V době, když jsem pana Půlpána, poměrně to silného kuřáka, poznal,
bylo mu ne méně nežli sedmdesát šest let. Setkal jsem se s ním díky mé
manželce - v té době to mé „známosti“. Chalupu měl ve stejném údolíčku
jako ženiny rodiče, akorát na protější straně, takže z hlavní to měl dolu
a pak pěkně nahoru. Nikdo by mu ty roky nehádal, tak čiperně vždy dokázal
zdolat tu či onu stranu údolíčka. Také práce kolem chalupy i zahrady
stále zvládal vlastními silami.
Proč tedy o něm píšu? Je to opravdu pěkné, ale najdou se i jiní takoví,
a dokonce starší. To je sice pravda, ale … zde je jeho příběh.
Tak jak mnozí z nás, začal pan Půlpán kuřáckou kariéru již někdy v dorostovém,
dnes bychom řekli teenagerském věku. Životem se prokouřil až
ke svým čtyřicátým šestým narozeninám. A dost, z pana Půlpána se stal,
tak jak sám tvrdil, ze dne na den, nekuřák.
Syna vychoval, oslavil narození vnuka, pomohl i s jeho výchovou,
oslavil i jeho svatbu a … narodil se pravnuk. To zajisté vyžaduje náležitou
oslavu, vždyť považte, ta rodová linie, čtyři chlapi Půlpánové, od nejstaršího
pradědka až po toho nejčerstvějšího několikadenního mrňouse, ale
chlap to byl, a taky Půlpán. A taková oslava, to panečku vyžaduje – už ani
nevzpomínal, kdo na ten nápad přišel - … no přece doutníček!
Když jsem pana Půlpána poznal, bylo mu už sedmdesát šest let. Navzdory
svému věku, byly to již čtyři roky, co se stal opět silným kuřákem.
Považte, po dvaceti šesti letech!!!
Já vím, mnozí namítnou: „Prosím vás, v jeho letech ?!“
No a co, … právě že i po dvaceti šesti letech a v jeho věku!
24. Po sedmi a půl letech - už žádný doutník
Po sedmi a půl letech, po sedmi a půl letech, co to zas je za blbost, vždyť v tom už zas takový rozdíl, zda po šesti a půl letech či po sedmi a půl letech, být přeci nemůže. Po takový době, to přece už je prakticky „furt“
stejný, ne?
NE!
Ruka pomalu, jakoby se zalíbením, vyjímá z krásné dřevěné škatulky (je to balza, to dřevo) sólo balený, voňavý jakostní doutník. Oříznout, na to kamarádi mají ten správný nožík, rituálně navlhčit a… Nebudu dále popisovat postup při zapálení doutníku, však to znáte. Nic neobvyklého. Snad jen, že ta ruka byla má, MÁ. A že ten doutník byl v průběhu roku snad pátý, šestý. Ale vždyť, zase je „slavností příležitost“, tak co. A ostatně, mám to přeci pevně v rukou, už jsem si to vyzkoušel a vydržel.
Ruka pomalu, jakoby se zalíbením, vyjímá z krásné dřevěné škatulky (je to balza, to dřevo) sólo balený, voňavý jakostní doutník. Oříznout, na to kamarádi mají ten správný nožík, rituálně navlhčit a…
Ale vždyť, to tady už přeci bylo!
Nebylo!
Toho večera to je totiž již můj druhý doutník.
Je ráno, vstávám před půl sedmou. Chvilinku ještě, jakoby s takovou malou prodlevou, posedím na posteli. Podrbu psa, přiběhl se pozdravit a uvítat mě do nového dne. Je to už takový náš rituál. V ústech cítím ty dva doutníky z předešlého večera – no co, vykloktám, … a … pak … ještě něco. Lidi zlatý, po tolika letech, já mám, hned teď po ránu, CHUŤ SI ZAPÁLIT!!! A byl tu zase ten Karlův příběh, kdy po čtyřech letech, a přes doutníky … a kouří vesele dodnes. Na mě to přišlo „holt“ až po sedmi a půl letech, ale bylo to tu. Nebudu vás napínat. Dnes je to už dalších pět let navrch. Od té doby ani jeden doutník, pochopitelně ani cigaretu ani dýmku. Měl jsem k tomu „znovu začít“ opravdu jen krůček. Ta chvilková chuť byla docela dost silná. Avšak s Karlovým „mementem“, taky s tím, že by to přece byla docela škoda a že by mi to přišlo docela líto, také s tou mou hrdostí, o kterou bych přišel … taky … taky … taky…Všechno jsem si to takhle nějak uvědomil, všechny ty momenty rozhodující o tom, že jsem to dokázal, mi proběhly hlavou. A takto vyzbrojen, věřte mi, to zas tak těžké „ubránit se tomu“ nebylo. Ale fakt, člověk musí být obezřetný. Vrátil jsem se o pár let nazpátek, vždyť přeci, zapálit si můžu, jsem přeci svobodný. Ale nemám chuť, a když … výjimečně … tak zrovna NECHCI!!! Stačí si NEZAPÁLIT.
