Nikomu o tom neříkám. Snad ve mně převažuje alibismus „Co kdyby se mi to
nepovedlo?“, snad, řekněme, „chci překvapit.“ Chvílemi se přikláním k jednomu,
pak zas k druhému. Je ale asi fakt, že člověk s tím nesmí dělat nějak velké cavyky.
Jeden můj blízký přítel, bohužel už není mezi námi, vždy, když se něco konalo,
říkal: Nesmíš se s tím tolik sr….“ Prostě prásk, a jít do toho, protože….
Jediná duše, která co tuší, je má paní. Chtěl jsem totiž po ní (má k nim přístup,
ale jdou koupit kdekoliv v lékárně) několik platíček těch nikotinových žvýkaček.
Myslím, že je přesvědčena o tom, že se chci pokusit kouření omezit. Ví totiž, že
jsem kuřák takový ten „skalní“. Nicméně žvýkačky mi donese a já je mám hned
od prvopočátku k dispozici. Dle návodu jich mám použít snad nějakých 13 až 15
denně. To vychází z toho, jaký jste kuřák a jak silné ty žvýkačky jsou.
Mám je připravené, jdu do „toho“, řekl bych, že jsem i tak trochu zvědavý
a netrpělivý, co a jak bude. Až by se snad dalo i říci, že se na „TO“ i svým způsobem
těším. Tak jsem rozhodnutý toho nechat. Nebo, lépe řečeno, rozhodnutý „být
svobodným, nesloužit jim!“
A žvýkačky? Použil jsem je, asi týden mi pomáhaly, první den - stačilo mi jich
jenom pět, ne žádných patnáct. Pomohly, musím říci, pomohly.
„Huba mi jde šejdrem,“ jak se říká. Prvních pár dní ani na pivo nezajdu. Stačí
kamarádi z práce. To je podpora, opravdu. Každou chvíli mi některý z nich nabízí
„Pojď si zakouřit!“ Pravdou ukazuje se býti rčení: „Když máš DOBRÝ kamarády,
ani nepřátel nepotřebuješ!“ Jak však jdou dny, začínají mě brát vážně. Takové řeči
kolem, jak by i trochu záviděli, že jsem to já, kdo se odhodlal… Moc s nima o tom
nediskutuju. Já přece nemusím, já CHCI, teda respektive NECHCI.
Ta žvýkačka, když žvýkáte rychle a intenzivně, úplně to pusu stahuje, cítíte
nikotin, intenzívně, až vám z toho je nedobře. Chvíli to fakt trvá, než sáhnete
po další. Ne patnáct, ale pět mi jich stačilo v prvních dnech. Pak tři, dvě. Po týdnu
jsem je již nepotřeboval vůbec.
12. 00,03 hod., 1. září 1995
00,03 hod., 1.září 1995
Odkaz „Jak to bylo v noci“.
Stojím u pultíku v předsíni. Pod tím kotlem plynovým, co přeci všechen kouř
vytáhne. Právě jsem vylezl z postele, dávám si již třetího šluka, slastně vtahuji kouř
hluboko do plic: „Áchaaa, to je slast.“ Foukám kouř rovnou do kotle.
Je klid, všichni spí. Dveře do kuchyně se pomalu otvírají. Oni jsou asi trochu
„šrekou“, vždy když je pořádně nedovřete, tak se po chvíli otevřou. Vždycky to
udělalo prásk, jak klika bouchla do ledničky, co za nimi stojí. Takový ďůlek od kliky ve dveřích má ta lednička vybouchanej, pak jsem dal na zem gumovou zarážku a už to nebouchá.
Chci si dát dalšího šluka. Jak jsou však ty dveře otevřené, oko zabrousí na hodiny v obýváku. Na ty krásné, secesní pendlovky po brněnské tetičce. Je 00,03 hod.
„A kurňa, to už je prvního září. To přeci … říkal jsem, že od prvního!“ - se mi mihne hlavou a...! Pohyb ruky k ústům, kde navyklým způsobem, mezi ukazovákem a malíkem, držím cigaretu, nedokončím. Típnu ji a jdu si lehnout.
Od této chvíle jsem „nekuřák“! Tak, stanoveno, rozhodnuto. Ale … jsem opravdu nekuřák? Mohu to říci? Mohu to říci dnes, po těch dvanácti letech? Od té chvíle jsem si, pravda, nezapálil, než doutník až po šesti a půl letech. (Odkaz „Jak to bylo po šesti a půl letech“) Ale ani dnes nedokážu to takhle přesně o sobě říci.
