Ráno vstávám. Vlastně do svátečního dne, si uvědomuji. Tak jsem si to v hlavě „narichtoval“. Strach? Že nevydržím? Z čeho? Nic jsem nikomu neudělal, válka není a komunisti jsou v...
„Ale prosím Vás, co nevydržím? Vždyť se nic neděje. Jen si momentálně NECHCI zapálit. Toť vše!“- si ráno říkám v koupelně před zrcadlem, a domlouvám si dále: „Hele, i když to vydržíš třeba jenom během tý ranní cesty do práce, koukej, i to je dobrý. Vždyť to je nějakých pět, sedm cigaret, tak co. To přece dobrý je, proti tomu, cos tady léta předváděl, nééé. Tak to zkusíme!
Tak jsem to zkusil. Vzal jsem si taky platíčko těch žvejkaček, to kdyby, jak se
říká, v nouzi nejvyšší.
Je večer toho dne, kdy jsem to až dosud vydržel „si nezapálit“. Stojím v koupelně před zrcadlem. Před tím, co jsem si tak řádně vynadal. Manželka dělá jakoby nic. Já, před tím zrcadlem, prohlížeje si zahnědlé prsty, uvažuju, přemýšlím, jak to ten den bylo. Opět se sám sobě dívám do očí.
„Tak se pochval, né,“ říká mi jakýsi hlas.
„To je blbý,“ odpovídám.
„Jaký blbý?“ na to ON: „Od půlnoci, to už máš 20 hodin. Srovnej to s obdobím
posledních let, to je dobrý, né. I kdyby sis teď zapálil, tak je to dobrý, to už máš
o nějakých čtyřicet padesát cigaret méně. Tak Co?“
Tak se teda chválím, před tím zrcadlem. A nakonec … je to pravda, proč se nepochválit. Mám z toho radost, opravdovou radost. Přemýšlím, jak to ten den bylo.
Kolikrát jsem měl „krizovku“, kolikrát jsem sáhnul po žvýkačce. Takovou analýzu
si dělám. Udělal jsem si z toho rituál. Vždy večer, stojím před zrcadlem, chválím se
a probírám ten den. Vychází to však v podstatě vždy stejně.
Ta intenzivní chuť, taková ta, co to skoro nejde vydržet, tak přichází za den
opravdu jen několikrát, pětkrát, šestkrát, kdyby desetkrát. V těch prvních dnech mi
právě v některých z těchto chvil pomohly žvýkačky. Dále jsem si měřil, jak dlouho
to trvá, ta chuť intenzivní, to připomenutí toho návyku. Věřte, nevěřte, pár vteřin
- deset, dvacet. Mluvím o těch "opravdu nejintenzivnějších“ chvílích. A skutečně
jen několikrát denně. Počítejme, kdyby 10x za den a kdyby 30 vteřin, no to je
přeci … no jasně,300 vteřin, to je 5 minut. Pouhých pět minut!!! SMĚŠNÝCH PĚT MINUT. A to ještě počítáno dohromady. No, to se z toho přeci ne to …, že jo, nezblázním, copak jsem nějakej … já nevím co, abych těch pět minut, ve skutečnosti však několik vteřin a jen párkrát denně, nevydržel?
14. Co dál, jak to bylo dál?
Jak by to bylo, už dvanáct let nekouřím. Tak to bylo, tak to je. Ale vůbec neříkám, že nekouřím, či že jsem nekuřák.. Položí-li mi někdo tu otázku, odpovídám:
„Jo, klidně si zapalte. Né, opravdu, já nechci. Nekuřák, né, nejsem, jen jsem si už dvanáct let „nechtěl“ zapálit. Chuť? … ale jó, spíše dřív, teď už ani né. A ostatně, já ani nechci. Víte, jsem svobodnej, kdybych chtěl, klidně si můžu kdykoliv zapálit, "kdykoliv“, vždyť jsem "fakt“ svobodnej! Nikdy jsem si neříkal a neříkám “NIKDY“, nikdy jsem si neříkal a neříkám „DNES NAPOSLED“. Tak, normálně, teď, Teď, TEĎ si nechci zapálit. Můžu, samozřejmě, ale … „NECHCI“.
