30. Konec

Tak, to je vše. Nekouřím, nebo – jak vícekrát zmiňováno, jsem si už
drahnou dobu nezapálil. Totiž, NEMĚL jsem zatím celou tu dobu právě
chuť, … a když výjimečně, tak jsem si zrovna zapálit NECHTĚL, i když
bych, přirozeně, mohl, že jo, vždyť jsem přeci svobodnej, ne?!

Tak,

„POJĎTE SI NEZAPÁLIT!“

V Jablonci nad Nisou 26. února 2008 
Milan Brož

PS. „Promiňte, ještě něco!“ - Dodatek

Právě v tomto období v mé bezprostřední blízkosti, dá se říci z řad
mých přátel, si dalších pět mužských již delší dobu nezapálilo. Někteří
„to drží“ již třetím měsícem, jiní již pátým či více než půlrok. Mnozí
z nich jsou vášnivými rybáři, a vězte, sedět u ryb, panečku, to je času, to
je stimul „si zapálit“. A oni zatím celou tu dobu „neměli chuť či nechtěli“.
Váš argument „No jooo, teď je zima, to se to kecá!“, neobstojí.
„Kecy přeci nemaj cenu.“
Oni jezdí na ryby za každého počasí, i v zimě. Pravidelně mi dva
z nich, přesněji můj kolega ze živnosti se svým bratrem, k mým
 narozeninám, které mám koncem ledna, vozí rybu. Například před dvěma
roky to byla parma. Od Střekovských zdymadel. Bylo mi to obzvláště milé,
znám to tam, znám Střekov i historii zdymadel. A parmu jsem měl poprvé.
Také na ni z té radosti vznikla taková říkánka:

Dobrá byla parma,
zvlášť když byla zdarma.
Na kmínu a šalveji
neměla ni naději.

Taková odbočka to byla s tou parmou. Vraťme se k tématu. Všichni
dotyční mi potvrzují, co psáno v některé z kapitol výše – o těch chutích,
jak často přichází, jak je ta chuť silná, o těch kritických místech, situacích,
apod. apod.
Jo, a abych nezapomněl: Jsou to ti bezejmenní, nikdo z nich nebyl v poradně.
A tak …… Pojďte si nezapálit!

Ilustrace Václav Kocum.

Pokračování strategie a taktika

Nestavte si před sebe nepřekonatelné překážky. Nestavte si překážku
tak vysokou jako je “UŽ NIKDY V ŽIVOTĚ!!!“ Stačí přeci pro tuto chvíli
prosté: „Nezapálit si teď!“ Říci si: „Tuhle né, až tu další!“ – a tu si prostě
nezapálit. Není to tak těžké. Až přijde chuť znova, tak opět? „jen tu jednu
né, …  né  tu  teď!  -  tuhletu  teď  opravdu  né!“  Prostě  odložím  to  vždycky
na tu další, z té se však posléze opět stane ta „tuhletu teď né!“ … a je to
vlastně jen ta jediná, JEN TA JEDINÁ. A taková překážka se přeci daleko
snáz překonává než ta „už nikdy žádnou né“.
Takhle vám uplyne den, týden, měsíc. To pak si, panečku, laťku můžete postupně
už pěkně pozvedat na „další“ den, týden, měsíc, čtvrtrok.
… vždyť přece už máte postupně víc a víc „natrénováno“ a víc a víc „se už
vyznáte“. A pak se jednoho dne ohlédnete a budete za sebou mít, no, třeba,
…už deset let. Není to tak těžké. Fakt! Stačí jen si tuhletu teď nezapálit!

Ilustrace Václav Kocum.

29. Strategie a taktika

Strategie a taktika (neboli stanovení cílů a způsobu, jak k nim dojíti)

…to je pane důležitá věc, to jo. Ale jak pro koho. Ten, kdo je zvyklý
do všeho vlítnout po hlavě, hmm, ten se jen potrápí. Jiný však potřebuje
plánování a přípravu - dobrou, dokonalou, podrobnou. Popřemýšlejte si
o tom, o sobě, jaký jste, co a jak řešíte, co vám nevyhovuje, co vyloženě
ano. Jestli jste typ, kterému vyhovuje právě to plánování, jestli je vaše
letora prudká a do všeho musíte vlítnout jak vichřice??? … ale ten cíl, ten
základní, ten VÁŠ CÍL mějte stále před sebou. Pravda, cesty mohou být
různé (STRATEGIE), to právě podle té vaší nátury, principy a cíle však
zůstávají , byť se někdy zdají v nedohlednu, a jak k nim dojít, to je právě
ta cesta (taktika) k nim.

