Tak to šlo pořád dál, výročí, nevýročí. Žádné divoké změny, žádné náhlé záchvaty. V podstatě jsem neměl zásadnější problém. Okolí „TO“ již zcela vážně vzalo na vědomí, a když se občas stočila řeč tím směrem, byl jsem už i já dáván za příklad. Nedá se říci, že bych už vůbec nikdy „tu chuť“ nedostal, ale skutečně jen velmi zřídka, spíše takové momentální píchnutí, takové jako připomenutí, a v tu chvíli to zas už bylo pryč, takže v podstatě ani o nějaké intenzitě nemohla být řeč. Tak to je i na těch schodech ze sokolovny, chuť se při odchodu zase dostavuje. Ale kdepak na mne. Už mám na tyhle situace (pár mi jich ještě zbylo a zatím se stále pravidelně opakují) nacvičené určité manýry, rituály, úhybné manévry. Už jsem na to machr. Ty „schody“ řeším tak, že odcházím ze šatny mezi posledními. V šatně se nekouří, nekouřilo nikdy, tam ta chuť na mne neútočí. Jdu s posledními, chodba, hala, schody. V podstatě chvátáme, tedy na pivo, venku nás již čekají ti rychlejší. Schody bereme rychle, hlavní vrata a jsem venku, chuť ani nestačila zaútočit. Tím, že jsem vyloučil čekání a courání se ze sokolovny ven, beru vlastně svému „nepříteli“ prostor k jeho možnému útoku. Tímto manévrem beru mu vlastně nejen prostor, ale i čas, a k žádnému střetu tedy ani dojít nemůže.
Resumé: V podstatě už žádný velký problém. Ale jo, vlastně, manželka. Nějak zrovna po tom roce jsme seděli s pár lidmi a o té věci vedli takovej diškus … a já … jsem se holedbal, docela. Že jsem to zvládl, ani protivnej jsem nebyl, nijak jsem jí tím nezatěžoval apod. No to jste měli slyšet její reakci:„Jo, půl roku protivnej jako necky. Nervózní jak prvnička před… Co to tady povídáš, bavit se s tebou nedalo, chtít po tobě nešlo nic … běž se zeptat dětí, když mi nevěříš, no nekoukej, jen běž.“ Atd. Atd. No, nevím, myslím si svoje. Pěkně mě naštvala, takovej jsem na sebe byl hrdopyšnej a „vona“ takhle, a před cizíma. Zrovna jsem z toho dostal chuť na cigaretu, a jakou.
Jo jo, to jsou ty chvilky!
Málem jsem zapomněl, taky jsem trochu přibral.
19. Po prvním půlroce
… to šlo pořád dál. Ten „blbej“ stav mě opustil. Během dne chuť
na cigaretu přicházela skutečně jen párkrát. Zdůrazňuji, že to vždy bylo
spojeno s nějakou tradicí, chci tím říci s tradičním místem – například ty
schody ze sokolovny ven, nebo s tradičním chováním – například čekání
na autobus, či rozebírání problému v práci. Četnost těch chvilek skutečně
nebyla veliká. Doba trvání – to jak jsem již počítal, ta nejsilnější trvala jen
pár vteřin. Ale intenzita té chutě, ta byla stále prakticky stejná. Řekl bych,
že v té se zatím nic moc nezměnilo.
Sedím v hospodě, společnost si již zvykla, že nekouřím. Nejsem však
žádný „poturčenec“, nementoruji, ani ostatní nepřesvědčuji či nenapomínám. Stav je již takový, řekl bych, trošku zaběhlý. Docela jsem na sebe už i pyšný. Chci to vydržet, prostě CHCI. To vše mi pomáhá, třeba i v takových chvílích – a to se stává i dnes, ale už to se mnou nijak „necvičí“ – kdy
mi najednou, třeba i od vedlejšího stolu, cigareta zavoní tak intenzivně, že
…, ale „pro ten jeden okamžik“, no řekněte, … to přeci! … a taky by to už
byla škoda, ne? … a hlavně, já přece CHCI , … teda vlastně nechci, „JÁ SI
PŘECE V TUHLE CHVÍLI ZROVNA ZAPÁLIT NECHCI!“
Teda pardon, vlastně chci, CHCI být svobodný, NESLOUŽIT!