Už se to pak neopakovalo, nikdy to už tak silně nezaútočilo a já si už nikdy nezapálil doutník.
stejný, ne?
NE!
Ruka pomalu, jakoby se zalíbením, vyjímá z krásné dřevěné škatulky (je to balza, to dřevo) sólo balený, voňavý jakostní doutník. Oříznout, na to kamarádi mají ten správný nožík, rituálně navlhčit a… Nebudu dále popisovat postup při zapálení doutníku, však to znáte. Nic neobvyklého. Snad jen, že ta ruka byla má, MÁ. A že ten doutník byl v průběhu roku snad pátý, šestý. Ale vždyť, zase je „slavností příležitost“, tak co. A ostatně, mám to přeci pevně v rukou, už jsem si to vyzkoušel a vydržel.
Ruka pomalu, jakoby se zalíbením, vyjímá z krásné dřevěné škatulky (je to balza, to dřevo) sólo balený, voňavý jakostní doutník. Oříznout, na to kamarádi mají ten správný nožík, rituálně navlhčit a…
Ale vždyť, to tady už přeci bylo!
Nebylo!
Toho večera to je totiž již můj druhý doutník.
Je ráno, vstávám před půl sedmou. Chvilinku ještě, jakoby s takovou malou prodlevou, posedím na posteli. Podrbu psa, přiběhl se pozdravit a uvítat mě do nového dne. Je to už takový náš rituál. V ústech cítím ty dva doutníky z předešlého večera – no co, vykloktám, … a … pak … ještě něco. Lidi zlatý, po tolika letech, já mám, hned teď po ránu, CHUŤ SI ZAPÁLIT!!! A byl tu zase ten Karlův příběh, kdy po čtyřech letech, a přes doutníky … a kouří vesele dodnes. Na mě to přišlo „holt“ až po sedmi a půl letech, ale bylo to tu. Nebudu vás napínat. Dnes je to už dalších pět let navrch. Od té doby ani jeden doutník, pochopitelně ani cigaretu ani dýmku. Měl jsem k tomu „znovu začít“ opravdu jen krůček. Ta chvilková chuť byla docela dost silná. Avšak s Karlovým „mementem“, taky s tím, že by to přece byla docela škoda a že by mi to přišlo docela líto, také s tou mou hrdostí, o kterou bych přišel … taky … taky … taky…Všechno jsem si to takhle nějak uvědomil, všechny ty momenty rozhodující o tom, že jsem to dokázal, mi proběhly hlavou. A takto vyzbrojen, věřte mi, to zas tak těžké „ubránit se tomu“ nebylo. Ale fakt, člověk musí být obezřetný. Vrátil jsem se o pár let nazpátek, vždyť přeci, zapálit si můžu, jsem přeci svobodný. Ale nemám chuť, a když … výjimečně … tak zrovna NECHCI!!! Stačí si NEZAPÁLIT.
Už se to pak neopakovalo, nikdy to už tak silně nezaútočilo a já si už nikdy nezapálil doutník.
 |
| Ilustrací doplnil jablonecký abstraktní malíř Václav Kocum |
23. Doutník. Po šesti a půl letech
Sláva veliká, teď už nevím, zda jsme právě vstoupili do NATO, či zda
to bylo něco jiného. Prostě sláva taková, že jsme se v našem spolku rozhodli
to oslavit společně, a s hudbou – máme svou vlastní, jako kolektivní spolkový člen je vedena, výborná, jazzová.
