25. Příběh pana Půlpána

V době, když jsem pana Půlpána, poměrně to silného kuřáka, poznal,
bylo mu ne méně nežli sedmdesát šest let. Setkal jsem se s ním díky mé
manželce - v té době to mé „známosti“. Chalupu měl ve stejném údolíčku
jako ženiny rodiče, akorát na protější straně, takže z hlavní to měl dolu
a pak pěkně nahoru. Nikdo by mu ty roky nehádal, tak čiperně vždy dokázal
zdolat tu či onu stranu údolíčka. Také práce kolem chalupy i zahrady
stále zvládal vlastními silami.
     Proč tedy o něm píšu? Je to opravdu pěkné, ale najdou se i jiní takoví,
a dokonce starší. To je sice pravda, ale … zde je jeho příběh.
Tak jak mnozí z nás, začal pan Půlpán kuřáckou kariéru již někdy v dorostovém,
dnes bychom řekli teenagerském věku. Životem se prokouřil až
ke svým čtyřicátým šestým narozeninám. A dost, z pana Půlpána se stal,
tak jak sám tvrdil, ze dne na den, nekuřák.
     Syna  vychoval,  oslavil  narození  vnuka,  pomohl  i s jeho  výchovou,
oslavil i jeho svatbu a … narodil se pravnuk. To zajisté vyžaduje náležitou
oslavu, vždyť považte, ta rodová linie, čtyři chlapi Půlpánové, od nejstaršího
pradědka až po toho nejčerstvějšího několikadenního mrňouse, ale
chlap to byl, a taky Půlpán. A taková oslava, to panečku vyžaduje – už ani
nevzpomínal, kdo na ten nápad přišel - … no přece doutníček!
Když jsem pana Půlpána poznal, bylo mu už sedmdesát šest let. Navzdory
svému věku, byly to již čtyři roky, co se stal opět silným kuřákem.
     Považte, po dvaceti šesti letech!!!
     Já vím, mnozí namítnou: „Prosím vás, v jeho letech ?!“
     No a co, … právě že i po dvaceti šesti letech a v jeho věku!

Žádné komentáře:

Okomentovat