Řekl bych, vzpomeneme-li v této kapitole schodů, jež popisuji při odchodu
z tréninku v kapitole prvé, řekl bych, že chuť na tu cigaretu v tomto prostoru
mne přešla právě až po těch nadpisem této kapitoly avizovaných čtyřech letech.
Je to zvláštní, ale tento prostor byl skutečně posledním místem, a to jak fyzicky,
tak psychicky, který ve mně chuť na cigaretu pravidelně vyvolával. Silně a dlouho.
Zřejmě pravdou se ukázal být test, který jsem si před mnoha lety, a který popisuji
v kapitole deváté, udělal. V mém případě opravdu psychické návyky byly dominantní návyku na tabák.
Ten prostor schodiště, přitom to bylo nějakých deset dvanáct schodů, byl snad
zakletý. Mezi lítačkama do haly a hlavními dveřmi do sokolovny. Ještě směr, si teď
uvědomuji, směr chůze byl také důležitý. Nahoru nebo dolů. Nahoru se nic nedělo,
ale směrem dolů, jakmile jsem vykročil, otevřel lítačky, mě to vždycky draplo. Ta
příšerná chuť dát si cigaretu. Nepamatuji se přesně, kdy to skončilo, kdy mne to
opustilo. Nebylo to tak, že jsem si jedenkráte najednou řekl:
„Hle, již nemám více chuti v tomto prostoru při odchodu, tedy směrem dolů,
zapáliti si cigarety.“
Tak to nebylo. Spíše jsem si jedenkráte uvědomil, ale úplně nenásilně a mimo prostor toho zakletého schodiště, že mne ta chuť na cigaretu již ani tam nedoprovází,
nepřepadá. Ani jsem v tu chvíli nedokázal přesně určit, kdy „to“ vlastně přišlo a jak
dlouho „to“ trvá, nebo vlastně kdy „to“ trvat přestalo, nebo-li od kdy již tu chuť
na cigaretu zde nemám. Bylo to prostě „to tam“.
Bože, kolikráte jsem si právě na tomto schodišti říkal tu nacvičenou výpočtovou
formulku: „No co, to vydržíš, nejintenzivnější chuť trvá pár vteřin, kdyby deset,
dvacet i třicet, co to je, kvůli té chvilce se přece nezblázníš!“ Někdy jsem si to říkal
i slovy hrubšího ražení. Jistě si každý domyslí.
Měl jsem radost, samozřejmě, ale s nikým jsem se o ni nedělil, neměl jsem
potřebu, nechal jsem si to pro sebe. Až dnes, po letech, když se na dané téma filozofuje a leccos probírá, přidávám své k dobrému. A k tomu také to s kamarádem
Karlem. Je to kamarád z našeho spolku, člen. Když jsme se poznali, nekouřil. Měl
jsem ho za nekuřáka.
Jak to tak bývá, a nejen ve spolcích, při zvláště významné situaci zapalují se
doutníky. Tak i „nekuřák“ Karel si tehdy zapálil. Pak, jak šly dny a týdny, si doutníček „zcela výjimečně“ zapaloval čím dál častěji. Dnes řadu let již opět kouří. Tehdy, při tom prvním doutníčku pro slavnostní příležitost, to byly právě čtyři roky, to jsme si pak řekli, co nekouřil.
Poté, co mne přestala přepadat právě po čtyřech letech i ta „chuť na schodišti“, jsem si tento Karlův minipříběh nesl v hlavě jako jakési memento a domnívám se, že tento moment mi byl jedním z několika stěžejních pomocníků v tom, že jsem se přes doutník nezvrhnul a že trvalo ještě další dva a půl roku, nežli jsem si troufnul, samozřejmě též při slavnostní příležitosti a „zcela vájimečně“, zapálit si
svůj slavnostní doutník.
Žádné komentáře:
Okomentovat