Sedíme u stolů v naší „Spolkovně“, právě je pauza, jak říká kapelník - „whiskytime“, čas na proslov a… Sedíme u stolu a František, jinak to ten kapelník, klade na stůl krabici plnou kvalitních voňavoučkých doutníků. „Při takové příležitosti, to je třeba doutníčku,“ je slyšet jeho slova. „Prosím, pánové, nabídněte si!“ a vzápětí krabice koluje kolem stolů. Když dorazí až ke mně, i má ruka ji jako by potěžká – to je to rozvažování, druhá pak vyjímá jeden ten z voňavoučkých…
Dal jsem si „HO“. Odvahu k tomu jsem tedy sebral, před sebou stále „Karlův příběh“ (viz kapitola 21. Po čtyřech letech…), až po dlouhé době šesti a půl roku.
A co? A nic. Vykouřil jsem ho celý, ale ani jsem se „nepotento…“, jak se říká, ani jsem se nerozkašlal či něco jiného. Samozřejmě – doutník se nešlukuje.
Ráno po flámu. Trošku si přispíme, nebylo to zas tak strašné. Ještě po probuzení, než člověk vstane, chvíli poleží. Posloucháme Meteor. Vstávám, ještě posedím na posteli, v puse – použiju-li jemnějšího termínu –
mám jak v polepšovně. To ten jeden, jedinej doutník. Není mi to vůbec příjemné!
to bylo něco jiného. Prostě sláva taková, že jsme se v našem spolku rozhodli
to oslavit společně, a s hudbou – máme svou vlastní, jako kolektivní spolkový člen je vedena, výborná, jazzová.
Sedíme u stolů v naší „Spolkovně“, právě je pauza, jak říká kapelník - „whiskytime“, čas na proslov a… Sedíme u stolu a František, jinak to ten kapelník, klade na stůl krabici plnou kvalitních voňavoučkých doutníků. „Při takové příležitosti, to je třeba doutníčku,“ je slyšet jeho slova. „Prosím, pánové, nabídněte si!“ a vzápětí krabice koluje kolem stolů. Když dorazí až ke mně, i má ruka ji jako by potěžká – to je to rozvažování, druhá pak vyjímá jeden ten z voňavoučkých…
Dal jsem si „HO“. Odvahu k tomu jsem tedy sebral, před sebou stále „Karlův příběh“ (viz kapitola 21. Po čtyřech letech…), až po dlouhé době šesti a půl roku.
A co? A nic. Vykouřil jsem ho celý, ale ani jsem se „nepotento…“, jak se říká, ani jsem se nerozkašlal či něco jiného. Samozřejmě – doutník se nešlukuje.
Ráno po flámu. Trošku si přispíme, nebylo to zas tak strašné. Ještě po probuzení, než člověk vstane, chvíli poleží. Posloucháme Meteor. Vstávám, ještě posedím na posteli, v puse – použiju-li jemnějšího termínu –
mám jak v polepšovně. To ten jeden, jedinej doutník. Není mi to vůbec příjemné!
22. Kulatých pět let - patnáct kilo navrch
Leckdo by řekl: „Pět let, che! …, to už mám vyhráno."
Je to takové pěkné, kulaté, to jo. Výročí, pětiletí, člověk může být na sebe
hrd, může! No jo, ale čtyři nebo pět let, to už je skoro jedno, že? Ale když
si znovu přečtete minulou kapitolu, tak …, aha, bacha! Je nutno dávat,
„BACHA!“, opravdu.
Jinak dobrý, fakt. Úplně v pohodě, dá se říci. Jen … mám v tom pátém roce problémy s rameny, artritida, zánět - akutní, teda já bych řekl revma. Ani obléknout se sám nemůžu. Ani ten oblek, co jsem si po revoluci koupil. To vám byla koupě. Představte si, poprvé v mém životě jsem zkoušenou věc musel vrátit, samozřejmě kvůli tomu, že mi nepadla. Ale pozor, ne proto, že mi ten oblek byl malý. Poprvé v životě právě naopak, že mi byl velký. Věřte nevěřte, musel jsem tehdy vzít ten o číslo menší.
Abych pokračoval, lékař, opichy, kortikoidy, trvá to celé několik měsíců. Konečně jsem z toho jakž takž venku a je tu nějaká slavnostní příležitost, musím vzít oblek. Proboha, … proč jsem tenkrát nevzal ten větší?
Do kalhot se ještě vlezu, ale sako dopnout opravdu nejde. Musím použít té finty „stále rozepatého“ saka.