Nebojujte proti sobě, ani proti své přirozenosti. Stačí, když se postavíte
tomu návyku, když budete bojovat s ním, ale se sebou samým opravdu
nebojujte. Sami si vyhovte, popřemýšlejte si o tom tak, aby váš způsob, už
vaše rozhodnutí vycházelo z vašeho charakteru chování, z toho, jaký jste,
jaké jste letory, z toho, co vám vyhovuje. Stanovte si svou taktiku postupu,
taktiku jednotlivých kroků, popřemýšlejte o věcech, které vás mohou
potkat.

Snažil  jsem  se  v této  knížce  upozornit  na některé  příhody,  některé
popsat, tak aby, potkáte-li se s něčím podobným, jste nebyli zaskočeni,
ale naopak již „O TOM ZPRAVENI“, a „NA TO“ připraveni a řekli si :
„Aha, to jsem četl, už je to tady, jo, jo, funguje to, tak tu máš čerte
kropáč…!“ a jde se dál.

Když si stanovíte strategii, pak stanovte taktiku. Taktiku, která opět
bude vycházet z vás, bude vycházet i ze zkušeností jiných, určitě takové
lidi znáte, poraďte se s nimi, oni vám řeknou, co je na té jejich cestě potkalo.
Vylučte kritická místa, popřemýšlejte, které rituály pozměnit, co
dělat jinak, jak se vystříhat nebezpečným místům a nebezpečným časovým
úsekům. A bude-li vám tato knížka v tom alespoň trochu nápomocna, pak
„Pán Bůh zaplať!“

Neustále si uvědomujte, že „můžete“ dělat co chcete, jste přeci svobodní.
Nebo lépe naopak, „NEDĚLAT TO, CO NECHCETE“, nenechat se
přinutit nikým a ničím dělat to, co já nechci! To je velice důležité pro vaše
vědomí, nedělat to, co nechci, z toho pak automaticky plyne, že v podstatě
děláte TO, CO CHCETE. Stačí mašinérie společnosti, která nás nutí
k lecčemu, proč bychom si k tomu museli ještě přidávat něco, do čeho nás nic
nenutí, jenom nějaký hloupý zvyk, návyk, okolí apod...

„Kecy nemaj cenu!“
„Tak chceš to?“
„Jooo…“
„Tak to tu napiš!“ – a přisouvám papír s obyčejnou versatilkou.
„A co mám napsat?“ – najednou jako by neví.
„No to co chceš, né?!“ – a papír stále přistrkuji blíž.
„A proč to mám napsat?“- papír jako by trochu odstrčí.
„No protože to chceš, né?“ – a zase to všechno přistrčím 
blíž k němu.
„No jooo…“ – se zatváří.
„Tak to tu napiš!“
„A jak to mám napsat?“ – drbe se za uchem.
„Čeeesky, ty vole!“ – se už neudržím a zvyšuju hlas.
„Aha…“ – je celá jeho odpověď.

Aha, vidíte, bojí se to napsat. Je až zarážející, kolik lidí se bojí své
rozhodnutí nebo jinou svou přelomovou myšlenku (a nejen v otázce kouření),
napsat. Když se to napíše, tak to prostě už nejde „okecat“…
„…a že to tak nemyslel, a že to byla zatím jen taková úvaha, a že si
to rozmyslí.“
„Počkej, počkej!“ – oponuju. „Cos´ tak nemyslel?“
„Ale myslel, ale proč to mám napsat?“ – a jako by nepatrně opět odstrčí
papír i s tužkou.
„No proč, Proč?“- zvyšuju hlas: „ Aby sis nemyslel, že za chvíli řekneš,
žes´ to tak nemyslel a žes´ to myslel jinak, tak kdyžs to tak myslel
a kdyžs to myslel vážně, a já si myslím, žes‘ to tak opravdu myslel, žes to
myslel vážně, tak to tu napiš, aby bylo jasný, žes to tak opravdu myslel, aby
si někdo nemyslel, žes to takhle nemyslel, ale žes to myslel jinak, myslel-li
jsi to vůbec nějak - nó, proto!"

Jo, jo. Když dozrajete k tomu, že si to napíšete, že si to dokážete napsat,
a že se na to budete moci i podívat a přečíst si to, tak to už jste na dobré
cestě. Ono totiž, když to píšete, musíte už i řádně formulovat, volit slova,
tu myšlenku vlastně zkonkretizovat. Už se ani nedá říci: „To byla jen taková
myšlenka, jen se mi to tak mihlo, to ještě není nic …“ Jo, jo, když se to
napíše, tak to už něco je!