MOTIVACI jsem si našel, né vůli, MOTIVACI. Ta vůle, ta vyroste z té velké motivace. Svoboda, ta svoboda, to byla – a stále je – tou mou velkou motivací. Ten pocit svobody při přechodu hranic, ten si v sobě dodnes dokážu kdykoliv přehrát. A vlastně, teď si uvědomuji, díky tehdejšímu přechodu hranic jsem překonal i hranici tuto.
Musí to v tý hlavě prostě přeskočit, poctivě, rovně, fakticky. Najít si svou motivaci, svou, čistě svoji, tu, proč to chci, Chci, opravdu CHCI, to svoje přesvědčení.
Z toho to pak v tý hlavě přeskočí, z toho je ta motivace, ze které pak vykvete ta tolik proklamovaná VŮLE. A pak to není ani těžké, OPRAVDU!
Vidíte, argument „Nemám vůli“, NEPLATÍ. Prvotní je MOTIVACE.
„Jo, klidně si zapalte. Né, opravdu, já nechci. Nekuřák, né, nejsem, jen jsem si už dvanáct let „nechtěl“ zapálit. Chuť? … ale jó, spíše dřív, teď už ani né. A ostatně, já ani nechci. Víte, jsem svobodnej, kdybych chtěl, klidně si můžu kdykoliv zapálit, "kdykoliv“, vždyť jsem "fakt“ svobodnej! Nikdy jsem si neříkal a neříkám “NIKDY“, nikdy jsem si neříkal a neříkám „DNES NAPOSLED“. Tak, normálně, teď, Teď, TEĎ si nechci zapálit. Můžu, samozřejmě, ale … „NECHCI“.
MOTIVACI jsem si našel, né vůli, MOTIVACI. Ta vůle, ta vyroste z té velké motivace. Svoboda, ta svoboda, to byla – a stále je – tou mou velkou motivací. Ten pocit svobody při přechodu hranic, ten si v sobě dodnes dokážu kdykoliv přehrát. A vlastně, teď si uvědomuji, díky tehdejšímu přechodu hranic jsem překonal i hranici tuto.
Musí to v tý hlavě prostě přeskočit, poctivě, rovně, fakticky. Najít si svou motivaci, svou, čistě svoji, tu, proč to chci, Chci, opravdu CHCI, to svoje přesvědčení.
Z toho to pak v tý hlavě přeskočí, z toho je ta motivace, ze které pak vykvete ta tolik proklamovaná VŮLE. A pak to není ani těžké, OPRAVDU!
Vidíte, argument „Nemám vůli“, NEPLATÍ. Prvotní je MOTIVACE.
11. (zapomenutá) Rozhodnutí
Je pár minut před půlnocí. Právě jsem se vrátil z města, pochopitelně, kupoval
jsem cigarety, na noc, abych nebyl z jejich nedostatku nervózní. Stojím v koupelně
před zrcadlem a nadávám si. Pěkně z očí do očí. Není to legrace, no jen to zkuste!
Je mi ze mne nanic. Myslím si, jak jsem svobodný, pánbůh zaplať, že jsou komunisti pryč. Začal jsem podnikat, jsem svobodný, jo!? … ale JAK svobodný, JAKÁ je pravda?
„Seš, ty vole, opravdu svobodný,“ křičím na sebe. „Co si to namlouváš? Jaký
divadlo před sebou hraješ? Svoboda, jaká, ukaž mi ji! A nečum na mě, teda na sebe,
tak blbě!“ – pomalu odvracím tvář od zrcadla.
Ten pocit svobody, volnosti, ten při přechodu hranice (viz Jak jsem se s cigaretou v puse...), ten si vybavuji úplně přesně. Znovu ho prožívám, cítím ho v sobě.
To se nezapomíná. Znovu a znovu přecházím tu hranici, znovu a znovu pociťuji
tu euforii, kterou jsem tehdá prožil. Ani po těch pěti letech, když si na to takhle
vzpomínám, se toho nemohu nabažit.
„Ty že seš svobodnej!“ už zase na sebe křičím do zrcadla a pokračuju výsměšně:
„Že si můžeš dělat, co chceš, jooo? … ty? … co chceš? Jo!? He! Co mi to tu vyprávíš,
co se naparuješ!“- a odplivuji si do umývadla. Poulím na sebe oči, ten v zrcadle
ovšem taky, pěknej „ksift“! – jak by řekla má babička Sudeťačka - mě však ještě
více rozběsňuje a já spouštím další příval nadávek: „Pikolík jseš, obyčejnej blbej
pikolík, i při těch tvejch dvou metrech. Pikolík, sluha, jen posloucháš. Šup, a už
zas mažeš, tuhle měli zavříno a letěl´s přes celý město až k pumpě. A to si říkáš svobodnej, jo? Posloucháš, jenom posloucháš, celý roky, jak otrok, jen sloužíš, sloužíš, sloužíš! Slouha seš, paskřivec! Ano, Paní cigareto sem … a Paní cigareto tam … a Paní cigareto, už mám zas běžet? … a Paní cigareto, už běžííííím! … jo, svobodnej, cha!!!“ … atd. atd.
