4. Jak jsem začínal

No. Mám-li si vzpomenout těch opravdu prvních začátků, mám to trochu
takové  rozmazané.  Ale  některé  věci  si  vzpomínám  opravdu  velmi  dobře.  Bydlel
jsem tehdá na Vyhlídce. Tak se jmenovala ta ulice. Nad tratí to byla Nová Vyhlídka
a za tratí, dá se i říci pod tratí, to byla Stará Vyhlídka. Myslím, že takhle to je
správně i napsané. Trať obě vyhlídky, neboli takové čtvrtě poblíž hlavního nádraží,
rozdělovala. Byl tam přejezd, závory – takové klasické „šraňky“: cinkilink, cinkilink
to hrálo, když šly dolu. Klika, ta tam nebyla. Byly ovládány až z nádraží, z hlavního
hradla – to byla paráda, to hradlo, to byla stavba, prosklená, vysoká, několikráte
mě tam děda vzal, ne že by byl on sám „hradlař“, to né, ale mašinfíra, na „páře“ jezdil, tahal rychlíky do Brna, nebo také na Prahu. To pak ve Velkém Oseku se měnily
posádky, a odtamtud zase zpátky. Z Oseka vozil vždycky minerálku, v demižonech.
Už byly celé takové zahnědlé, ty demižony. Ale abych se vrátil k tématu. Od těch
závor pokračovala trať železnice po náspu, přes tzv. Háječek, překrásným, trochu
do zatáčky hrozně vysokým kamenným viaduktem. Kolik měl oblouků již si ani
nepamatuju. Pak přes silničku a už tu byl vjezd do nádraží. Jako kluci jsme po tom
mostu běhali. To se sice nesmělo, ale co. Měli jsme tam takovou partu, vlastně bylo
jich několik. A v tom Háječku, kde jsme měli množství „skovek“, se odehrávala
prakticky všechna naše dobrodružství.
Nová Vyhlídka byla větší, měli jsme víc členů, stará Vyhlídka byla menší, ale
uměli líp házet kamenama, to se muselo uznat, byli tam starší kluci. A všichni jsme
se pochopitelně scházeli u tratě, pod tratí, pod tím mostem nádherným a v tom
háječku. Takový potok jím protékal. Dokonce tam ještě pamatuju klasické, cikánské vozy. Dva. Pozorovali jsme je seshora. Tam také probíhaly líté klukovské boje,
s klacky, a dokonce i kameny se tam válčilo. Moje sestra – dvojče, jednou dostala
„butrákem“ hned vedle oka, museli jí to šít, měla veliké štěstí, že o to oko nepřišla.
Ještě leta tam pak měla jizvu.
Pochopitelně jsem byl členem jedné té party, nevím již přesně, byla-li to třetí,
čtvrtá nebo snad dokonce již pátá třída, umluvili jsme se, každý dal, co měl, a šli
jsme na nádraží koupit cigarety. Bylo to jen několik stovek metrů, možná kilometr,
buď  přes  ten  viadukt,  nebo  kolem  konzumu,  kde  šéfoval  pan  Urbánek. Cigarety
nám samozřejmě koupili starší kluci za, jak se tomu říká, jsme tehdá nevěděli, menší  provizi.  Mám  dojem,  že  jsme   nakoupili  několikery  Lípy,  Letky,  Partyzánky,
a tak…  Balení  bylo  po deseti  kusech.  Měli  jsme  takový  kýbl  plechový,  takový
menší, a tím kýblem jsme si to všechno donesli do Háječku, kam jinam, pochopitelně,
pod viadukt. Tam jsme měli pod tím prvním obloukem, kde se vlastně
terén začal svažovat, vybudované sídlo, doupě, z kamenů a klacků. Od tamtaď jsme
tehdá pozorovali ty cikánské vozy. A tam v těch místech jsme poprvé zkoušeli, jak
chutná cigaretový kouř. Nebudu vás dlouho napínat, jak to dopadlo, myslím, že
jsme se všichni pozvraceli, domů se vrátili celí bílí, zelení, průhlední a já nevím jací,
pochopitelně to z nás táhlo na sto honů, doma všechno poznali, jak jsme si to pak
řekli, a všude byl „cajmrsk“ asi tak stejný. Náš poklad jsme tenkrát zakopali pod
tím horním obloukem, označili jsme ho nenápadným kamenem, abychom věděli,
kde poklad v budoucnu najít. Od našich domovů to bylo deset patnáct minut.
Šly dny, nikdo z nás neměl další chuť na kouření. Po několika měsících jsme se
vypravili, že poklad vykopeme. Byly dva názory, co s ním. Prodat starším klukům,
oproti vlastní spotřebě, leč … Nenápadný kámen, který poklad označoval, byl tak
nenápadný, že jsme poklad prostě nenašli ani my, anebo ho našel už někdo před
námi, anebo nás špehovali ze Staré Vyhlídky a šlohli nám ho. To je asi – dnes si
myslím - nejpravděpodobnější. Na dlouhou dobu to však každopádně bylo první
a poslední vážné, seriozní kouření za vlastní peníze, stran mé osoby.