Leckdo by řekl: „Pět let, che! …, to už mám vyhráno."
Je to takové pěkné, kulaté, to jo. Výročí, pětiletí, člověk může být na sebe
hrd, může! No jo, ale čtyři nebo pět let, to už je skoro jedno, že? Ale když
si znovu přečtete minulou kapitolu, tak …, aha, bacha! Je nutno dávat,
„BACHA!“, opravdu.
Jinak dobrý, fakt. Úplně v pohodě, dá se říci. Jen … mám v tom pátém roce problémy s rameny, artritida, zánět - akutní, teda já bych řekl revma. Ani obléknout se sám nemůžu. Ani ten oblek, co jsem si po revoluci koupil. To vám byla koupě. Představte si, poprvé v mém životě jsem zkoušenou věc musel vrátit, samozřejmě kvůli tomu, že mi nepadla. Ale pozor, ne proto, že mi ten oblek byl malý. Poprvé v životě právě naopak, že mi byl velký. Věřte nevěřte, musel jsem tehdy vzít ten o číslo menší.
Abych pokračoval, lékař, opichy, kortikoidy, trvá to celé několik měsíců. Konečně jsem z toho jakž takž venku a je tu nějaká slavnostní příležitost, musím vzít oblek. Proboha, … proč jsem tenkrát nevzal ten větší?
Do kalhot se ještě vlezu, ale sako dopnout opravdu nejde. Musím použít té finty „stále rozepatého“ saka.
Je tu těch pět let a já měl patnáct kilo navrch. Nedovedu ani dnes přesně určit, kolik jich bylo tím nekouřením, kolik z té léčby kortikoidy. Samozřejmě jsem se vyděsil, ale netrvalo než pár měsíců, shodil jsem několik kilo ani nevím jak, dalších asi pět kil šlo dolů zjara, když jsem začal jezdit na kole, takže dále, až do této chvíle, pochopitelně s drobným kolísáním, mám od počátku „nekouření“ navrch mezi pěti a sedmi kily. Nijak to již leta nekontroluji a se nežinýruji.
Je zde opět příležitost, opět musím vzít oblek. Kalhoty - bez problému, sako – bez problémů!!! Pravda, neplandá mi tak, jako když jsem ho kupoval, ale bez problémů. Taky uteklo od koupě už víc jak patnáct let.
Žádné komentáře:
Okomentovat