24. Po sedmi a půl letech - už žádný doutník

Po sedmi a půl letech, po sedmi a půl letech, co to zas je za blbost, vždyť v tom už zas takový rozdíl, zda po šesti a půl letech či po sedmi a půl letech, být přeci nemůže. Po takový době, to přece už je prakticky „furt“
stejný, ne?
NE!
Ruka pomalu, jakoby se zalíbením, vyjímá z krásné dřevěné škatulky (je to balza, to dřevo) sólo balený, voňavý jakostní doutník. Oříznout, na to kamarádi mají ten správný nožík, rituálně navlhčit a… Nebudu dále popisovat postup při zapálení doutníku, však to znáte. Nic neobvyklého. Snad jen, že ta ruka byla má, MÁ. A že ten doutník byl v průběhu roku snad pátý, šestý. Ale vždyť, zase je „slavností příležitost“, tak co. A ostatně, mám to přeci pevně v rukou, už jsem si to vyzkoušel a vydržel.
Ruka pomalu, jakoby se zalíbením, vyjímá z krásné dřevěné škatulky (je to balza, to dřevo) sólo balený, voňavý jakostní doutník. Oříznout, na to kamarádi mají ten správný nožík, rituálně navlhčit a…
Ale vždyť, to tady už přeci bylo!
Nebylo!
Toho večera to je totiž již můj druhý doutník.
Je ráno, vstávám před půl sedmou. Chvilinku ještě, jakoby s takovou malou  prodlevou,  posedím  na posteli.  Podrbu  psa, přiběhl  se  pozdravit a uvítat mě do nového dne. Je to už takový náš rituál. V ústech cítím ty dva doutníky z předešlého večera – no co, vykloktám, … a … pak … ještě něco. Lidi zlatý, po tolika letech, já mám, hned teď po ránu, CHUŤ SI ZAPÁLIT!!! A byl tu zase ten Karlův příběh, kdy po čtyřech letech, a přes doutníky … a kouří vesele dodnes. Na mě to přišlo „holt“ až po sedmi a půl letech, ale bylo to tu. Nebudu vás napínat. Dnes je to už dalších pět let navrch. Od té doby ani jeden doutník, pochopitelně ani cigaretu ani dýmku. Měl jsem k tomu „znovu začít“ opravdu jen krůček. Ta chvilková chuť byla docela dost silná. Avšak s Karlovým „mementem“, taky s tím, že by to přece byla docela škoda a že by mi to přišlo docela líto, také s tou mou hrdostí, o kterou bych přišel … taky … taky … taky…Všechno jsem si to takhle nějak uvědomil, všechny ty momenty rozhodující o tom, že jsem to dokázal, mi proběhly hlavou. A takto vyzbrojen, věřte mi, to zas tak těžké „ubránit se tomu“ nebylo. Ale fakt, člověk musí být obezřetný. Vrátil jsem se o pár let nazpátek, vždyť přeci, zapálit si můžu, jsem přeci svobodný. Ale nemám chuť, a když … výjimečně … tak zrovna NECHCI!!! Stačí si NEZAPÁLIT.
Už se to pak neopakovalo, nikdy to už tak silně nezaútočilo a já si už nikdy nezapálil doutník.

Ilustrací doplnil jablonecký abstraktní malíř Václav Kocum