4. Jak jsem začínal

No. Mám-li si vzpomenout těch opravdu prvních začátků, mám to trochu
takové  rozmazané.  Ale  některé  věci  si  vzpomínám  opravdu  velmi  dobře.  Bydlel
jsem tehdá na Vyhlídce. Tak se jmenovala ta ulice. Nad tratí to byla Nová Vyhlídka
a za tratí, dá se i říci pod tratí, to byla Stará Vyhlídka. Myslím, že takhle to je
správně i napsané. Trať obě vyhlídky, neboli takové čtvrtě poblíž hlavního nádraží,
rozdělovala. Byl tam přejezd, závory – takové klasické „šraňky“: cinkilink, cinkilink
to hrálo, když šly dolu. Klika, ta tam nebyla. Byly ovládány až z nádraží, z hlavního
hradla – to byla paráda, to hradlo, to byla stavba, prosklená, vysoká, několikráte
mě tam děda vzal, ne že by byl on sám „hradlař“, to né, ale mašinfíra, na „páře“ jezdil, tahal rychlíky do Brna, nebo také na Prahu. To pak ve Velkém Oseku se měnily
posádky, a odtamtud zase zpátky. Z Oseka vozil vždycky minerálku, v demižonech.
Už byly celé takové zahnědlé, ty demižony. Ale abych se vrátil k tématu. Od těch
závor pokračovala trať železnice po náspu, přes tzv. Háječek, překrásným, trochu
do zatáčky hrozně vysokým kamenným viaduktem. Kolik měl oblouků již si ani
nepamatuju. Pak přes silničku a už tu byl vjezd do nádraží. Jako kluci jsme po tom
mostu běhali. To se sice nesmělo, ale co. Měli jsme tam takovou partu, vlastně bylo
jich několik. A v tom Háječku, kde jsme měli množství „skovek“, se odehrávala
prakticky všechna naše dobrodružství.
Nová Vyhlídka byla větší, měli jsme víc členů, stará Vyhlídka byla menší, ale
uměli líp házet kamenama, to se muselo uznat, byli tam starší kluci. A všichni jsme
se pochopitelně scházeli u tratě, pod tratí, pod tím mostem nádherným a v tom
háječku. Takový potok jím protékal. Dokonce tam ještě pamatuju klasické, cikánské vozy. Dva. Pozorovali jsme je seshora. Tam také probíhaly líté klukovské boje,
s klacky, a dokonce i kameny se tam válčilo. Moje sestra – dvojče, jednou dostala
„butrákem“ hned vedle oka, museli jí to šít, měla veliké štěstí, že o to oko nepřišla.
Ještě leta tam pak měla jizvu.
Pochopitelně jsem byl členem jedné té party, nevím již přesně, byla-li to třetí,
čtvrtá nebo snad dokonce již pátá třída, umluvili jsme se, každý dal, co měl, a šli
jsme na nádraží koupit cigarety. Bylo to jen několik stovek metrů, možná kilometr,
buď  přes  ten  viadukt,  nebo  kolem  konzumu,  kde  šéfoval  pan  Urbánek. Cigarety
nám samozřejmě koupili starší kluci za, jak se tomu říká, jsme tehdá nevěděli, menší  provizi.  Mám  dojem,  že  jsme   nakoupili  několikery  Lípy,  Letky,  Partyzánky,
a tak…  Balení  bylo  po deseti  kusech.  Měli  jsme  takový  kýbl  plechový,  takový
menší, a tím kýblem jsme si to všechno donesli do Háječku, kam jinam, pochopitelně,
pod viadukt. Tam jsme měli pod tím prvním obloukem, kde se vlastně
terén začal svažovat, vybudované sídlo, doupě, z kamenů a klacků. Od tamtaď jsme
tehdá pozorovali ty cikánské vozy. A tam v těch místech jsme poprvé zkoušeli, jak
chutná cigaretový kouř. Nebudu vás dlouho napínat, jak to dopadlo, myslím, že
jsme se všichni pozvraceli, domů se vrátili celí bílí, zelení, průhlední a já nevím jací,
pochopitelně to z nás táhlo na sto honů, doma všechno poznali, jak jsme si to pak
řekli, a všude byl „cajmrsk“ asi tak stejný. Náš poklad jsme tenkrát zakopali pod
tím horním obloukem, označili jsme ho nenápadným kamenem, abychom věděli,
kde poklad v budoucnu najít. Od našich domovů to bylo deset patnáct minut.
Šly dny, nikdo z nás neměl další chuť na kouření. Po několika měsících jsme se
vypravili, že poklad vykopeme. Byly dva názory, co s ním. Prodat starším klukům,
oproti vlastní spotřebě, leč … Nenápadný kámen, který poklad označoval, byl tak
nenápadný, že jsme poklad prostě nenašli ani my, anebo ho našel už někdo před
námi, anebo nás špehovali ze Staré Vyhlídky a šlohli nám ho. To je asi – dnes si
myslím - nejpravděpodobnější. Na dlouhou dobu to však každopádně bylo první
a poslední vážné, seriozní kouření za vlastní peníze, stran mé osoby.