Je tu těch pět let a já měl patnáct kilo navrch. Nedovedu ani dnes přesně určit, kolik jich bylo tím nekouřením, kolik z té léčby kortikoidy. Samozřejmě jsem se vyděsil, ale netrvalo než pár měsíců, shodil jsem několik kilo ani nevím jak, dalších asi pět kil šlo dolů zjara, když jsem začal jezdit na kole, takže dále, až do této chvíle, pochopitelně s drobným kolísáním, mám od počátku „nekouření“ navrch mezi pěti a sedmi kily. Nijak to již leta nekontroluji a se nežinýruji.
Je zde opět příležitost, opět musím vzít oblek. Kalhoty - bez problému, sako – bez problémů!!! Pravda, neplandá mi tak, jako když jsem ho kupoval, ale bez problémů. Taky uteklo od koupě už víc jak patnáct let.
Je to takové pěkné, kulaté, to jo. Výročí, pětiletí, člověk může být na sebe
hrd, může! No jo, ale čtyři nebo pět let, to už je skoro jedno, že? Ale když
si znovu přečtete minulou kapitolu, tak …, aha, bacha! Je nutno dávat,
„BACHA!“, opravdu.
Jinak dobrý, fakt. Úplně v pohodě, dá se říci. Jen … mám v tom pátém roce problémy s rameny, artritida, zánět - akutní, teda já bych řekl revma. Ani obléknout se sám nemůžu. Ani ten oblek, co jsem si po revoluci koupil. To vám byla koupě. Představte si, poprvé v mém životě jsem zkoušenou věc musel vrátit, samozřejmě kvůli tomu, že mi nepadla. Ale pozor, ne proto, že mi ten oblek byl malý. Poprvé v životě právě naopak, že mi byl velký. Věřte nevěřte, musel jsem tehdy vzít ten o číslo menší.
Abych pokračoval, lékař, opichy, kortikoidy, trvá to celé několik měsíců. Konečně jsem z toho jakž takž venku a je tu nějaká slavnostní příležitost, musím vzít oblek. Proboha, … proč jsem tenkrát nevzal ten větší?
Do kalhot se ještě vlezu, ale sako dopnout opravdu nejde. Musím použít té finty „stále rozepatého“ saka.
Je tu těch pět let a já měl patnáct kilo navrch. Nedovedu ani dnes přesně určit, kolik jich bylo tím nekouřením, kolik z té léčby kortikoidy. Samozřejmě jsem se vyděsil, ale netrvalo než pár měsíců, shodil jsem několik kilo ani nevím jak, dalších asi pět kil šlo dolů zjara, když jsem začal jezdit na kole, takže dále, až do této chvíle, pochopitelně s drobným kolísáním, mám od počátku „nekouření“ navrch mezi pěti a sedmi kily. Nijak to již leta nekontroluji a se nežinýruji.
Je zde opět příležitost, opět musím vzít oblek. Kalhoty - bez problému, sako – bez problémů!!! Pravda, neplandá mi tak, jako když jsem ho kupoval, ale bez problémů. Taky uteklo od koupě už víc jak patnáct let.
21. Po čtyřech letech (Karel a jeho doutníky)
Řekl bych, vzpomeneme-li v této kapitole schodů, jež popisuji při odchodu
z tréninku v kapitole prvé, řekl bych, že chuť na tu cigaretu v tomto prostoru
mne přešla právě až po těch nadpisem této kapitoly avizovaných čtyřech letech.
Je to zvláštní, ale tento prostor byl skutečně posledním místem, a to jak fyzicky,
tak psychicky, který ve mně chuť na cigaretu pravidelně vyvolával. Silně a dlouho.
Zřejmě pravdou se ukázal být test, který jsem si před mnoha lety, a který popisuji
v kapitole deváté, udělal. V mém případě opravdu psychické návyky byly dominantní návyku na tabák.