Už si to všechno ani přesně nepamatuju.
Stoupnout si před zrcadlo, zahledět se sám sobě do očí a být k sobě upřímný, a spravedlivý, a tolerantní, a smířlivý, a přísný a a a … Jsme v půli srpna.
“Tak co to nezkusit od prvního září, co?“
TAK JO, OD PRVNÍHO ZÁŘÍ!
jsem cigarety, na noc, abych nebyl z jejich nedostatku nervózní. Stojím v koupelně
před zrcadlem a nadávám si. Pěkně z očí do očí. Není to legrace, no jen to zkuste!
Je mi ze mne nanic. Myslím si, jak jsem svobodný, pánbůh zaplať, že jsou komunisti pryč. Začal jsem podnikat, jsem svobodný, jo!? … ale JAK svobodný, JAKÁ je pravda?
„Seš, ty vole, opravdu svobodný,“ křičím na sebe. „Co si to namlouváš? Jaký
divadlo před sebou hraješ? Svoboda, jaká, ukaž mi ji! A nečum na mě, teda na sebe,
tak blbě!“ – pomalu odvracím tvář od zrcadla.
Ten pocit svobody, volnosti, ten při přechodu hranice (viz Jak jsem se s cigaretou v puse...), ten si vybavuji úplně přesně. Znovu ho prožívám, cítím ho v sobě.
To se nezapomíná. Znovu a znovu přecházím tu hranici, znovu a znovu pociťuji
tu euforii, kterou jsem tehdá prožil. Ani po těch pěti letech, když si na to takhle
vzpomínám, se toho nemohu nabažit.
„Ty že seš svobodnej!“ už zase na sebe křičím do zrcadla a pokračuju výsměšně:
„Že si můžeš dělat, co chceš, jooo? … ty? … co chceš? Jo!? He! Co mi to tu vyprávíš,
co se naparuješ!“- a odplivuji si do umývadla. Poulím na sebe oči, ten v zrcadle
ovšem taky, pěknej „ksift“! – jak by řekla má babička Sudeťačka - mě však ještě
více rozběsňuje a já spouštím další příval nadávek: „Pikolík jseš, obyčejnej blbej
pikolík, i při těch tvejch dvou metrech. Pikolík, sluha, jen posloucháš. Šup, a už
zas mažeš, tuhle měli zavříno a letěl´s přes celý město až k pumpě. A to si říkáš svobodnej, jo? Posloucháš, jenom posloucháš, celý roky, jak otrok, jen sloužíš, sloužíš, sloužíš! Slouha seš, paskřivec! Ano, Paní cigareto sem … a Paní cigareto tam … a Paní cigareto, už mám zas běžet? … a Paní cigareto, už běžííííím! … jo, svobodnej, cha!!!“ … atd. atd.
Už si to všechno ani přesně nepamatuju.
Stoupnout si před zrcadlo, zahledět se sám sobě do očí a být k sobě upřímný, a spravedlivý, a tolerantní, a smířlivý, a přísný a a a … Jsme v půli srpna.
“Tak co to nezkusit od prvního září, co?“
TAK JO, OD PRVNÍHO ZÁŘÍ!
13. Žvýkačky
Nikomu o tom neříkám. Snad ve mně převažuje alibismus „Co kdyby se mi to
nepovedlo?“, snad, řekněme, „chci překvapit.“ Chvílemi se přikláním k jednomu,
pak zas k druhému. Je ale asi fakt, že člověk s tím nesmí dělat nějak velké cavyky.
Jeden můj blízký přítel, bohužel už není mezi námi, vždy, když se něco konalo,
říkal: Nesmíš se s tím tolik sr….“ Prostě prásk, a jít do toho, protože….
Jediná duše, která co tuší, je má paní. Chtěl jsem totiž po ní (má k nim přístup,
ale jdou koupit kdekoliv v lékárně) několik platíček těch nikotinových žvýkaček.