Tedy, když chcete, když OPRAVDU CHCETE. Protože to pak, když
opravdu chcete - pro vás i znamená, že jste k sobě poctiví – a napsat si to,
to není žádný problém, to je jen takový „testík“, protože přeci i vy víte, že
„KECY NEMAJ CENU“ . Takže si to vlastně ani psát nemusíte, když to
opravdu chcete.
Znám mnoho lidí, kteří si nic nepsali, nepotřebovali to, kteří nenavštívili
žádnou poradnu, nepotřebovali to, neštudovali žádné příručky, nepotřebovali
to a … DOKÁZALI TO!!!

Onehdá jsem vyslechl v jakési rozhlasové relaci, tuším na stanici Praha,
jež byla zaměřena právě na téma „kuřáctví“, jednu paní doktorku „z praxe“,
z poradny, kde lidem pomáhají v odvykání. V mnohém jsem s ní
souhlasil, avšak v názoru, že s pomocí poradny dokáže „přestat“ až 40 %
klientů, naproti tomu bez poradny „jen“ 4 %, s tím souhlasit nemohu. Kde
jsou ti bezejmenní, viz pan Kropáček z kapitoly předešlé, a další a další,
kteří  se  nikde  nechlubí,  nestaví  na odiv,  ale  kteří  „TO“  dokázali  „Sami
od sebe“, tedy snad lépe řečeno „Sami díky sobě“. Věřte, není jich málo,
ale neví se o nich. Avšak, když se tak zamyslím, „Sami díky sobě“ jsou
vlastně i ti, co navštívili poradnu. Také chtěli, opravdu chtěli!!! … a hledali
tu svoji cestu.
Tak si to přeberte sami, fakt já nevím.
„KECY PROSTĚ NEMAJ CENU“

Knihu Milana Brože Pojďte si nezapálit doplnil
svými abstraktními ilustracemi malíř Václav Kocum

28. Příklad - takovej obyčejnej (člověk)

Vždy je dobré mít po ruce něco ku pomoci své. To mohou být i příklady,
ovšem musí být takové, které pro vás platí, které uznáváte, které vás oslovují,
nad kterými zíráte. Někoho, kdo pro vás něco znamená, co je „frajer“, anebo
naopak: „Koukněte na něj, do toho, kdo by to do něj řekl? Hmmm, dobrej,
ten nás převez, KOFR, panečku“ … apod.
Tak si maně vzpomínám, tuším, pan Kropáček se jmenoval. Revizák,
Elektro Nová Paka. Sedím v jeho kanceláři, takové malé, okno, záclona zaprášená,
prostě žádnej úřad. Potřebuju zapojit elektrické hodiny na chalupě.
Jezdím tam makat týden co týden, i o dovolené. Teď už jsem tak dalek, že
můžu zapojit proud.
Obyčejnej, sympatickej člověk, co svýmu rozumí. Dohodneme se hned,
pak povídáme, trochu, a byť nás dělí dobře dvacet let, nějak jsme si padli
do oka. Nabízím mu cigaretu, startku bez filtru. Kupoval jsem si je k práci
na chalupu vždy. Pět šest krabiček za víkend padlo.
„Ale né, nech si je!“ mi tykal, „hele, já mám svoje,“ a odhrnuje tu stoletou
zaprášenou záclonu. Tam na parapetu, plná více než z půlky, zaprášená
jako ta záclona, vyšisovaná od slunce, krabička startek.
„Pane, ta tam má ustláno!“ ... říkám a ani nestačím domyslet, kolik let …
a již slyším jeho slova:
„Už tam leží patnáct let. Vlastně teď poprvé, co jsem je tam položil, na ně
koukám. Kouřil jsem čtyřicet, to byla druhá,“ … ukáže na krabičku …, „ten
den. Pak už jsem si, holt, nechtěl zapálit.“ A jak záclonu pouští a snese se z ní
oblak prachu, dodává: „Donesu je ženě k vyprání.“
Páni, takovej „Obyčejnej člověk“!
Často jsem na něj vzpomínal a vzpomenu dodnes.
A…
„Děkuju, pane Kropáčku! A né jen za ty připojený hodiny.“

