“Kam jdeš?” se ozvalo tak jako
každé úterý před devatenáctou hodinou, když
beru za kliku a otevírám dveře k
odchodu. Tak jako každé úterý, již více než dvacet
let. V pravé ruce již přichystánu
cigaretu se sirkami, že si hned na chodbě zapálím.
Ještě než zavřu dveře, zaslechnu
z kuchyně:
“No to jsem zvědavá, kdy zase
přijdeš!”
Dveře cvaknou a já si s hlubokým
uspokojením zapaluju “Tu” cigaretu. K autobusu, jenž mě sveze až k sokolovně,
to mám kousek. Mohu, či spíše musím, jít velmi
zvolna, aby mi to na tu cigaretu
dobře vyšlo.
Jsem u cíle, vystupuji pomalu z
autobusu, již na schůdkách vkládám do úst
další připravenou cigaretu a v
momentě doteku s chodníkem si ji zapaluji. Ani tato
vzdálenost, tedy od zastávky k
sokolovně, nevydá na jednu cigaretu, musím proto
opět velmi zvolna. Tak se tak
loudám, posledního, hlubokého „šluka“ si dávám
na schodech před vchodem - jsou
tam tři, zašlápnu vajgla, vcházím. Čeká mě další,
nepoměrně delší vnitřní
schodiště. To si prosím zapamatujte, bude o něm ještě řeč
(ale v opačném směru), a nejen v
této kapitole. Lítačky, vstupní hala a již vcházím
prosklenými dveřmi, jež vás vždy
upozorní na to., že “Brano zavírá samo” do chodby k šatnám. Jako mazák se zde
nepřezouvám, ani sokolník mi nic neřekne.
O dvě hodiny později, po
tréninku, odcházím. Vždy mezi prvními. Vyběhaný,
„vydejchaný“, vypocený, žíznivý a
s obrovskou chutí dát si cigaretu. Na toho prvního „práska“, to se vždycky
těším. A jsme u toho schodiště, sestupuji od lítaček
k východu a již zde si zapaluji,
hmmmm pane, to je blaho, však to vy všichni kuřáci
určitě znáte. A než vystoupím
ven, ještě jednoho, hlubokého šluka, ááách. Mám
prostě takový zvyk, a venku pak,
zvláště v zimě, to fouká, a když čekám na kamárády, že půjdem na “dvě”, ruce
mrznou...
Po tréninku vyběhaný, vypocený,
vykoupaný, plíce vyluftovaný, to holt chutná
nejlíp, to se nedá svítit.
(Pokračování asi za týden)
 |
| Ilustrace: Václav Kocum |