na cigaretu přicházela skutečně jen párkrát. Zdůrazňuji, že to vždy bylo
spojeno s nějakou tradicí, chci tím říci s tradičním místem – například ty
schody ze sokolovny ven, nebo s tradičním chováním – například čekání
na autobus, či rozebírání problému v práci. Četnost těch chvilek skutečně
nebyla veliká. Doba trvání – to jak jsem již počítal, ta nejsilnější trvala jen
pár vteřin. Ale intenzita té chutě, ta byla stále prakticky stejná. Řekl bych,
že v té se zatím nic moc nezměnilo.
Sedím v hospodě, společnost si již zvykla, že nekouřím. Nejsem však
žádný „poturčenec“, nementoruji, ani ostatní nepřesvědčuji či nenapomínám. Stav je již takový, řekl bych, trošku zaběhlý. Docela jsem na sebe už i pyšný. Chci to vydržet, prostě CHCI. To vše mi pomáhá, třeba i v takových chvílích – a to se stává i dnes, ale už to se mnou nijak „necvičí“ – kdy
mi najednou, třeba i od vedlejšího stolu, cigareta zavoní tak intenzivně, že
…, ale „pro ten jeden okamžik“, no řekněte, … to přeci! … a taky by to už
byla škoda, ne? … a hlavně, já přece CHCI , … teda vlastně nechci, „JÁ SI
PŘECE V TUHLE CHVÍLI ZROVNA ZAPÁLIT NECHCI!“
Teda pardon, vlastně chci, CHCI být svobodný, NESLOUŽIT!
18. První půlrok „Po...“
To už jsem měl za sebou i Vánoce, i silvestra, i narozeniny – jsem koncem ledna, už vodnář. Postupoval jsem, jak již psáno, první den hodinu po hodině, pak den po dni, týden po týdnu, jdou měsíce a najednou tu je PŮLROK. Dobrý, ne?!
Postupně jsem přestával hovořit, debatovat a hádat se s tím „druhým“ v zrcadle. Prsty jsem už neměl vůbec žluté a …, a to je důležité, jsem začal čím dál více cítit potraviny, vlastně chutnat … co to povídám - začal jsem rozpoznávat daleko hlubší, nebo naopak, jemnější chutě. Nemusel jsem již bůhvíjak solit, pepřit či jinak kořenit. Rád připravuji různá masa na všechny možné způsoby. Najednou jsem si toho všiml: co vše dokážu
rozlišit! Najednou kořením a ochucuji úplně jinak a jinak, to znamená lépe, jemněji, vy-tří-be-ně-ji, bych řekl, a jinak to najednou i chutná. Věřte nevěřte, měl jsem z toho ohromnou radost. Velmi to povzbudilo mou další motivaci … a jak víme, z ní, z té motivace, vykvétá i ta tolik potřebná vůle.