27. Dnes a takové úvahy

Co dnes? Dnes je dnes. Dnes, a znovu zdůrazňuji, po dvanácti a půl
letech, znám obě polohy - kouření i nekouření. Obě skupiny. Tak přibližně
by se dalo říci, přirovnat to, jako obě skupiny v případě problému „Chodec
kontra motorista“. Určitě v obou „Kontra“ se jeví ta skupina, která vznikla až
jakýmsi vývojem, jako ta agresivnější, sobečtější. To zřejmě z důvodu jakési
síly - u motoristů nepopiratelnější - která v sobě skrývá a nese potenciálně
značné nebezpečí. Ať se podíváme na „Kontra“ kuřák-nekuřák, nebo
„Kontra“ chodec-motorista, vždy, dá se říci, tu nejdříve byla ta skupina první, ta,
z které teprve ta druhá vzešla. Nemusíme to vztahovat jen na skupinu, nebo
historický vývoj lidstva, platí to i pro jednotlivce, a v dnešní době. Vždyť
přeci nikdo se nerodí jako kuřák, či jako motorista.
U postoje kuřák-nekuřák, kde stav je letitý a tím i postoj ke skupině
„opačné“ dlouhodobý, určité vyhrocení, zvláště v dnešní době, chápu. Avšak
u skupiny chodec-motorista je vzájemná nevraživost vpravdě podivuhodná,
vždyť příslušnost k té či oné skupině se mění tak rychle, jak do auta
 (motorky, kola, čtyřkolky) nastupuji či z něj vystupuji.
Já však dnes mohu říci, že znám skupiny obě. Nejsem ani Don Quijote
de la Mancha, nechci bojovat s větrnými mlýny, nedělám však ani žádné
adrenalinové zábavy, abych „překonal sám sebe a vytrval“. Dnešní vášnivé
diskuse  „Kouřit  či  Nekouřit“,  „Zakázat  či  nezakázat“,  se  mi  jeví  směšné,
zrovna tak jako „Zákon o zákazu kouření na zastávkách“. Znám například
jednu zastávku, vlakovou, mladí tam chodí kouřit „marijánku“. Procházím
kolem se psem dost často, ale zákon nikde. Ani pes ho tam zatím nikde
nevyčuchal. Tak nevím, je zákona málo, je slabý a tím i (nebo) špatný, nebo
zbytečný a je to v něčem jiném? Nevím. Pes to tam pravidelně pokropí, …
asi má pravdu.
Zakázat či nezakázat. Vstupuji do restaurace. Na každém stolku takové
 jako malé „Áčko“. Většinou to jsou reklamy na medovník - ten pravý
se zaručenou recepturou, nebo nějaký druh nápojů, nejzdravější a zároveň
nejlahodnější, samozřejmě. (Vsuvka: mám kliku, že žiju v týhle době, kdy
všechno je nej … lepší, … lahodnější, … zdravější,…) Ne však toto Áčko.
Strohou formou upozorňuje, že:  „… tato restaurace se od 1. listopadu stala
plně nekuřáckou“ a dále žádá o respektování tohoto stavu. Mohu dosvědčit,
že: přes obědy je v restauraci plno. V takovém tom mrtvém odpoledním čase
pár hostů, ale prakticky na všech stolech kromě toho již zmíněného Áčka
ještě druhé - „Rezervačka“ … Od 16.00 … 17 či 18.00 hod. A večer?
„Narváno!“ V brzkém večeru rozličné společnosti i s malými dětmi. Majitel, se
kterým se dobře znám, nechal zbudovat přístřešek, aby kuřáci si měli kam
odskočit. Doslova mi řekl: „Úplně vyhozené peníze, nikdo tam nechodí!“
„A co tržba?“ namítám.
„Minimálně o třetinu vyšší,“ zní jeho lakonická odpověď.
Již několik takových restaurací se u nás zrodilo. Majitelé jsou na sebe
pyšní, že to dokázali sami, „Bez Zákona“. Všem se to vyplatilo, všem tržby
vzrostly. Mám-li chuť, zavítám do některé z nich.
Ale i jinak:
Otvírám dveře, vstupuji, vpravo lokál, vlevo restaurace, za ní, za prosklenými