Ten prostor schodiště, přitom to bylo nějakých deset dvanáct schodů, byl snad
zakletý. Mezi lítačkama do haly a hlavními dveřmi do sokolovny. Ještě směr, si teď
uvědomuji, směr chůze byl také důležitý. Nahoru nebo dolů. Nahoru se nic nedělo,
ale směrem dolů, jakmile jsem vykročil, otevřel lítačky, mě to vždycky draplo. Ta
příšerná chuť dát si cigaretu. Nepamatuji se přesně, kdy to skončilo, kdy mne to
opustilo. Nebylo to tak, že jsem si jedenkráte najednou řekl:
„Hle, již nemám více chuti v tomto prostoru při odchodu, tedy směrem dolů,
zapáliti si cigarety.“
Tak to nebylo. Spíše jsem si jedenkráte uvědomil, ale úplně nenásilně a mimo prostor toho zakletého schodiště, že mne ta chuť na cigaretu již ani tam nedoprovází,
nepřepadá. Ani jsem v tu chvíli nedokázal přesně určit, kdy „to“ vlastně přišlo a jak
dlouho „to“ trvá, nebo vlastně kdy „to“ trvat přestalo, nebo-li od kdy již tu chuť
na cigaretu zde nemám. Bylo to prostě „to tam“.
Bože, kolikráte jsem si právě na tomto schodišti říkal tu nacvičenou výpočtovou
formulku: „No co, to vydržíš, nejintenzivnější chuť trvá pár vteřin, kdyby deset,
dvacet i třicet, co to je, kvůli té chvilce se přece nezblázníš!“ Někdy jsem si to říkal
i slovy hrubšího ražení. Jistě si každý domyslí.
Měl jsem radost, samozřejmě, ale s nikým jsem se o ni nedělil, neměl jsem
potřebu, nechal jsem si to pro sebe. Až dnes, po letech, když se na dané téma filozofuje a leccos probírá, přidávám své k dobrému. A k tomu také to s kamarádem
Karlem. Je to kamarád z našeho spolku, člen. Když jsme se poznali, nekouřil. Měl
jsem ho za nekuřáka.
Jak to tak bývá, a nejen ve spolcích, při zvláště významné situaci zapalují se
doutníky. Tak i „nekuřák“ Karel si tehdy zapálil. Pak, jak šly dny a týdny, si doutníček „zcela výjimečně“ zapaloval čím dál častěji. Dnes řadu let již opět kouří. Tehdy, při tom prvním doutníčku pro slavnostní příležitost, to byly právě čtyři roky, to jsme si pak řekli, co nekouřil.
Poté, co mne přestala přepadat právě po čtyřech letech i ta „chuť na schodišti“, jsem si tento Karlův minipříběh nesl v hlavě jako jakési memento a domnívám se, že tento moment mi byl jedním z několika stěžejních pomocníků v tom, že jsem se přes doutník nezvrhnul a že trvalo ještě další dva a půl roku, nežli jsem si troufnul, samozřejmě též při slavnostní příležitosti a „zcela vájimečně“, zapálit si
svůj slavnostní doutník.
z tréninku v kapitole prvé, řekl bych, že chuť na tu cigaretu v tomto prostoru
mne přešla právě až po těch nadpisem této kapitoly avizovaných čtyřech letech.
Je to zvláštní, ale tento prostor byl skutečně posledním místem, a to jak fyzicky,
tak psychicky, který ve mně chuť na cigaretu pravidelně vyvolával. Silně a dlouho.
Zřejmě pravdou se ukázal být test, který jsem si před mnoha lety, a který popisuji
v kapitole deváté, udělal. V mém případě opravdu psychické návyky byly dominantní návyku na tabák.
Ten prostor schodiště, přitom to bylo nějakých deset dvanáct schodů, byl snad
zakletý. Mezi lítačkama do haly a hlavními dveřmi do sokolovny. Ještě směr, si teď
uvědomuji, směr chůze byl také důležitý. Nahoru nebo dolů. Nahoru se nic nedělo,
ale směrem dolů, jakmile jsem vykročil, otevřel lítačky, mě to vždycky draplo. Ta
příšerná chuť dát si cigaretu. Nepamatuji se přesně, kdy to skončilo, kdy mne to
opustilo. Nebylo to tak, že jsem si jedenkráte najednou řekl:
„Hle, již nemám více chuti v tomto prostoru při odchodu, tedy směrem dolů,
zapáliti si cigarety.“
Tak to nebylo. Spíše jsem si jedenkráte uvědomil, ale úplně nenásilně a mimo prostor toho zakletého schodiště, že mne ta chuť na cigaretu již ani tam nedoprovází,
nepřepadá. Ani jsem v tu chvíli nedokázal přesně určit, kdy „to“ vlastně přišlo a jak
dlouho „to“ trvá, nebo vlastně kdy „to“ trvat přestalo, nebo-li od kdy již tu chuť
na cigaretu zde nemám. Bylo to prostě „to tam“.