Je pravda, že před pár měsíci, (byl jsem vždy ke kuřákům tolerantní, nedělal jsem
nikdy ze sebe žádného „poučovatele“), mi najednou připadlo divné, to když jsme
ve čtyřech lidech jeli na dovolenou, že ti dva, jak jsme zastavili a vylezli z auta,
hned první co bylo, máš cigaretu, oheň a … už to do sebe ládovali. „Ale vždyť já
byl také takový“, jsem si říkal, „co je na tom divnýho?“ Nevím. Poprvé od toho
1. září 1995 mi to tak připadlo, jaksi nepatřičné, až – řekl bych „eklhaft“. Opakuji, po dvanácti letech.
No nic, to jsem tak odbočil. Teď jsme ve chvíli, kdy si jdu lehnout a jsem nekuřákem již plné dvě minuty. Do ložnice to mám přes dvoje dveře. Snažím se jít tiše, dveře dovírat pomalu, abych nikoho nevzbudil. Cítím se takový nový, až svátečně. Jsem nekuřák – tedy, pro tuto chvíli rozhodně, a po dvaceti pěti letech kouření.
I chlap se může ocitnout jaksi v jiném stavu.
Jdu si lehnout a hlavou se mi honí všechny ty myšlenky, plány, nápady jak
na to…, co pro to…, jak si pomoci. Ale i obavy, nejistoty, které jsem probíral v posledních čtrnácti dnech, tedy od mého rozhodnutí. Jdu si lehnout. V hlavě se mi to všechno plete, to uvažování, to rozmýšlení. To „Jak na to“. Usínám poměrně dobře. Jsem na sebe i trošku pyšný. Vždyť jsem celý takový nový, čistý, sváteční.
 |
| Ilustrace od Václava Kocuma. |
Stojím u pultíku v předsíni. Pod tím kotlem plynovým, co přeci všechen kouř
vytáhne. Právě jsem vylezl z postele, dávám si již třetího šluka, slastně vtahuji kouř
hluboko do plic: „Áchaaa, to je slast.“ Foukám kouř rovnou do kotle.
Je klid, všichni spí. Dveře do kuchyně se pomalu otvírají. Oni jsou asi trochu
„šrekou“, vždy když je pořádně nedovřete, tak se po chvíli otevřou. Vždycky to
udělalo prásk, jak klika bouchla do ledničky, co za nimi stojí. Takový ďůlek od kliky ve dveřích má ta lednička vybouchanej, pak jsem dal na zem gumovou zarážku a už to nebouchá.
Chci si dát dalšího šluka. Jak jsou však ty dveře otevřené, oko zabrousí na hodiny v obýváku. Na ty krásné, secesní pendlovky po brněnské tetičce. Je 00,03 hod.
„A kurňa, to už je prvního září. To přeci … říkal jsem, že od prvního!“ - se mi mihne hlavou a...! Pohyb ruky k ústům, kde navyklým způsobem, mezi ukazovákem a malíkem, držím cigaretu, nedokončím. Típnu ji a jdu si lehnout.
Od této chvíle jsem „nekuřák“! Tak, stanoveno, rozhodnuto. Ale … jsem opravdu nekuřák? Mohu to říci? Mohu to říci dnes, po těch dvanácti letech? Od té chvíle jsem si, pravda, nezapálil, než doutník až po šesti a půl letech. (Odkaz „Jak to bylo po šesti a půl letech“) Ale ani dnes nedokážu to takhle přesně o sobě říci.
Je pravda, že před pár měsíci, (byl jsem vždy ke kuřákům tolerantní, nedělal jsem
nikdy ze sebe žádného „poučovatele“), mi najednou připadlo divné, to když jsme
ve čtyřech lidech jeli na dovolenou, že ti dva, jak jsme zastavili a vylezli z auta,
hned první co bylo, máš cigaretu, oheň a … už to do sebe ládovali. „Ale vždyť já
byl také takový“, jsem si říkal, „co je na tom divnýho?“ Nevím. Poprvé od toho
1. září 1995 mi to tak připadlo, jaksi nepatřičné, až – řekl bych „eklhaft“. Opakuji, po dvanácti letech.
No nic, to jsem tak odbočil. Teď jsme ve chvíli, kdy si jdu lehnout a jsem nekuřákem již plné dvě minuty. Do ložnice to mám přes dvoje dveře. Snažím se jít tiše, dveře dovírat pomalu, abych nikoho nevzbudil. Cítím se takový nový, až svátečně. Jsem nekuřák – tedy, pro tuto chvíli rozhodně, a po dvaceti pěti letech kouření.
I chlap se může ocitnout jaksi v jiném stavu.
Jdu si lehnout a hlavou se mi honí všechny ty myšlenky, plány, nápady jak
na to…, co pro to…, jak si pomoci. Ale i obavy, nejistoty, které jsem probíral v posledních čtrnácti dnech, tedy od mého rozhodnutí. Jdu si lehnout. V hlavě se mi to všechno plete, to uvažování, to rozmýšlení. To „Jak na to“. Usínám poměrně dobře. Jsem na sebe i trošku pyšný. Vždyť jsem celý takový nový, čistý, sváteční.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)