dveřmi, kulečník. Vpravo takoví ti skalní, tam by se dalo leckdy
„krájet“. Vlevo je to o poznání lepší. Tam sedávám, vpravo zcela výjimečně,
a u kulečníku? - ten nehraju. I tuto restauraci, lépe - avšak v tom nejlepším
slova smyslu - hospodu, typickou, českou, občas navštěvuji. Výborná krmě,
čistota, spolehnutí. Proč s tím něco dělat?
Mám výběr. Jsem svobodný a mohu si vybrat - do kterého krámu půjdu
nakoupit, které divadelní představení navštívím, které sportovní utkání
zhlédnu, … avšak i „Kterou hospodu (restauraci, kavárnu, pizzerii…) navštívím.
Jsem svobodný a mám „Na vybranou“.
Na druhou stranu však musím říci:
Prosinec 2007. Sedíme v Londýně ve Španělské restauraci, třípatrové,
ale  pozor,  ne  nahoru,  ale  dolu.  Sedíme  ve třetím  patře,  tedy  úplně  dole.
Všechna patra jsou „přecpaná“, těžko se i na záchod prodrat. Vendulka – toť
má dcera, žijící tu již osmým rokem a živící se zde prací v jedné z nejlepších
restaurací, nás pozvala na promoci. Na každý náš večer zde dá dohromady
partu lidí, lidiček, vždy milých, bezvadných. Nejen Češi, či Slováci, ale též
Argentinci, Španělé, Kanaďané, Italové, Francouzi ve věku tak zhruba od 28
do 40 let … a já nevím kdo všechno ještě.
Sedíme, hodujeme, tabule přepestrá, snad dvacet, pětadvacet malých
talířů a mističek, na každém něco jiného. A košíčky s pečivem, v několika
druzích, pochopitelně. Různě to po stolu koluje, promíchává se, podle toho,
kdo zrovna na co má chuť. Nálada bezvadná, společnost milá, vzájemnou
úslužností  se  vyznačující.  Máte  zrovna  chuť  na ty  malé  smažené  rybičky
na druhém konci stolu? Hned né jedny, ale dvoje, troje ruce se vám snaží
vyhovět, dotyčnou lahůdku vám podat.
„Ještě ten sósíček, prosím! Né, ten né, ten bílý! A to pečivo, to tmavé, prosím!“
Tytéž ruce, bílé, černé, se vám okamžitě opět snaží býti pomocí. Nálada znamenitá.
Najednou jakási „šuškanda“ kolem nás. Oběhne to celý ten dlouhý
stůl, nás to však mine.
Znervózníme, pochopitelně, nevíme, co se děje. Nežli však se stačíme
dotázat, již se takřka celé osazenstvo „unisono jako jeden muž“ zvedá a odchází.
Úplný průvod a my u stolu, ještě asi s dvěma, osiříme.
Proboha co to? Ale to už nás ti „zbylí“ dva uklidňují (postřehli naši nejistotu, otázku),
nic se prý neděje, vše je „OK“, hned jsou zpátky. A skutečně byli.
Během večera se to opakovalo ještě několikrát.
A jó – kam šli? Šli si ven zakouřit!
Považte, v Londýně (v Anglii „to“ už zavedli), tři patra nahoru, v tlačenici. A bez
„keců“! Bez jakejchkoliv řečí.
Tak já fakt nevím…
Mnoho licoměrnosti asi je v tom našem jednání, respektive v jednání těch „našich
vládních“. Zákon, to by chtěli, ale sakra, jak na to, aby se to nedotklo jich samých?
(To máte jako s tou rychlostí na silnicích, že? - úplně stejné.) Nějak se to přece
„musí“  vymyslet!  Zatím  alespoň  polepíme  ty  krabičky,  které  jsou,  mimochodem,
povětšinou velmi hezké, ostatně tak jako všechny propriety vztahující se ke kouření.
„Něco 'vyšpekulujeme',“ si říkají, „ňákýho 'Kočkopsa' stvoříme, vždyť peníze
z těch cigaret, ty přeci potřebujeme, to je 'ňákejch peněz, o který bysme přišli!'“
Tak já fakt nevím … Přechytračit i „Chytrou Horákyni“, to bychom asi chtěli.
Nejlépe, když si to každý přebere sám.