Ouvej, jsem najednou nějakej marod. Nic mi není, a přitom nemůžu. Táhnu se jak „starejmladej“. Vůbec nejsem štonc vyjít schody z autobusáku do města. V baráku to poschodí a půl od vchodu do bytu lezu nahoru na třikrát, musím odpočívat. Jde to tak daleko, že vynechávám i basket – a to už je co říct. Fakt, v podstatě nic mi není, nic mě nebolí, dejchat můžu, ale jinak, jinak fakticky nemůžu. Začínám brát – to na radu manželky – „céčka“, tedy vitamín C (nikoliv ta Céčka, co si s nimi hrály děti, a co za ně šlo vyšmelit prakticky cokoliv). A nějaké pomeranče, to také. Ale nijak zvláště se to nelepší. Že bych nějak přibral, o tom se nedá zatím nijak mluvit. Možná dvě tři kila, na mou postavu to nic neznamená. Nadváhou to tedy není.Úplně mi spadla fyzička, opravdu úplně. Místo toho, aby se mi zlepšila – vždyť přece již půl roku nekouřím – stal se pravý opak. Sotva jsem se plazil. Přišlo to doslova ze dne na den. Trvalo to několik týdnů. Jak to rychle přišlo, tak to pomalu odcházelo. Nakonec to odešlo, ani nevím jak, tak to bylo pomalé a plynulé. Když jsem, po letech, o tomto hovořil s jinými, také „právě již několik let nekouřícími“, stalo se to každému, každý si na to vzpomenul. Ale čas byl rozdílný. Někoho to potkalo dříve, třeba již po třech měsících, někoho později. I doba trvání „toho stavu“ byla různá. Každý si však vzpomínal, že to trvalo dost dlouho.
Tak, tak. Tak to bylo po půlroce. To jen abyste věděli!!!
Postupně jsem přestával hovořit, debatovat a hádat se s tím „druhým“ v zrcadle. Prsty jsem už neměl vůbec žluté a …, a to je důležité, jsem začal čím dál více cítit potraviny, vlastně chutnat … co to povídám - začal jsem rozpoznávat daleko hlubší, nebo naopak, jemnější chutě. Nemusel jsem již bůhvíjak solit, pepřit či jinak kořenit. Rád připravuji různá masa na všechny možné způsoby. Najednou jsem si toho všiml: co vše dokážu
rozlišit! Najednou kořením a ochucuji úplně jinak a jinak, to znamená lépe, jemněji, vy-tří-be-ně-ji, bych řekl, a jinak to najednou i chutná. Věřte nevěřte, měl jsem z toho ohromnou radost. Velmi to povzbudilo mou další motivaci … a jak víme, z ní, z té motivace, vykvétá i ta tolik potřebná vůle.
Ouvej, jsem najednou nějakej marod. Nic mi není, a přitom nemůžu. Táhnu se jak „starejmladej“. Vůbec nejsem štonc vyjít schody z autobusáku do města. V baráku to poschodí a půl od vchodu do bytu lezu nahoru na třikrát, musím odpočívat. Jde to tak daleko, že vynechávám i basket – a to už je co říct. Fakt, v podstatě nic mi není, nic mě nebolí, dejchat můžu, ale jinak, jinak fakticky nemůžu. Začínám brát – to na radu manželky – „céčka“, tedy vitamín C (nikoliv ta Céčka, co si s nimi hrály děti, a co za ně šlo vyšmelit prakticky cokoliv). A nějaké pomeranče, to také. Ale nijak zvláště se to nelepší. Že bych nějak přibral, o tom se nedá zatím nijak mluvit. Možná dvě tři kila, na mou postavu to nic neznamená. Nadváhou to tedy není.Úplně mi spadla fyzička, opravdu úplně. Místo toho, aby se mi zlepšila – vždyť přece již půl roku nekouřím – stal se pravý opak. Sotva jsem se plazil. Přišlo to doslova ze dne na den. Trvalo to několik týdnů. Jak to rychle přišlo, tak to pomalu odcházelo. Nakonec to odešlo, ani nevím jak, tak to bylo pomalé a plynulé. Když jsem, po letech, o tomto hovořil s jinými, také „právě již několik let nekouřícími“, stalo se to každému, každý si na to vzpomenul. Ale čas byl rozdílný. Někoho to potkalo dříve, třeba již po třech měsících, někoho později. I doba trvání „toho stavu“ byla různá. Každý si však vzpomínal, že to trvalo dost dlouho.
Tak, tak. Tak to bylo po půlroce. To jen abyste věděli!!!
 |
| Ilustrace od malíře Václava Kocuma. |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)