kouzelné trubičce zase sáhnul. Bylo to v letech dospívajícího jinocha, kdy cigareta - pravda, jak si v těch letech myslí snad každý, cigareta z kluků udělá chlapy.
A v dnešní době jak tak koukám, z holek „Ženy“. To byla má léta gymnaziální, v té
době, vzpomínám, jsem kouřil opravdu jen příležitostně. Leckterý z kamarádů si
cigarety již kupoval. Já však v té době kouřím, jen když se posedí, narozeniny, jiná
oslava, Silvestr – například, či jiný takto závažný důvod. Nedá se říci, že jsem kuřák, když si to tak promítám, není to nikdy více nežli takových pět cigaret týdně.
Pamatuji si však takovou příhodu z těch dob, kdy každý se snaží něčím zaujmout
a vystavovat svůj um a dovednost na odiv, kdy se různé záležitosti probírají na všech
kamarádských shromážděních. To jsou ta léta mezi 16. a 18.-19. rokem života, kdy
se přetřásají různé historky, hrdinské činy apod. No a já, mimo jiné, jsem uměl si
zapálit sirkami jen jednou rukou. No zkuste to, není to zase taková legrace. Vzít
cigaretu, to ještě jakž takž, pak ale tu sirku, pěkně ze škatulky, a škrtnout, no, to
musíte si tu škatulku v ruce tak „narichtovat“ a sirku mezi palec a ukazovák, a prostředníkem do toho na škrtátku tak cvrnknout, no jen si to zkuste. Tuto dovednost
jsem zvládal poměrně bravurně a jen čekal na chvilku, kdy budu moci excelovat.
Stalo se to při této příležitosti. Již nevím proč, kam a jak, ale přenášeli jsme
takové poměrně velké, dlouhé skleněné tabule. Každou tabuli vždy dva. Foukal
silný nárazový vítr. Tabule neseme tak, že je máme na větrné straně, čili vítr je
tlačí směrem na nás, jsme vlastně za nimi jakoby schováni. Bylo to na takovém
velkém prostranství u zimního stadionu. Přecházeli jsme velkou křižovatku a že si
zapálíme. Věřte nevěřte, i v tom silném větru, v jedné ruce tu tabuli skla, jenž se mi
opírala o rameno, jsem dokázal tou druhou rukou vyndat z kapsy sirky, ze škatulky
sirku, škrtnout a tu cigaretu si opravdu zapálit. Panečku, to byl výkon, a byl o to
cennější, že vlastně můj tabulový kolega později na fóru podal svědectví, že se tak
skutečně stalo, a to nejen při nešení tabule, ale i za silného větru. Příhoda tato se
pochopitelně přetřásala nějaký čas v širokém mém okolí, byl jsem tehdy třeťák
a záviděli mi to i čtvrťáci, na záchodku jsem pak tuto dovednost několikráte, samozřejmě za cigaretu, předváděl. Mnozí jedinci mě pak zkoušeli napodobit.
Až nyní, po letech, veřejně přiznávám tu věc, na kterou nikdo tehdá nepřišel.
Jasně, tu manipulační zručnost jsem skutečně ovládal, ale co ten vítr? To byla ta
otázka. Bylo to takhle: tu tabuli jsme nesli tak, aby byla na té straně, odkud vítr
foukal, tak, aby nám ji ten vítr nebral z rukou, ale naopak ji k nám, na naše rameno, přitlačoval. No a v určitých momentech za tou tabulí opravdu žádný vítr nebyl,
byly okamžiky, kdy jsme tam byli doslova schováni v úplném bezvětří a žádný vítr
tedy plamének sirky nezhasil.
Tak, a tajemství je, snad po 38 letech, konečně venku.
To se mi ale teď opravdu ulevilo.
(Pokračování příště)
 |
| Ilustrace Václav Kocum |
Žádné komentáře:
Okomentovat