, co VÁM má co povídat, před ním se přece netento, že jó. A když,
tak se dá vždycky odejít, ne. Aby mi pak v koupelně něco vytýkal, to tak, …
nebo se mi vysmíval. „Ha!“
O hospodě, tedy o té „první PO“ už ani víc psát nemusím. Všechno, co
jsem si řekl, tam bylo. Ukázalo se, že jsem to věděl dopředu. V tu nejhorší
chvilku mi pomohla žvýkačka, kterou jsem přece jenom měl pro jistotu
při sobě.
Pátrejte v paměti, co kdy jste dokázali, ono to někdy ani nevypadá, ale
pak zjistíte, že ano, a že se o to můžete opřít. Mně pomohlo to, když jsem se
před lety kurýroval se žaludkem a nesměl snad tři měsíce pít žádný alkohol.
Ani po tréninku ne, ani po zápase ne, prostě vůbec. Tak na tohle jsem si
teď vzpomněl. Tenkrát jsem to vydržel, žaludek mě tak trápil. Teď mi to
pomohlo … a vydržel jsem to taky.

16. „Po…“

Je to prakticky pořád stejné. Četnost „TĚCH“ chvilek se nijak nezvýšila, ale zatím ani zásadně nesnížila. Ta doba „TĚCH“ chvilek je také stále stejná, v intenzitě trochu jako by to kolísalo.
Ale co není stejné, to jsem „JÁ“. Já nejsem stejnej, mám přec již
týdenní zkušenosti. Jaksi jsem se s „TÍM“ už tak trochu seznámil, tak
trochu už naučil zacházet. S těma chvilkama intenzívníma, s těma, co
spojovaly se vždy zejména s nějakým úkonem, dějem či místem.
Pro příklad: těžko se můžu vyhnout rannímu odchodu z domu, té
chodbě, kde dvacet let jsem si zapaloval. Nebo po tréninku, těm schodům, těm posledním k východu ze sokolovny. To nelze. V těchto kritických momentech mi několikrát pomohly žvýkačky a to, že jsem ta místa
překonával rychle, bez zbytečného se zdržení. Ale např. v práci, to místo
ranního sezení, řekl bych „ranního rozdílení úkolů“, jsem změnil. Začal
jsem  prostě  sedávat  jinde.  Nebo  –  chodil  jsem  jinudy,  volil  jsem  jiné
cesty, ne ty, kde jsem si leta zapaloval. … pochopitelně, odpustil jsem si
např. i posezení u piva. Chce to prostě trochu přemýšlení, vyhnout se –
pokud to jde „TĚM MÍSTŮM“.
Všiml jsem si, už po týdnu se mi začaly odbarvovat zahnědlé prsty.
Také, dík tomu, jak výše psáno, že naučil jsem se s těma nejhoršíma
chvilkama zacházet, odboural jsem již i žvýkačky. Postupně jsem jejich
potřebu snižoval a koncem týdne - toho prvního - stačily mi dvě, jedna, a
pak už jsem je nepotřeboval. Naučil jsem se s tím zacházet.
     Stále  si  však  denně,  večer  v koupelně  před  zrcadlem,  a také  ráno
trochu, se sebou povídám, chválím se, upozorňuji se na některé změny
apod. Člověk si tak uvědomí spoustu maličkostí, však leckdy důležitých,
můžou někdy pomoc.
 Vše je dobré, co může pomoci. Vše. Třeba … vzpomínka na dědu, jak
říkával: „Do čtyřicítky, víš, pak už ani jednu!“ … no, když to vydržel
děda, tak … že jo, děda, ten , co mě naučil věcí - draky dělat, luk a šípy,
řezat a štípat dřevo, pojistky vyměnit, hřebíky zatloukat a, … a já nevím,
co všechno ještě. A vždycky měl pro nás děti v kapse bonbony, většinou
ledovky, to si pamatuju.
No vida, bonbony, také dobrý nápad. Nosit je po kapsách, ale spíš,
řekl bych, nějaké větravé, lesněnky, hašlerky, nebo tak, ale to každý podle
svýho.
Vše je dobré, třeba i se desetkrát zhluboka, ale opravdu zhluboka
nadechnout. Zhluboka a pomalu, tak aby to trvalo co nejdéle. Zkuste to,
uvidíte, jde to rozdejchat, fakt. Ale stále platí to jedno pravidlo: Musí se
opravdu chtít.