Myslím, že je přesvědčena o tom, že se chci pokusit kouření omezit. Ví totiž, že
jsem kuřák takový ten „skalní“. Nicméně žvýkačky mi donese a já je mám hned
od prvopočátku k dispozici. Dle návodu jich mám použít snad nějakých 13 až 15
denně. To vychází z toho, jaký jste kuřák a jak silné ty žvýkačky jsou.
Mám je připravené, jdu do „toho“, řekl bych, že jsem i tak trochu zvědavý
a netrpělivý, co a jak bude. Až by se snad dalo i říci, že se na „TO“ i svým způsobem
těším. Tak jsem rozhodnutý toho nechat. Nebo, lépe řečeno, rozhodnutý „být
svobodným, nesloužit jim!“
A žvýkačky? Použil jsem je, asi týden mi pomáhaly, první den - stačilo mi jich
jenom pět, ne žádných patnáct. Pomohly, musím říci, pomohly.
„Huba mi jde šejdrem,“ jak se říká. Prvních pár dní ani na pivo nezajdu. Stačí
kamarádi z práce. To je podpora, opravdu. Každou chvíli mi některý z nich nabízí
„Pojď si zakouřit!“ Pravdou ukazuje se býti rčení: „Když máš DOBRÝ kamarády,
ani nepřátel nepotřebuješ!“ Jak však jdou dny, začínají mě brát vážně. Takové řeči
kolem, jak by i trochu záviděli, že jsem to já, kdo se odhodlal… Moc s nima o tom
nediskutuju. Já přece nemusím, já CHCI, teda respektive NECHCI.
Ta žvýkačka, když žvýkáte rychle a intenzivně, úplně to pusu stahuje, cítíte
nikotin, intenzívně, až vám z toho je nedobře. Chvíli to fakt trvá, než sáhnete
po další. Ne patnáct, ale pět mi jich stačilo v prvních dnech. Pak tři, dvě. Po týdnu
jsem je již nepotřeboval vůbec.
nepovedlo?“, snad, řekněme, „chci překvapit.“ Chvílemi se přikláním k jednomu,
pak zas k druhému. Je ale asi fakt, že člověk s tím nesmí dělat nějak velké cavyky.
Jeden můj blízký přítel, bohužel už není mezi námi, vždy, když se něco konalo,
říkal: Nesmíš se s tím tolik sr….“ Prostě prásk, a jít do toho, protože….
Jediná duše, která co tuší, je má paní. Chtěl jsem totiž po ní (má k nim přístup,
ale jdou koupit kdekoliv v lékárně) několik platíček těch nikotinových žvýkaček.
Myslím, že je přesvědčena o tom, že se chci pokusit kouření omezit. Ví totiž, že
jsem kuřák takový ten „skalní“. Nicméně žvýkačky mi donese a já je mám hned
od prvopočátku k dispozici. Dle návodu jich mám použít snad nějakých 13 až 15
denně. To vychází z toho, jaký jste kuřák a jak silné ty žvýkačky jsou.
Mám je připravené, jdu do „toho“, řekl bych, že jsem i tak trochu zvědavý
a netrpělivý, co a jak bude. Až by se snad dalo i říci, že se na „TO“ i svým způsobem
těším. Tak jsem rozhodnutý toho nechat. Nebo, lépe řečeno, rozhodnutý „být
svobodným, nesloužit jim!“
A žvýkačky? Použil jsem je, asi týden mi pomáhaly, první den - stačilo mi jich
jenom pět, ne žádných patnáct. Pomohly, musím říci, pomohly.
„Huba mi jde šejdrem,“ jak se říká. Prvních pár dní ani na pivo nezajdu. Stačí
kamarádi z práce. To je podpora, opravdu. Každou chvíli mi některý z nich nabízí
„Pojď si zakouřit!“ Pravdou ukazuje se býti rčení: „Když máš DOBRÝ kamarády,
ani nepřátel nepotřebuješ!“ Jak však jdou dny, začínají mě brát vážně. Takové řeči
kolem, jak by i trochu záviděli, že jsem to já, kdo se odhodlal… Moc s nima o tom
nediskutuju. Já přece nemusím, já CHCI, teda respektive NECHCI.
