nějaké akce, celospolečenské, agitační. Je toho plné rádio, televize, noviny. Vždy
probíhá nějaká vlna, vždy, aby školy, jak se dnes říká, byly „in“, to začnou hustit
i do dětí. Čas od času jednou z takovýchto akcí bývá i protikuřácká agitka. Teď to
do těch chudáků dětí v těch školách perou, co to dá. Čim menší děti, tím větší
agitace, tím více se do nich vejde, si asi učitelé myslí.
A tak, přesně podle těchto společenských akcí, se vždy začaly chovat i mé děti.
Najednou byly celé zmoudřelé, problematiku kouření měly perfektně zmapovanou, chovaly se, jak bych já byl dítě jejich, byly takové vlezlé, neustále poučovaly.
A také mne hlídaly Musel jsem tu dobu vždycky nějak přečkat, ono je to, tak jak
celá ta celospolečenská akce uhasínala, postupně opouštělo. Bylo to však pro mě
někdy velmi nepříjemné a s kouřením jsem se stahoval mimo jejich dosah.
Šly roky, děti rostly, čím dál méně času jsme trávili společně, to „nepříjemno“
z jejich dohledu pomalu a postupně se vytrácelo. Samy již též po cigaretě sáhly, už
byly v tom věku. A táta, zavilý to kuřák, měl klid. Když jsem pak skutečně kouření
zanechal, mockrát jsem si na tu dětskou starost o tátu vzpomněl. Byla upřímná
a hluboká, a i o ni jsem se v těch kritických chvílích opíral, a ještě i dnes, když
o tom píšu a děti jsou již dávno dospěláci a pro mou velkou radost též už přestaly
kouřit, jsem zpětně z té jejich starosti, velké, hluboké a upřímné, trochu dojatý.
 |
| Knihu Pojďme si nezapálit ilustroval malíř Václav Kocum. |
Žádné komentáře:
Okomentovat