3. Jak jsem se s cigaretou v puse poprvé směrem na jih dostal na "Západ"

Má první cesta na „Západ“ vedla na jih. Bylo to po sametové revoluci
a bylo to takhle:
Asi půl roku po 17.listopadu, tedy zjara 1990, jsme jako členové podnikové
výpravy vyrazili dvěma vozy značky Škoda, ne, tuším jedním vozem značky Škoda
a jedním vozem značky Žiguli, na výstavu do vídeňského Prátru. Cesta byla naplánována tak, že přespíme kdesi u hranic a v brzkých ranních hodinách překročíme
hranice v Mikulově, tak abychom Vídeň dobyli kolem osmé hodiny.
Výstava či veletrhy, nebo jak se akce prezentovala, své brány otvírá o deváté. Vše
probíhá dle stanoveného itineráře až ... na hranicích několikakilometrová fronta!
Co to, vždyť v tu dobu velké euforie a nebývalé vzájemnosti Čechy všude pouští
bez kontrol. Posléze se vše vyjasňuje, příčinou jsou tři polské autobusy. Tak… A jak
to bylo s námi, s tou cigaretou?
Auta popojíždí, fronta vozů se jak had klikatí v několika serpentinách až k hranici.  Osádky  vozů  jsou  čtyřčlenné,  kuřáci  nekuřáci,  vzpomínám  si,  půl  na půl.
Co teď, času spousta. No nic, my kuřáci vystupujeme z aut, je překrásné slunečné
počasí, hned si, pochopitelně, zapalujeme, a procházkovým krokem popocházíme
směrem ku hranici. Předcházíme několik aut, když se celá fronta postupně dává
do pohybu. Vozidla ujedou snad nějakých 200 metrů a kolona stojí. Ve stejném
tempu docházíme a opět předcházíme naše dva vozy. Takto se to vše opakuje několikráte, avšak snad při čtvrté páté cigaretě, když se kolona dala do pohybu, již
nezastavuje. Všechna vozidla, tedy i naše škodovka a žigulík, zvolna pokračují až
přes hranici směrem na jih na “Západ”. Naše kuřácká skupina zůstává osiřelá. Bez
pasů, bez jakýchkoliv jiných dokladů, bez groše v kapse, před hranicí.
Co teď? No nic, dodáváme si kuráže a jako by nic, nevěnujíce pozornost ani
levé ani pravé straně, s cigaretou u huby, jako staří mazáci a jako bychom to dělali
denně, překračujeme státní hranici.
Jaký to byl pocit? Těžko popsatelný, nádherný, vždyť v minulosti podvakráte
jsem se “Ven” nedostal. Stačí si uvědomit jen to několikaleté martýrium, nežli jsme
se dostali s dětmi alespoň do Jugoslávie. A teď najednou pěšky, ruce v kapsách,
bez dokladů a rovnou na “Západ” - tedy na jih, rovnou do Rakous. Takový pocit
svobody, takový pocit volnosti, jsem ještě nikdy nezažil. Jako bychom létali, jsme si
připadali. Něco úžasného, k tomu se smálo sluníčko, jsme volní, dýcháme zhluboka z plných plic. Ty pocity si dodneška dovedu vyvolat a prožít. Díky Bohu za to.
Ten  moment  přechodu  hranic,  ten  pocit  svobody,  si  prosím,  také  zapamatujte.
I ten mi pomohl a bude o něm ještě řeč.
Naše dvě auta nás pochopitelně za hranicemi čekají, v pohodě pokračujeme
na Vídeň, je z toho velká legrace a po návratu povídání...

(Pokračování asi za týden)

2. Ráno cestou do práce

Pracuji v nedalekém městečku, asi sedm kilometrů to je. Veřejnou dopravou
se nedopravuji, užívám vlastní nebo služební vozidlo.Vstávám první. Proč? ... inu
má to svůj vážný důvod. Vysvětlení je jednoduché, jako první mohu okupovat tu
nejmenší místnůstku našeho bytu, a tam ... si zapálit první ranní cigaretu. V klidu,
nemusím spěchat, ostatní ještě spí. Jsou dny, kdy si tam dám rovnou dvě, vždyť
během dalších nejméně 40 minut, co vstane má paní, co spolu posnídáme a
odejdeme, si nezapálím.
Odjíždím z domova tak, abych v kanceláři byl něco před půl osmou. Tak si
to  spočítejte:  sedm  kilometrů,  dvě  velké  křižovatky,  tři  menší,  přednost  dávám
třikráte, ale ono to je jedno, ucpány bývají i ty, kde jsem na přednosti já. Většinou
to stíhám bez problému, počítám s tím.
Odcházím z bytu. Hned na schodech si zapaluji - bydlíme ve druhém patře
secesního činžáku. Je to již druhá, třetí toho dne ... no, spíše toho rána. O noci
zatím řeč nebyla. To až v jiné kapitole. Tak tedy - s cigaretou v ústech odmykám
dveře domu - zamykat nemusím, za chvíli jde za mnou manželka, posléze i dvířka
automobilu,  nasedám,  startuji,  odjíždím.  Bez  pásů,  ještě  jsem  si  na ně  nezvykl.
Někdy si je nasazuji během jízdy, to jak se zrovna cítím provinile. Popelník ve voze
je věčně plný, nedopalek vyhazuju oknem a již jsem na první z křižovatek. Pochopitelně zácpa, času dost, i na to, znovu si zapálit. Jízda pokračuje. Během jízdy vždy vykouřím takové 2-3 cigarety. To záleží na dopravní situaci.
Přijíždím k cíli, před budovou naší společnosti nejsem první. Vcházím, zdravím
se s kolegy, usedáme ke stolu, je čas první raní kávy. Probíráme, co bylo a hlavně co
je třeba. To ovšem představuje další dva kousky (cigarety). Je kolem osmé hodiny.
Je čas na práci ... a já už vykouřil minimálně šest cigaret.
Co jsem si večer koupil tu krabičku, je skoro pryč. Pořád si říkám, že mě to
donutí méně kouřit, nebudu-li kupovat více krabiček najednou, ale chyba lávky.
Už jsem zase nervózní, že v krabičce je méně než deset cigaret.

(Pokračování asi za týden)