Ta žvýkačka, když žvýkáte rychle a intenzivně, úplně to pusu stahuje, cítíte
nikotin, intenzívně, až vám z toho je nedobře. Chvíli to fakt trvá, než sáhnete
po další. Ne patnáct, ale pět mi jich stačilo v prvních dnech. Pak tři, dvě. Po týdnu
jsem je již nepotřeboval vůbec.
12. 00,03 hod., 1. září 1995
00,03 hod., 1.září 1995
Odkaz „Jak to bylo v noci“.
Stojím u pultíku v předsíni. Pod tím kotlem plynovým, co přeci všechen kouř
vytáhne. Právě jsem vylezl z postele, dávám si již třetího šluka, slastně vtahuji kouř
hluboko do plic: „Áchaaa, to je slast.“ Foukám kouř rovnou do kotle.
Je klid, všichni spí. Dveře do kuchyně se pomalu otvírají. Oni jsou asi trochu
„šrekou“, vždy když je pořádně nedovřete, tak se po chvíli otevřou. Vždycky to
udělalo prásk, jak klika bouchla do ledničky, co za nimi stojí. Takový ďůlek od kliky ve dveřích má ta lednička vybouchanej, pak jsem dal na zem gumovou zarážku a už to nebouchá.
Chci si dát dalšího šluka. Jak jsou však ty dveře otevřené, oko zabrousí na hodiny v obýváku. Na ty krásné, secesní pendlovky po brněnské tetičce. Je 00,03 hod.
„A kurňa, to už je prvního září. To přeci … říkal jsem, že od prvního!“ - se mi mihne hlavou a...! Pohyb ruky k ústům, kde navyklým způsobem, mezi ukazovákem a malíkem, držím cigaretu, nedokončím. Típnu ji a jdu si lehnout.
Od této chvíle jsem „nekuřák“! Tak, stanoveno, rozhodnuto. Ale … jsem opravdu nekuřák? Mohu to říci? Mohu to říci dnes, po těch dvanácti letech? Od té chvíle jsem si, pravda, nezapálil, než doutník až po šesti a půl letech. (Odkaz „Jak to bylo po šesti a půl letech“) Ale ani dnes nedokážu to takhle přesně o sobě říci.
Je pravda, že před pár měsíci, (byl jsem vždy ke kuřákům tolerantní, nedělal jsem
nikdy ze sebe žádného „poučovatele“), mi najednou připadlo divné, to když jsme
ve čtyřech lidech jeli na dovolenou, že ti dva, jak jsme zastavili a vylezli z auta,
hned první co bylo, máš cigaretu, oheň a … už to do sebe ládovali. „Ale vždyť já
byl také takový“, jsem si říkal, „co je na tom divnýho?“ Nevím. Poprvé od toho
1. září 1995 mi to tak připadlo, jaksi nepatřičné, až – řekl bych „eklhaft“. Opakuji, po dvanácti letech.
No nic, to jsem tak odbočil. Teď jsme ve chvíli, kdy si jdu lehnout a jsem nekuřákem již plné dvě minuty. Do ložnice to mám přes dvoje dveře. Snažím se jít tiše, dveře dovírat pomalu, abych nikoho nevzbudil. Cítím se takový nový, až svátečně. Jsem nekuřák – tedy, pro tuto chvíli rozhodně, a po dvaceti pěti letech kouření.
I chlap se může ocitnout jaksi v jiném stavu.
Jdu si lehnout a hlavou se mi honí všechny ty myšlenky, plány, nápady jak
na to…, co pro to…, jak si pomoci. Ale i obavy, nejistoty, které jsem probíral v posledních čtrnácti dnech, tedy od mého rozhodnutí. Jdu si lehnout. V hlavě se mi to všechno plete, to uvažování, to rozmýšlení. To „Jak na to“. Usínám poměrně dobře. Jsem na sebe i trošku pyšný. Vždyť jsem celý takový nový, čistý, sváteční.
 |
| Ilustrace od Václava Kocuma. |
Stojím u pultíku v předsíni. Pod tím kotlem plynovým, co přeci všechen kouř
vytáhne. Právě jsem vylezl z postele, dávám si již třetího šluka, slastně vtahuji kouř
hluboko do plic: „Áchaaa, to je slast.“ Foukám kouř rovnou do kotle.
Je klid, všichni spí. Dveře do kuchyně se pomalu otvírají. Oni jsou asi trochu
„šrekou“, vždy když je pořádně nedovřete, tak se po chvíli otevřou. Vždycky to
udělalo prásk, jak klika bouchla do ledničky, co za nimi stojí. Takový ďůlek od kliky ve dveřích má ta lednička vybouchanej, pak jsem dal na zem gumovou zarážku a už to nebouchá.
