Jeli jsme na flám do Prahy, na strahovské koleje. Kamarád z gymplu Jirka měl
svátek či narozeniny, už nevím, ale určitě se něco muselo oslavit. V té době jsem
se již řadu dnů, ne-li týdnů, necítil nijak zvlášť, ale na oslavu jsem přesto odjel.
Vyrazili jsme stopem, jak jinak. Bylo to v době, kdy na dnešní R1 právě budovali
mimoúrovňovou křižovatku u Mladé Boleslavi. Nikdo tehdá nevěděl, k čemu to.
Dnes se tomu říká Štrougalova dálnice, někde na Tanvaldsku měl chalupu.
Na Jiřího jsme museli chvíli počkat, no nic, spolubydlící se nás ujal, dal nám
odpočinout si a též nás v rámci svých možností náležitě uhostil.
Konečně jsme se Jirky dočkali, a že prý je to jasný, že se začíná Na Hrádečku.
Výborný salát prý tam mají, Žížalky, tuším, se tomu říkalo. Pamatuju-li dobře,
snad strouhaný sýr, cibule, snad též paprika, kyselý nálev, ostré. A Jirka, že to je
výborný základ, a že to je to, co to pro začátek chce.
Jak jsem již uvedl, nebylo mi nijak zvlášť, kamarádi snad již u pátého piva,
já, bez nálady, cumlám pořád to prvé. Jen cigarety, ty můžu, ty mi, kupodivu, zle
nedělají. Objednávám si konečně proslulé „Žížalky“. Všechno se po prvých soustech jak mávnutím proutku mění. Žížalky mě srovnaly, já v počtu piv doháním
kamarády a večer je před námi. Zázračné žížalky.
Druhý den, opět stopem, jsme se vrátili domů, já hned – opravdu mi bylo zle,
a nejen z toho pití - k paní doktorce. Ta, když jsem jí ze záchodku donesl plnou
onu typickou sklenici-močenku, jejíž obsah vzhledově mohl býti považován za černé pivo, vyběhla do, tak jako vždy, přeplněné čekárny a slovy „Mám tu teď opravdu
nemocného, rozejděte se!“ rozpustila mnohačlenný dav čekajících studentů.
Za dvě hodiny již dostávám svou postel na infekčním oddělení v Tanvaldu
a se žloutenkou tu pak pobývám více než dva měsíce. Nic nesmím, jen suchary,
po třech dnech rýži, suchou, jen tak. Celých čtrnáct dnů. Nic víc. Jen KOUŘIT,
to mohu, to mi nezakázali a ani mi to nic nedělá. Tak kouřím. Je květen, teplo,
kouříme jen tak v županech. Cigarety si již, pochopitelně, kupuji, tedy lépe řečeno,
nechám kupovat. Se žloutenkou vás ven nepustí.
Tam na terase prvního patra, nad Tanvaldem, tam začala má skutečná kariéra
kuřák, jež trvala plných dvacet pět roků a ve které jsem dosáhl značného mistrovství a dotáhl to až na 60 cigaret denně.
(Pokračování příště)
 |
| Ilustrace Václav Kocum |
Žádné komentáře:
Okomentovat