Nikomu o tom neříkám. Snad ve mně převažuje alibismus „Co kdyby se mi to
nepovedlo?“, snad, řekněme, „chci překvapit.“ Chvílemi se přikláním k jednomu,
pak zas k druhému. Je ale asi fakt, že člověk s tím nesmí dělat nějak velké cavyky.
Jeden můj blízký přítel, bohužel už není mezi námi, vždy, když se něco konalo,
říkal: Nesmíš se s tím tolik sr….“ Prostě prásk, a jít do toho, protože….
Jediná duše, která co tuší, je má paní. Chtěl jsem totiž po ní (má k nim přístup,
ale jdou koupit kdekoliv v lékárně) několik platíček těch nikotinových žvýkaček.
Myslím, že je přesvědčena o tom, že se chci pokusit kouření omezit. Ví totiž, že
jsem kuřák takový ten „skalní“. Nicméně žvýkačky mi donese a já je mám hned
od prvopočátku k dispozici. Dle návodu jich mám použít snad nějakých 13 až 15
denně. To vychází z toho, jaký jste kuřák a jak silné ty žvýkačky jsou.
Mám je připravené, jdu do „toho“, řekl bych, že jsem i tak trochu zvědavý
a netrpělivý, co a jak bude. Až by se snad dalo i říci, že se na „TO“ i svým způsobem
těším. Tak jsem rozhodnutý toho nechat. Nebo, lépe řečeno, rozhodnutý „být
svobodným, nesloužit jim!“
A žvýkačky? Použil jsem je, asi týden mi pomáhaly, první den - stačilo mi jich
jenom pět, ne žádných patnáct. Pomohly, musím říci, pomohly.
„Huba mi jde šejdrem,“ jak se říká. Prvních pár dní ani na pivo nezajdu. Stačí
kamarádi z práce. To je podpora, opravdu. Každou chvíli mi některý z nich nabízí
„Pojď si zakouřit!“ Pravdou ukazuje se býti rčení: „Když máš DOBRÝ kamarády,
ani nepřátel nepotřebuješ!“ Jak však jdou dny, začínají mě brát vážně. Takové řeči
kolem, jak by i trochu záviděli, že jsem to já, kdo se odhodlal… Moc s nima o tom
nediskutuju. Já přece nemusím, já CHCI, teda respektive NECHCI.
Ta žvýkačka, když žvýkáte rychle a intenzivně, úplně to pusu stahuje, cítíte
nikotin, intenzívně, až vám z toho je nedobře. Chvíli to fakt trvá, než sáhnete
po další. Ne patnáct, ale pět mi jich stačilo v prvních dnech. Pak tři, dvě. Po týdnu
jsem je již nepotřeboval vůbec.
Žádné komentáře:
Okomentovat