Chci si dát dalšího šluka. Jak jsou však ty dveře otevřené, oko zabrousí na hodiny v obýváku. Na ty krásné, secesní pendlovky po brněnské tetičce. Je 00,03 hod.
„A kurňa, to už je prvního září. To přeci … říkal jsem, že od prvního!“ - se mi mihne hlavou a...! Pohyb ruky k ústům, kde navyklým způsobem, mezi ukazovákem a malíkem, držím cigaretu, nedokončím. Típnu ji a jdu si lehnout.
Od této chvíle jsem „nekuřák“! Tak, stanoveno, rozhodnuto. Ale … jsem opravdu nekuřák? Mohu to říci? Mohu to říci dnes, po těch dvanácti letech? Od té chvíle jsem si, pravda, nezapálil, než doutník až po šesti a půl letech. (Odkaz „Jak to bylo po šesti a půl letech“) Ale ani dnes nedokážu to takhle přesně o sobě říci.
Je pravda, že před pár měsíci, (byl jsem vždy ke kuřákům tolerantní, nedělal jsem
nikdy ze sebe žádného „poučovatele“), mi najednou připadlo divné, to když jsme
ve čtyřech lidech jeli na dovolenou, že ti dva, jak jsme zastavili a vylezli z auta,
hned první co bylo, máš cigaretu, oheň a … už to do sebe ládovali. „Ale vždyť já
byl také takový“, jsem si říkal, „co je na tom divnýho?“ Nevím. Poprvé od toho
1. září 1995 mi to tak připadlo, jaksi nepatřičné, až – řekl bych „eklhaft“. Opakuji, po dvanácti letech.
No nic, to jsem tak odbočil. Teď jsme ve chvíli, kdy si jdu lehnout a jsem nekuřákem již plné dvě minuty. Do ložnice to mám přes dvoje dveře. Snažím se jít tiše, dveře dovírat pomalu, abych nikoho nevzbudil. Cítím se takový nový, až svátečně. Jsem nekuřák – tedy, pro tuto chvíli rozhodně, a po dvaceti pěti letech kouření.
I chlap se může ocitnout jaksi v jiném stavu.
Jdu si lehnout a hlavou se mi honí všechny ty myšlenky, plány, nápady jak
na to…, co pro to…, jak si pomoci. Ale i obavy, nejistoty, které jsem probíral v posledních čtrnácti dnech, tedy od mého rozhodnutí. Jdu si lehnout. V hlavě se mi to všechno plete, to uvažování, to rozmýšlení. To „Jak na to“. Usínám poměrně dobře. Jsem na sebe i trošku pyšný. Vždyť jsem celý takový nový, čistý, sváteční.
10. Podivné příhody
Podivné příhody se mi v noci stávaly. Nevím, nepamatuji se, kolikráte to přišlo, nevím, co to bylo.
Taková divná věc. Pak, po letech jsem snad vysvětlení našel, ale v té době, v těch
chvílích, jsem vůbec nevěděl, oč jde.
Najednou se probudím, rychle se posadím a nutí mě to zhluboka dýchat. Tož
zhluboka dýchám, ale jinak mi nic není. Říkám si: „Co se děje? Vždyť dýchám
normálně, proč jsem se probudil? Takovýmto způsobem?" Je to jako by mi chyběl
dech. Jako bych se dusil. Nevím. Stalo se mi to několikráte. Po chvíli opět uléhám
a usínám.
Uběhly roky, snad tři, snad čtyři. Pořád „držím“, pěstuju si „to svoje“. Samozřejmě, stále mne ta problematika zajímá, pročítám o ní, dostanou-li se mi do ruky všechny možné více i méně odborné materiály. Až jednou, na takové zajímavé pojednání jsem narazil. Ne dlouhé, ale jasné, naprosto jasné. Okamžitě se v mysli vracím k těm podivným příhodám. Tady to je, ne snad přímo citát, ale vysvětlení, tak jak si to pamatuju.
