 |
| Ilustrace od Václava Kocuma. |
Stojím u pultíku v předsíni. Pod tím kotlem plynovým, co přeci všechen kouř
vytáhne. Právě jsem vylezl z postele, dávám si již třetího šluka, slastně vtahuji kouř
hluboko do plic: „Áchaaa, to je slast.“ Foukám kouř rovnou do kotle.
Je klid, všichni spí. Dveře do kuchyně se pomalu otvírají. Oni jsou asi trochu
„šrekou“, vždy když je pořádně nedovřete, tak se po chvíli otevřou. Vždycky to
udělalo prásk, jak klika bouchla do ledničky, co za nimi stojí. Takový ďůlek od kliky ve dveřích má ta lednička vybouchanej, pak jsem dal na zem gumovou zarážku a už to nebouchá.
Chci si dát dalšího šluka. Jak jsou však ty dveře otevřené, oko zabrousí na hodiny v obýváku. Na ty krásné, secesní pendlovky po brněnské tetičce. Je 00,03 hod.
„A kurňa, to už je prvního září. To přeci … říkal jsem, že od prvního!“ - se mi mihne hlavou a...! Pohyb ruky k ústům, kde navyklým způsobem, mezi ukazovákem a malíkem, držím cigaretu, nedokončím. Típnu ji a jdu si lehnout.
Od této chvíle jsem „nekuřák“! Tak, stanoveno, rozhodnuto. Ale … jsem opravdu nekuřák? Mohu to říci? Mohu to říci dnes, po těch dvanácti letech? Od té chvíle jsem si, pravda, nezapálil, než doutník až po šesti a půl letech. (Odkaz „Jak to bylo po šesti a půl letech“) Ale ani dnes nedokážu to takhle přesně o sobě říci.
Je pravda, že před pár měsíci, (byl jsem vždy ke kuřákům tolerantní, nedělal jsem
nikdy ze sebe žádného „poučovatele“), mi najednou připadlo divné, to když jsme
ve čtyřech lidech jeli na dovolenou, že ti dva, jak jsme zastavili a vylezli z auta,
hned první co bylo, máš cigaretu, oheň a … už to do sebe ládovali. „Ale vždyť já
byl také takový“, jsem si říkal, „co je na tom divnýho?“ Nevím. Poprvé od toho
1. září 1995 mi to tak připadlo, jaksi nepatřičné, až – řekl bych „eklhaft“. Opakuji, po dvanácti letech.
No nic, to jsem tak odbočil. Teď jsme ve chvíli, kdy si jdu lehnout a jsem nekuřákem již plné dvě minuty. Do ložnice to mám přes dvoje dveře. Snažím se jít tiše, dveře dovírat pomalu, abych nikoho nevzbudil. Cítím se takový nový, až svátečně. Jsem nekuřák – tedy, pro tuto chvíli rozhodně, a po dvaceti pěti letech kouření.
I chlap se může ocitnout jaksi v jiném stavu.
Jdu si lehnout a hlavou se mi honí všechny ty myšlenky, plány, nápady jak
na to…, co pro to…, jak si pomoci. Ale i obavy, nejistoty, které jsem probíral v posledních čtrnácti dnech, tedy od mého rozhodnutí. Jdu si lehnout. V hlavě se mi to všechno plete, to uvažování, to rozmýšlení. To „Jak na to“. Usínám poměrně dobře. Jsem na sebe i trošku pyšný. Vždyť jsem celý takový nový, čistý, sváteční.
Žádné komentáře:
Okomentovat