Ráno vstávám. Vlastně do svátečního dne, si uvědomuji. Tak jsem si to v hlavě „narichtoval“. Strach? Že nevydržím? Z čeho? Nic jsem nikomu neudělal, válka není a komunisti jsou v...
„Ale prosím Vás, co nevydržím? Vždyť se nic neděje. Jen si momentálně NECHCI zapálit. Toť vše!“- si ráno říkám v koupelně před zrcadlem, a domlouvám si dále: „Hele, i když to vydržíš třeba jenom během tý ranní cesty do práce, koukej, i to je dobrý. Vždyť to je nějakých pět, sedm cigaret, tak co. To přece dobrý je, proti tomu, cos tady léta předváděl, nééé. Tak to zkusíme!
Tak jsem to zkusil. Vzal jsem si taky platíčko těch žvejkaček, to kdyby, jak se
říká, v nouzi nejvyšší.
Je večer toho dne, kdy jsem to až dosud vydržel „si nezapálit“. Stojím v koupelně před zrcadlem. Před tím, co jsem si tak řádně vynadal. Manželka dělá jakoby nic. Já, před tím zrcadlem, prohlížeje si zahnědlé prsty, uvažuju, přemýšlím, jak to ten den bylo. Opět se sám sobě dívám do očí.
„Tak se pochval, né,“ říká mi jakýsi hlas.
„To je blbý,“ odpovídám.
„Jaký blbý?“ na to ON: „Od půlnoci, to už máš 20 hodin. Srovnej to s obdobím
posledních let, to je dobrý, né. I kdyby sis teď zapálil, tak je to dobrý, to už máš
o nějakých čtyřicet padesát cigaret méně. Tak Co?“
Tak se teda chválím, před tím zrcadlem. A nakonec … je to pravda, proč se nepochválit. Mám z toho radost, opravdovou radost. Přemýšlím, jak to ten den bylo.
Kolikrát jsem měl „krizovku“, kolikrát jsem sáhnul po žvýkačce. Takovou analýzu
si dělám. Udělal jsem si z toho rituál. Vždy večer, stojím před zrcadlem, chválím se
a probírám ten den. Vychází to však v podstatě vždy stejně.
Ta intenzivní chuť, taková ta, co to skoro nejde vydržet, tak přichází za den
opravdu jen několikrát, pětkrát, šestkrát, kdyby desetkrát. V těch prvních dnech mi
právě v některých z těchto chvil pomohly žvýkačky. Dále jsem si měřil, jak dlouho
to trvá, ta chuť intenzivní, to připomenutí toho návyku. Věřte, nevěřte, pár vteřin
- deset, dvacet. Mluvím o těch "opravdu nejintenzivnějších“ chvílích. A skutečně
jen několikrát denně. Počítejme, kdyby 10x za den a kdyby 30 vteřin, no to je
přeci … no jasně,300 vteřin, to je 5 minut. Pouhých pět minut!!! SMĚŠNÝCH PĚT MINUT. A to ještě počítáno dohromady. No, to se z toho přeci ne to …, že jo, nezblázním, copak jsem nějakej … já nevím co, abych těch pět minut, ve skutečnosti však několik vteřin a jen párkrát denně, nevydržel?
Žádné komentáře:
Okomentovat