26. Jak ten čas letí

Hrozně, že jo. Nedávno byly Vánoce a už tu máme Velikonoce. A čím
je člověk starší, tím to letí rychleji.
Je to již - teď, kdy dopisuji toto psaní - dvanáct a půl roku ode dne,
kdy jsem „přestal mít chuť“ si zapálit, a když jsem ji výjimečně měl, zrovna
jsem si zapálit „nechtěl“.
To je už opravdu dost dlouhá doba. Kdo by řekl, že to tak uletí? A kdo
by na počátku řekl, že JÁ přestanu kouřit? Tenkrát by si na mě nikdo ani
zlámanou grešli nevsadil, fakt, vždyť já za mlada i o zápase při timu – neboli oddechovém čase, ještě s … myslím Petříček jsme mu říkali … rychle
do chodby pod tribunu a tam alespoň tři čtyři šluky…
Spousta věcí za ty roky je jinak, děti už mají vlastní život, my s manželkou  jiného  psa,  žena  na „starou nohu“  vyštudovala  homeopatii,  já  se
po deseti usilovných letech – fakt to neleze do hlavy – lámaně domluvím
s Francouzem, manželka má už asi pátou barvu vlasů a já zešedivěl.
Jedno se ale zatím stále nemění. Nechci si zapálit, samozřejmě, můžu,
ale já nechci. Už k tomu nepotřebuji nic, ani motivaci, ani úsilí, ani promluvy před zrcadlem, nic, prostě nic, vůbec nic! Prostě to tak je. Já na to totiž už „ nemám“ chuť!
Zda jsem na sebe „hrd a pyšen“?
Ano, jsem, ale nijak se tím nechlubím, v mém autě klidně může spolujezdec si zakouřit, tak jako například já v kanceláři pana Kropáčka. Viz kapitola 28.
Zda mi cigareta, doutníček už vůbec nezavoní?
Ale zavoní, a pěkně. Ale už je to jiné. Nedovedu přesně „to“ vyjádřit, prostě NIC to se mnou nedělá. Malé přirovnání, schválně, zkuste projít čtvrtí rodinných domků, nejlépe v létě, kdy všude okna dokořán. Dopoledne, v sobotu  či  neděli.  Znají  to  ti,  co  chodí  s malými  dětmi  před  obědem na procházku, nebo pejskaři, ti také. V tento čas co chvíli z otevřeného okna vám zavoní: „Aha, tady bude svíčková,“ si řeknete, o kousek dále pak zase: „Hm, hm, zelíčko, to vypadá na červené, hm, že by kachnička?“ … tam zase gulášek, něco na houbách, a podobně. V pozdnějším dni, k večeru, pak se ze zahrad line vůně grilovaných buřtíků či různě marinovaných masíček.Vůně zavoní, vy nasajete, jakoby si s ní pohrajete, polaskáte a …
vyhodnotíte. A dál? Nic, jaképak úsilí, k čemu, proč bych se vůní nepokochal, neohodnotil, … a jde se dál.
A tak to je, i v životě, jde se dál.

Ilustrace od abstraktního malíře Václava Kocuma

25. Příběh pana Půlpána

V době, když jsem pana Půlpána, poměrně to silného kuřáka, poznal,
bylo mu ne méně nežli sedmdesát šest let. Setkal jsem se s ním díky mé
manželce - v té době to mé „známosti“. Chalupu měl ve stejném údolíčku
jako ženiny rodiče, akorát na protější straně, takže z hlavní to měl dolu
a pak pěkně nahoru. Nikdo by mu ty roky nehádal, tak čiperně vždy dokázal
zdolat tu či onu stranu údolíčka. Také práce kolem chalupy i zahrady
stále zvládal vlastními silami.
     Proč tedy o něm píšu? Je to opravdu pěkné, ale najdou se i jiní takoví,
a dokonce starší. To je sice pravda, ale … zde je jeho příběh.
Tak jak mnozí z nás, začal pan Půlpán kuřáckou kariéru již někdy v dorostovém,
dnes bychom řekli teenagerském věku. Životem se prokouřil až
ke svým čtyřicátým šestým narozeninám. A dost, z pana Půlpána se stal,
tak jak sám tvrdil, ze dne na den, nekuřák.
     Syna  vychoval,  oslavil  narození  vnuka,  pomohl  i s jeho  výchovou,
oslavil i jeho svatbu a … narodil se pravnuk. To zajisté vyžaduje náležitou
oslavu, vždyť považte, ta rodová linie, čtyři chlapi Půlpánové, od nejstaršího
pradědka až po toho nejčerstvějšího několikadenního mrňouse, ale
chlap to byl, a taky Půlpán. A taková oslava, to panečku vyžaduje – už ani
nevzpomínal, kdo na ten nápad přišel - … no přece doutníček!
Když jsem pana Půlpána poznal, bylo mu už sedmdesát šest let. Navzdory
svému věku, byly to již čtyři roky, co se stal opět silným kuřákem.
     Považte, po dvaceti šesti letech!!!
     Já vím, mnozí namítnou: „Prosím vás, v jeho letech ?!“
     No a co, … právě že i po dvaceti šesti letech a v jeho věku!