… to šlo pořád dál. Ten „blbej“ stav mě opustil. Během dne chuť
na cigaretu přicházela skutečně jen párkrát. Zdůrazňuji, že to vždy bylo
spojeno s nějakou tradicí, chci tím říci s tradičním místem – například ty
schody ze sokolovny ven, nebo s tradičním chováním – například čekání
na autobus, či rozebírání problému v práci. Četnost těch chvilek skutečně
nebyla veliká. Doba trvání – to jak jsem již počítal, ta nejsilnější trvala jen
pár vteřin. Ale intenzita té chutě, ta byla stále prakticky stejná. Řekl bych,
že v té se zatím nic moc nezměnilo.
Sedím v hospodě, společnost si již zvykla, že nekouřím. Nejsem však
žádný „poturčenec“, nementoruji, ani ostatní nepřesvědčuji či nenapomínám. Stav je již takový, řekl bych, trošku zaběhlý. Docela jsem na sebe už i pyšný. Chci to vydržet, prostě CHCI. To vše mi pomáhá, třeba i v takových chvílích – a to se stává i dnes, ale už to se mnou nijak „necvičí“ – kdy
mi najednou, třeba i od vedlejšího stolu, cigareta zavoní tak intenzivně, že
…, ale „pro ten jeden okamžik“, no řekněte, … to přeci! … a taky by to už
byla škoda, ne? … a hlavně, já přece CHCI , … teda vlastně nechci, „JÁ SI
PŘECE V TUHLE CHVÍLI ZROVNA ZAPÁLIT NECHCI!“
Teda pardon, vlastně chci, CHCI být svobodný, NESLOUŽIT!
Žádné komentáře:
Okomentovat