Bože, kolikráte jsem si právě na tomto schodišti říkal tu nacvičenou výpočtovou
formulku: „No co, to vydržíš, nejintenzivnější chuť trvá pár vteřin, kdyby deset,
dvacet i třicet, co to je, kvůli té chvilce se přece nezblázníš!“ Někdy jsem si to říkal
i slovy hrubšího ražení. Jistě si každý domyslí.
Měl jsem radost, samozřejmě, ale s nikým jsem se o ni nedělil, neměl jsem
potřebu, nechal jsem si to pro sebe. Až dnes, po letech, když se na dané téma filozofuje a leccos probírá, přidávám své k dobrému. A k tomu také to s kamarádem
Karlem. Je to kamarád z našeho spolku, člen. Když jsme se poznali, nekouřil. Měl
jsem ho za nekuřáka.
Jak to tak bývá, a nejen ve spolcích, při zvláště významné situaci zapalují se
doutníky. Tak i „nekuřák“ Karel si tehdy zapálil. Pak, jak šly dny a týdny, si doutníček „zcela výjimečně“ zapaloval čím dál častěji. Dnes řadu let již opět kouří. Tehdy, při tom prvním doutníčku pro slavnostní příležitost, to byly právě čtyři roky, to jsme si pak řekli, co nekouřil.
Poté, co mne přestala přepadat právě po čtyřech letech i ta „chuť na schodišti“, jsem si tento Karlův minipříběh nesl v hlavě jako jakési memento a domnívám se, že tento moment mi byl jedním z několika stěžejních pomocníků v tom, že jsem se přes doutník nezvrhnul a že trvalo ještě další dva a půl roku, nežli jsem si troufnul, samozřejmě též při slavnostní příležitosti a „zcela vájimečně“, zapálit si
svůj slavnostní doutník.
20. Výročí. První rok „Po..."
Tak to šlo pořád dál, výročí, nevýročí. Žádné divoké změny, žádné náhlé záchvaty. V podstatě jsem neměl zásadnější problém. Okolí „TO“ již zcela vážně vzalo na vědomí, a když se občas stočila řeč tím směrem, byl jsem už i já dáván za příklad. Nedá se říci, že bych už vůbec nikdy „tu chuť“ nedostal, ale skutečně jen velmi zřídka, spíše takové momentální píchnutí, takové jako připomenutí, a v tu chvíli to zas už bylo pryč, takže v podstatě ani o nějaké intenzitě nemohla být řeč. Tak to je i na těch schodech ze sokolovny, chuť se při odchodu zase dostavuje. Ale kdepak na mne. Už mám na tyhle situace (pár mi jich ještě zbylo a zatím se stále pravidelně opakují) nacvičené určité manýry, rituály, úhybné manévry. Už jsem na to machr. Ty „schody“ řeším tak, že odcházím ze šatny mezi posledními. V šatně se nekouří, nekouřilo nikdy, tam ta chuť na mne neútočí. Jdu s posledními, chodba, hala, schody. V podstatě chvátáme, tedy na pivo, venku nás již čekají ti rychlejší. Schody bereme rychle, hlavní vrata a jsem venku, chuť ani nestačila zaútočit. Tím, že jsem vyloučil čekání a courání se ze sokolovny ven, beru vlastně svému „nepříteli“ prostor k jeho možnému útoku. Tímto manévrem beru mu vlastně nejen prostor, ale i čas, a k žádnému střetu tedy ani dojít nemůže.
Resumé: V podstatě už žádný velký problém. Ale jo, vlastně, manželka. Nějak zrovna po tom roce jsme seděli s pár lidmi a o té věci vedli takovej diškus … a já … jsem se holedbal, docela. Že jsem to zvládl, ani protivnej jsem nebyl, nijak jsem jí tím nezatěžoval apod. No to jste měli slyšet její reakci:„Jo, půl roku protivnej jako necky. Nervózní jak prvnička před… Co to tady povídáš, bavit se s tebou nedalo, chtít po tobě nešlo nic … běž se zeptat dětí, když mi nevěříš, no nekoukej, jen běž.“ Atd. Atd. No, nevím, myslím si svoje. Pěkně mě naštvala, takovej jsem na sebe byl hrdopyšnej a „vona“ takhle, a před cizíma. Zrovna jsem z toho dostal chuť na cigaretu, a jakou.
