Sláva veliká, teď už nevím, zda jsme právě vstoupili do NATO, či zda
to bylo něco jiného. Prostě sláva taková, že jsme se v našem spolku rozhodli
to oslavit společně, a s hudbou – máme svou vlastní, jako kolektivní spolkový člen je vedena, výborná, jazzová.
Sedíme u stolů v naší „Spolkovně“, právě je pauza, jak říká kapelník - „whiskytime“, čas na proslov a… Sedíme u stolu a František, jinak to ten kapelník, klade na stůl krabici plnou kvalitních voňavoučkých doutníků. „Při takové příležitosti, to je třeba doutníčku,“ je slyšet jeho slova. „Prosím, pánové, nabídněte si!“ a vzápětí krabice koluje kolem stolů. Když dorazí až ke mně, i má ruka ji jako by potěžká – to je to rozvažování, druhá pak vyjímá jeden ten z voňavoučkých…
Dal jsem si „HO“. Odvahu k tomu jsem tedy sebral, před sebou stále „Karlův příběh“ (viz kapitola 21. Po čtyřech letech…), až po dlouhé době šesti a půl roku.
A co? A nic. Vykouřil jsem ho celý, ale ani jsem se „nepotento…“, jak se říká, ani jsem se nerozkašlal či něco jiného. Samozřejmě – doutník se nešlukuje.
Ráno po flámu. Trošku si přispíme, nebylo to zas tak strašné. Ještě po probuzení, než člověk vstane, chvíli poleží. Posloucháme Meteor. Vstávám, ještě posedím na posteli, v puse – použiju-li jemnějšího termínu –
mám jak v polepšovně. To ten jeden, jedinej doutník. Není mi to vůbec příjemné!
Žádné komentáře:
Okomentovat