Je to prakticky pořád stejné. Četnost „TĚCH“ chvilek se nijak nezvýšila, ale zatím ani zásadně nesnížila. Ta doba „TĚCH“ chvilek je také stále stejná, v intenzitě trochu jako by to kolísalo.
Ale co není stejné, to jsem „JÁ“. Já nejsem stejnej, mám přec již
týdenní zkušenosti. Jaksi jsem se s „TÍM“ už tak trochu seznámil, tak
trochu už naučil zacházet. S těma chvilkama intenzívníma, s těma, co
spojovaly se vždy zejména s nějakým úkonem, dějem či místem.
Pro příklad: těžko se můžu vyhnout rannímu odchodu z domu, té
chodbě, kde dvacet let jsem si zapaloval. Nebo po tréninku, těm schodům, těm posledním k východu ze sokolovny. To nelze. V těchto kritických momentech mi několikrát pomohly žvýkačky a to, že jsem ta místa
překonával rychle, bez zbytečného se zdržení. Ale např. v práci, to místo
ranního sezení, řekl bych „ranního rozdílení úkolů“, jsem změnil. Začal
jsem prostě sedávat jinde. Nebo – chodil jsem jinudy, volil jsem jiné
cesty, ne ty, kde jsem si leta zapaloval. … pochopitelně, odpustil jsem si
např. i posezení u piva. Chce to prostě trochu přemýšlení, vyhnout se –
pokud to jde „TĚM MÍSTŮM“.
Všiml jsem si, už po týdnu se mi začaly odbarvovat zahnědlé prsty.
Také, dík tomu, jak výše psáno, že naučil jsem se s těma nejhoršíma
chvilkama zacházet, odboural jsem již i žvýkačky. Postupně jsem jejich
potřebu snižoval a koncem týdne - toho prvního - stačily mi dvě, jedna, a
pak už jsem je nepotřeboval. Naučil jsem se s tím zacházet.
Stále si však denně, večer v koupelně před zrcadlem, a také ráno
trochu, se sebou povídám, chválím se, upozorňuji se na některé změny
apod. Člověk si tak uvědomí spoustu maličkostí, však leckdy důležitých,
můžou někdy pomoc.
Vše je dobré, co může pomoci. Vše. Třeba … vzpomínka na dědu, jak
říkával: „Do čtyřicítky, víš, pak už ani jednu!“ … no, když to vydržel
děda, tak … že jo, děda, ten , co mě naučil věcí - draky dělat, luk a šípy,
řezat a štípat dřevo, pojistky vyměnit, hřebíky zatloukat a, … a já nevím,
co všechno ještě. A vždycky měl pro nás děti v kapse bonbony, většinou
ledovky, to si pamatuju.
No vida, bonbony, také dobrý nápad. Nosit je po kapsách, ale spíš,
řekl bych, nějaké větravé, lesněnky, hašlerky, nebo tak, ale to každý podle
svýho.
Vše je dobré, třeba i se desetkrát zhluboka, ale opravdu zhluboka
nadechnout. Zhluboka a pomalu, tak aby to trvalo co nejdéle. Zkuste to,
uvidíte, jde to rozdejchat, fakt. Ale stále platí to jedno pravidlo: Musí se
opravdu chtít.
Žádné komentáře:
Okomentovat