Jo jo, to jsou ty chvilky!
Málem jsem zapomněl, taky jsem trochu přibral.
Resumé: V podstatě už žádný velký problém. Ale jo, vlastně, manželka. Nějak zrovna po tom roce jsme seděli s pár lidmi a o té věci vedli takovej diškus … a já … jsem se holedbal, docela. Že jsem to zvládl, ani protivnej jsem nebyl, nijak jsem jí tím nezatěžoval apod. No to jste měli slyšet její reakci:„Jo, půl roku protivnej jako necky. Nervózní jak prvnička před… Co to tady povídáš, bavit se s tebou nedalo, chtít po tobě nešlo nic … běž se zeptat dětí, když mi nevěříš, no nekoukej, jen běž.“ Atd. Atd. No, nevím, myslím si svoje. Pěkně mě naštvala, takovej jsem na sebe byl hrdopyšnej a „vona“ takhle, a před cizíma. Zrovna jsem z toho dostal chuť na cigaretu, a jakou.
Jo jo, to jsou ty chvilky!
Málem jsem zapomněl, taky jsem trochu přibral.
19. Po prvním půlroce
… to šlo pořád dál. Ten „blbej“ stav mě opustil. Během dne chuť
na cigaretu přicházela skutečně jen párkrát. Zdůrazňuji, že to vždy bylo
spojeno s nějakou tradicí, chci tím říci s tradičním místem – například ty
schody ze sokolovny ven, nebo s tradičním chováním – například čekání
na autobus, či rozebírání problému v práci. Četnost těch chvilek skutečně
nebyla veliká. Doba trvání – to jak jsem již počítal, ta nejsilnější trvala jen
pár vteřin. Ale intenzita té chutě, ta byla stále prakticky stejná. Řekl bych,
že v té se zatím nic moc nezměnilo.
Sedím v hospodě, společnost si již zvykla, že nekouřím. Nejsem však
žádný „poturčenec“, nementoruji, ani ostatní nepřesvědčuji či nenapomínám. Stav je již takový, řekl bych, trošku zaběhlý. Docela jsem na sebe už i pyšný. Chci to vydržet, prostě CHCI. To vše mi pomáhá, třeba i v takových chvílích – a to se stává i dnes, ale už to se mnou nijak „necvičí“ – kdy
mi najednou, třeba i od vedlejšího stolu, cigareta zavoní tak intenzivně, že
…, ale „pro ten jeden okamžik“, no řekněte, … to přeci! … a taky by to už
byla škoda, ne? … a hlavně, já přece CHCI , … teda vlastně nechci, „JÁ SI
PŘECE V TUHLE CHVÍLI ZROVNA ZAPÁLIT NECHCI!“
Teda pardon, vlastně chci, CHCI být svobodný, NESLOUŽIT!
na cigaretu přicházela skutečně jen párkrát. Zdůrazňuji, že to vždy bylo
spojeno s nějakou tradicí, chci tím říci s tradičním místem – například ty
schody ze sokolovny ven, nebo s tradičním chováním – například čekání
na autobus, či rozebírání problému v práci. Četnost těch chvilek skutečně
nebyla veliká. Doba trvání – to jak jsem již počítal, ta nejsilnější trvala jen
pár vteřin. Ale intenzita té chutě, ta byla stále prakticky stejná. Řekl bych,
že v té se zatím nic moc nezměnilo.
Sedím v hospodě, společnost si již zvykla, že nekouřím. Nejsem však
žádný „poturčenec“, nementoruji, ani ostatní nepřesvědčuji či nenapomínám. Stav je již takový, řekl bych, trošku zaběhlý. Docela jsem na sebe už i pyšný. Chci to vydržet, prostě CHCI. To vše mi pomáhá, třeba i v takových chvílích – a to se stává i dnes, ale už to se mnou nijak „necvičí“ – kdy
mi najednou, třeba i od vedlejšího stolu, cigareta zavoní tak intenzivně, že
…, ale „pro ten jeden okamžik“, no řekněte, … to přeci! … a taky by to už
byla škoda, ne? … a hlavně, já přece CHCI , … teda vlastně nechci, „JÁ SI
PŘECE V TUHLE CHVÍLI ZROVNA ZAPÁLIT NECHCI!“
Teda pardon, vlastně chci, CHCI být svobodný, NESLOUŽIT!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)