15. První den „Po…“

Ráno vstávám. Vlastně do svátečního dne, si uvědomuji. Tak jsem si to v hlavě „narichtoval“. Strach? Že nevydržím? Z čeho? Nic jsem nikomu neudělal, válka není a komunisti jsou v...
„Ale prosím Vás, co nevydržím? Vždyť se nic neděje. Jen si momentálně NECHCI zapálit. Toť vše!“- si ráno říkám v koupelně před zrcadlem, a domlouvám si dále: „Hele, i když to vydržíš třeba jenom během tý ranní cesty do práce, koukej, i to je dobrý. Vždyť to je nějakých pět, sedm cigaret, tak co. To přece dobrý je, proti tomu, cos tady léta předváděl, nééé. Tak to zkusíme!
Tak jsem to zkusil. Vzal jsem si taky platíčko těch žvejkaček, to kdyby, jak se
říká, v nouzi nejvyšší.
Je večer toho dne, kdy jsem to až dosud vydržel „si nezapálit“. Stojím v koupelně před zrcadlem. Před tím, co jsem si tak řádně vynadal. Manželka dělá jakoby nic. Já, před tím zrcadlem, prohlížeje si zahnědlé prsty, uvažuju, přemýšlím, jak to ten den bylo. Opět se sám sobě dívám do očí.
„Tak se pochval, né,“ říká mi jakýsi hlas.
„To je blbý,“ odpovídám.
„Jaký blbý?“  na to ON: „Od půlnoci, to už máš 20 hodin. Srovnej to s obdobím
posledních let, to je dobrý, né. I kdyby sis teď zapálil, tak je to dobrý, to už máš
o nějakých čtyřicet padesát cigaret méně. Tak Co?“
Tak se teda chválím, před tím zrcadlem. A nakonec … je to pravda, proč se nepochválit. Mám z toho radost, opravdovou radost. Přemýšlím, jak to ten den bylo.
Kolikrát jsem měl „krizovku“, kolikrát jsem sáhnul po žvýkačce. Takovou analýzu
si dělám. Udělal jsem si z toho rituál. Vždy večer, stojím před zrcadlem, chválím se
a probírám ten den. Vychází to však v podstatě vždy stejně.
Ta intenzivní chuť, taková ta, co to skoro nejde vydržet, tak přichází za den
opravdu jen několikrát, pětkrát, šestkrát, kdyby desetkrát. V těch prvních dnech mi
právě v některých z těchto chvil pomohly žvýkačky. Dále jsem si měřil, jak dlouho
to trvá, ta chuť intenzivní, to připomenutí toho návyku. Věřte, nevěřte, pár vteřin
- deset, dvacet. Mluvím o těch "opravdu nejintenzivnějších“ chvílích. A skutečně
jen několikrát denně. Počítejme, kdyby 10x za den a kdyby 30 vteřin, no to je
přeci … no jasně,300 vteřin, to je 5 minut. Pouhých pět minut!!! SMĚŠNÝCH PĚT MINUT. A to ještě počítáno dohromady. No, to se z toho přeci ne to …, že jo, nezblázním, copak jsem nějakej … já nevím co, abych těch pět minut, ve skutečnosti však několik vteřin a jen párkrát denně, nevydržel?

14. Co dál, jak to bylo dál?

Jak by to bylo, už dvanáct let nekouřím. Tak to bylo, tak to je. Ale vůbec neříkám, že nekouřím, či že jsem nekuřák.. Položí-li mi někdo tu otázku, odpovídám:
„Jo, klidně si zapalte. Né, opravdu, já nechci. Nekuřák, né, nejsem, jen jsem si už dvanáct let „nechtěl“ zapálit. Chuť? … ale jó, spíše dřív, teď už ani né. A ostatně, já ani nechci. Víte, jsem svobodnej, kdybych chtěl, klidně si můžu kdykoliv zapálit, "kdykoliv“, vždyť jsem  "fakt“ svobodnej! Nikdy jsem si neříkal a neříkám “NIKDY“, nikdy jsem si neříkal a neříkám „DNES NAPOSLED“. Tak, normálně, teď, Teď, TEĎ si nechci zapálit. Můžu, samozřejmě, ale … „NECHCI“.
MOTIVACI jsem si našel, né vůli, MOTIVACI. Ta vůle, ta vyroste z té velké motivace. Svoboda, ta svoboda, to byla – a stále je – tou mou velkou motivací. Ten pocit svobody při přechodu hranic, ten si v sobě dodnes dokážu kdykoliv přehrát. A vlastně, teď si uvědomuji, díky tehdejšímu přechodu hranic jsem překonal i hranici tuto.
Musí to v tý hlavě prostě přeskočit, poctivě, rovně, fakticky. Najít si svou motivaci, svou, čistě svoji, tu, proč to chci, Chci, opravdu CHCI, to svoje přesvědčení.
Z toho to pak v tý hlavě přeskočí, z toho je ta motivace, ze které pak vykvete ta tolik proklamovaná VŮLE. A pak to není ani těžké, OPRAVDU!
Vidíte, argument „Nemám vůli“, NEPLATÍ. Prvotní je MOTIVACE.