U silných kuřáků dochází k tomu, že z té příčiny, kdy hemoglobin, neboli
krevní barvivo, nosič kyslíku, má na sebe navázán (což jest jeho „slabá“ vlastnost)
kysličník – neboli po dnešním - oxid uhličitý, čímž se z něho stává karboxyhemoglobin, může se ve spánku, kdy dýchání je plitké – tedy mělké, stát to, že kuřák se
probouzí s jakýmsi pocitem nedostatku dechu. Nutí ho to, na rozdíl od mělkého
dýchání ve spánku, několikráte se velmi zhluboka nadechnout, tím pro plíce (i hemoglobin) zaopatřit více kyslíku. Tak se kyslík, kterého je v tu chvíli všude nedostatek, dostává k mozku i jiným orgánům, a po chvíli může kuřák opět v klidu usnout. Některé kuřáky mohou tyto příhody i poměrně dost vyděsit.
Oč tedy vlastně běží. Lidově řečeno, tělo, mozek, vše je jaksi přidušeno nedostatkem kyslíku, neboť hemoglobin má, dá-li se to tak říci, doslova „obsazeno“.
To pro kysličník uhličitý, který vzniká při každém spalování, tedy i při kouření,
a který je jaksi hbitější nežli kyslík a pomyslné vagónky hemoglobinu obsadí tak,
že na kyslík zbývá již jen pramálo místa. Při tzv. povrchním dýchání ve spánku není
proto takto „obsazený“ vlak - hemoglobin schopen dopravovat dostatek kyslíku
a kuřák je skutečně přidušen.
Taková divná věc. Pak, po letech jsem snad vysvětlení našel, ale v té době, v těch
chvílích, jsem vůbec nevěděl, oč jde.
Najednou se probudím, rychle se posadím a nutí mě to zhluboka dýchat. Tož
zhluboka dýchám, ale jinak mi nic není. Říkám si: „Co se děje? Vždyť dýchám
normálně, proč jsem se probudil? Takovýmto způsobem?" Je to jako by mi chyběl
dech. Jako bych se dusil. Nevím. Stalo se mi to několikráte. Po chvíli opět uléhám
a usínám.
Uběhly roky, snad tři, snad čtyři. Pořád „držím“, pěstuju si „to svoje“. Samozřejmě, stále mne ta problematika zajímá, pročítám o ní, dostanou-li se mi do ruky všechny možné více i méně odborné materiály. Až jednou, na takové zajímavé pojednání jsem narazil. Ne dlouhé, ale jasné, naprosto jasné. Okamžitě se v mysli vracím k těm podivným příhodám. Tady to je, ne snad přímo citát, ale vysvětlení, tak jak si to pamatuju.
U silných kuřáků dochází k tomu, že z té příčiny, kdy hemoglobin, neboli
krevní barvivo, nosič kyslíku, má na sebe navázán (což jest jeho „slabá“ vlastnost)
kysličník – neboli po dnešním - oxid uhličitý, čímž se z něho stává karboxyhemoglobin, může se ve spánku, kdy dýchání je plitké – tedy mělké, stát to, že kuřák se
probouzí s jakýmsi pocitem nedostatku dechu. Nutí ho to, na rozdíl od mělkého
dýchání ve spánku, několikráte se velmi zhluboka nadechnout, tím pro plíce (i hemoglobin) zaopatřit více kyslíku. Tak se kyslík, kterého je v tu chvíli všude nedostatek, dostává k mozku i jiným orgánům, a po chvíli může kuřák opět v klidu usnout. Některé kuřáky mohou tyto příhody i poměrně dost vyděsit.
Oč tedy vlastně běží. Lidově řečeno, tělo, mozek, vše je jaksi přidušeno nedostatkem kyslíku, neboť hemoglobin má, dá-li se to tak říci, doslova „obsazeno“.
To pro kysličník uhličitý, který vzniká při každém spalování, tedy i při kouření,
a který je jaksi hbitější nežli kyslík a pomyslné vagónky hemoglobinu obsadí tak,
že na kyslík zbývá již jen pramálo místa. Při tzv. povrchním dýchání ve spánku není
proto takto „obsazený“ vlak - hemoglobin schopen dopravovat dostatek kyslíku
a kuřák je skutečně přidušen.