11. (zapomenutá) Rozhodnutí

Je pár minut před půlnocí. Právě jsem se vrátil z města, pochopitelně, kupoval
jsem cigarety, na noc, abych nebyl z jejich nedostatku nervózní. Stojím v koupelně
před zrcadlem a nadávám si. Pěkně z očí do očí. Není to legrace, no jen to zkuste!
Je mi ze mne nanic. Myslím si, jak jsem svobodný, pánbůh zaplať, že jsou komunisti pryč. Začal jsem podnikat, jsem svobodný, jo!? … ale JAK svobodný, JAKÁ je pravda?
„Seš, ty vole, opravdu svobodný,“ křičím na sebe. „Co si to namlouváš? Jaký
divadlo před sebou hraješ? Svoboda, jaká, ukaž mi ji! A nečum na mě, teda na sebe,
tak blbě!“ – pomalu odvracím tvář od zrcadla.
Ten pocit svobody, volnosti, ten při přechodu hranice (viz Jak jsem se s cigaretou v puse...), ten si vybavuji úplně přesně. Znovu ho prožívám, cítím ho v sobě.
To se nezapomíná. Znovu a znovu přecházím tu hranici, znovu a znovu pociťuji
tu euforii, kterou jsem tehdá prožil. Ani po těch pěti letech, když si na to takhle
vzpomínám, se toho nemohu nabažit.
„Ty že seš svobodnej!“ už zase na sebe křičím do zrcadla a pokračuju výsměšně:
„Že si můžeš dělat, co chceš, jooo? … ty? … co chceš? Jo!? He! Co mi to tu vyprávíš,
co se naparuješ!“- a odplivuji si do umývadla. Poulím na sebe oči, ten v zrcadle
ovšem taky, pěknej „ksift“! – jak by řekla má babička Sudeťačka - mě však ještě
více rozběsňuje a já spouštím další příval nadávek: „Pikolík jseš, obyčejnej blbej
pikolík, i při těch tvejch dvou metrech. Pikolík, sluha, jen posloucháš. Šup, a už
zas mažeš, tuhle měli zavříno a letěl´s přes celý město až k pumpě. A to si říkáš svobodnej, jo? Posloucháš, jenom posloucháš, celý roky, jak otrok, jen sloužíš, sloužíš, sloužíš! Slouha seš, paskřivec! Ano, Paní cigareto sem … a Paní cigareto tam … a Paní cigareto, už mám zas běžet? … a Paní cigareto, už běžííííím! … jo, svobodnej, cha!!!“ … atd. atd.
Už si to všechno ani přesně nepamatuju.
Stoupnout si před zrcadlo, zahledět se sám sobě do očí a být k sobě upřímný, a spravedlivý, a tolerantní, a smířlivý, a přísný a a a … Jsme v půli srpna.
“Tak co to nezkusit od prvního září, co?“
TAK JO, OD PRVNÍHO ZÁŘÍ!

13. Žvýkačky

Nikomu o tom neříkám. Snad ve mně převažuje alibismus „Co kdyby se mi to
nepovedlo?“, snad, řekněme, „chci překvapit.“ Chvílemi se přikláním k jednomu,
pak zas k druhému. Je ale asi fakt, že člověk s tím nesmí dělat nějak velké cavyky.
Jeden můj blízký přítel, bohužel už není mezi námi, vždy, když se něco konalo,
říkal: Nesmíš se s tím tolik sr….“  Prostě prásk, a jít do toho, protože….
Jediná duše, která co tuší, je má paní. Chtěl jsem totiž po ní (má k nim přístup,
ale jdou koupit kdekoliv v lékárně) několik platíček těch nikotinových žvýkaček.
Myslím, že je přesvědčena o tom, že se chci pokusit kouření omezit. Ví totiž, že
jsem kuřák takový ten „skalní“. Nicméně žvýkačky mi donese a já je mám hned
od prvopočátku k dispozici. Dle návodu jich mám použít snad nějakých 13 až 15
denně. To vychází z toho, jaký jste kuřák a jak silné ty žvýkačky jsou.
Mám je připravené, jdu do „toho“, řekl bych, že jsem i tak trochu zvědavý
a netrpělivý, co a jak bude. Až by se snad dalo i říci, že se na „TO“ i svým způsobem
těším. Tak  jsem   rozhodnutý  toho  nechat.  Nebo,  lépe  řečeno,  rozhodnutý  „být
svobodným, nesloužit jim!“
A žvýkačky? Použil jsem je, asi týden mi pomáhaly, první den - stačilo mi jich
jenom pět, ne žádných patnáct. Pomohly, musím říci, pomohly.
„Huba mi jde šejdrem,“ jak se říká. Prvních pár dní ani na pivo nezajdu. Stačí
kamarádi z práce. To je podpora, opravdu. Každou chvíli mi některý z nich nabízí
„Pojď si zakouřit!“ Pravdou ukazuje se býti rčení: „Když máš DOBRÝ kamarády,
ani nepřátel nepotřebuješ!“ Jak však jdou dny, začínají mě brát vážně. Takové řeči
kolem, jak by i trochu záviděli, že jsem to já, kdo se odhodlal… Moc s nima o tom
nediskutuju. Já přece nemusím, já CHCI, teda respektive NECHCI.
Ta žvýkačka, když žvýkáte rychle a intenzivně, úplně to pusu stahuje, cítíte
nikotin,  intenzívně,  až  vám  z toho  je  nedobře.  Chvíli  to  fakt  trvá,  než  sáhnete
po další. Ne patnáct, ale pět mi jich stačilo v prvních dnech. Pak tři, dvě. Po týdnu
jsem je již nepotřeboval vůbec.