 |
| Knihu Pojďte si nezapálit doplnil ilustracemi malíř Václav Kocum. |
9. Jak mne test odhalil
|
| Knihu Pojďte si nezapálit doplnil svými ilustracemi abstraktní malíř z Jablonce nad Nisou Václav Kocum |
vůbec neuvažoval, ale ten okamžik mi byl ještě na hony vzdálen, mi manželka hygienička, která se svého času velmi angažovala v různých programech proti všelikým
závislostem, donesla jakýsi leták... Tak jako všechny dopisy, letáky, složenky, výzvy,
upomínky, či jiné tiskoviny, dotyčný leták položila na tu polici – pultík v předsíni
pod kotel. To jsme měli, a dodnes máme, takový zvyk. Kdo přijde, hned si to tam
přebere, prohrabe, odnese co jeho jest, zanechá co jeho není či k čemu se hlásit
nechce nebo ho nezajímá. Toť teorie, praxe však jest jiná. Hádáte správně. Vše se
to tam kupí, jedno přes druhé, je toho tam neustále plná hromada. Jednoho dne
se na této polici objevil i výše zmíněný leták. Řešil návyk na nikotin, kuřáctví, závislost. Oproti jiným písemnostem, a to bylo na něm zvláštní, ležel neustále úplně
nahoře na té hromadě všeho. Ubíhaly dny – on stále nahoře.
Až jednou, když jsem si „pod kotel šel zase prásknout“, někdy v noci to bylo,
již nevím přesně, ale byl naprostý klid, ani děcka již necourala, a snad, že tam
v tu chvíli, kromě složenek a upomínek, nebylo co jiného ke čtení, snad že mne
nikdo neviděl, jsem ten leták konečně vzal do ruky, věnoval mu pozornost. Před
tím jsem ho ostentativně přehlížel. Ležel tam drahně, snad i nějaký měsíc to bylo.
Začal jsem odzadu, jako noviny, od sportu. Tam jsem se dozvěděl, autorem že
jest nějaká evropská skupina se zaměřením na studium závislostí, na odhalování
jejich příčin, rozpoznávání jejich různých typů, atd. atd., a že na zpracování tohoto
testu dotyčná skupina věnovala několik let. Byl jsem sám, všude klid, nahlédl jsem.
A skutečně, uprostřed letáku, ono to vlastně bylo, jak si vzpomínám, takové jakési
leporelo, nikoliv jednoarchový leták, byl test, a rovnou na několik stránek. I začal
jsem „to“zkoumat od začátku a ejhle! Ukázalo se, že „materiál“ není přímo protikuřácký, že jen mapuje život kuřáka a dává mu možnost, udělat si ne příliš časově
nároční jakýsi testík, který testovanému ukáže, jakým že vlastně typem kuřáka je.
Začal jsem materiál pročítat, ostatně byl to dobrý důvod k tomu, abych si znovu s chutí zapálil další cigaretu. Zkusmo jsem na otázky odpovídal. To nebyl žádný
problém. Ale najednou jsem zjistil, že to je nějaké chytré, otázky že jsou do kruhu
či do řetězce, když si vymyslíš nesprávnou odpověď, ono tě to za chvíli dožene
a řekne ti: „Kecáš, hochu, kecáš. Buď teď, nebo v té odpovědi před tím. Ne né,
hledej, ještě dřívější! Tady, vidíš, tady ta to je. Tak jakpak je to doopravdy?“
Pěkně mě to dostalo, zaujalo a začalo bavit. Bylo to sestavené, jak by děda řekl
(i já ten termín používám), s fištrónem. A takové věci mám rád. Došel jsem si
pro papír a tužku, a že si ten testík udělám, ale pěkně vedle, na papír, aby nikdo
neviděl.
Nebudu dlouho napínat. Testík jsem si udělal. S další zapálenou cigaretou. Trvalo to nějakých sedm deset minut. Pak „zahladil stopy“, aby manželka nevěděla,
a šel si lehnout.
Jo, jak že mi tenkráte ten test dopadl. Dobře, tehdá pro mne velmi dobře.
Uklidnil mne. Již se to přesně nepamatuju, ale: Jste typem kuřáka, u kterého závislost na nikotinu jest v područí na vaší závislosti sociální, návykové a … a …a…
Dle dlouhodobých pozorování a zkušeností máte pramalou šanci, že kdy přestanete. U skupin kuřáků, jež se svojí charakteristikou blíží vaší osobnosti, byla zjištěna
méně než procentní úspěšnost při pokusu přestat s kouřením.
Tečka, hotovo, vymalováno. Prakticky to nemám ani zkoušet! Ale vždyť já v té
době ani nechtěl. Tak o co šlo?
A té noci jsem pak v klidu a bez žádné další cigarety dospal rána.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)