Leckdo by řekl: „Pět let, che! …, to už mám vyhráno."
Je to takové pěkné, kulaté, to jo. Výročí, pětiletí, člověk může být na sebe
hrd, může! No jo, ale čtyři nebo pět let, to už je skoro jedno, že? Ale když
si znovu přečtete minulou kapitolu, tak …, aha, bacha! Je nutno dávat,
„BACHA!“, opravdu.
Jinak dobrý, fakt. Úplně v pohodě, dá se říci. Jen … mám v tom pátém roce problémy s rameny, artritida, zánět - akutní, teda já bych řekl revma. Ani obléknout se sám nemůžu. Ani ten oblek, co jsem si po revoluci koupil. To vám byla koupě. Představte si, poprvé v mém životě jsem zkoušenou věc musel vrátit, samozřejmě kvůli tomu, že mi nepadla. Ale pozor, ne proto, že mi ten oblek byl malý. Poprvé v životě právě naopak, že mi byl velký. Věřte nevěřte, musel jsem tehdy vzít ten o číslo menší.
Abych pokračoval, lékař, opichy, kortikoidy, trvá to celé několik měsíců. Konečně jsem z toho jakž takž venku a je tu nějaká slavnostní příležitost, musím vzít oblek. Proboha, … proč jsem tenkrát nevzal ten větší?
Do kalhot se ještě vlezu, ale sako dopnout opravdu nejde. Musím použít té finty „stále rozepatého“ saka.
Je tu těch pět let a já měl patnáct kilo navrch. Nedovedu ani dnes přesně určit, kolik jich bylo tím nekouřením, kolik z té léčby kortikoidy. Samozřejmě jsem se vyděsil, ale netrvalo než pár měsíců, shodil jsem několik kilo ani nevím jak, dalších asi pět kil šlo dolů zjara, když jsem začal jezdit na kole, takže dále, až do této chvíle, pochopitelně s drobným kolísáním, mám od počátku „nekouření“ navrch mezi pěti a sedmi kily. Nijak to již leta nekontroluji a se nežinýruji.
Je zde opět příležitost, opět musím vzít oblek. Kalhoty - bez problému, sako – bez problémů!!! Pravda, neplandá mi tak, jako když jsem ho kupoval, ale bez problémů. Taky uteklo od koupě už víc jak patnáct let.
21. Po čtyřech letech (Karel a jeho doutníky)
Řekl bych, vzpomeneme-li v této kapitole schodů, jež popisuji při odchodu
z tréninku v kapitole prvé, řekl bych, že chuť na tu cigaretu v tomto prostoru
mne přešla právě až po těch nadpisem této kapitoly avizovaných čtyřech letech.
Je to zvláštní, ale tento prostor byl skutečně posledním místem, a to jak fyzicky,
tak psychicky, který ve mně chuť na cigaretu pravidelně vyvolával. Silně a dlouho.
Zřejmě pravdou se ukázal být test, který jsem si před mnoha lety, a který popisuji
v kapitole deváté, udělal. V mém případě opravdu psychické návyky byly dominantní návyku na tabák.
Ten prostor schodiště, přitom to bylo nějakých deset dvanáct schodů, byl snad
zakletý. Mezi lítačkama do haly a hlavními dveřmi do sokolovny. Ještě směr, si teď
uvědomuji, směr chůze byl také důležitý. Nahoru nebo dolů. Nahoru se nic nedělo,
ale směrem dolů, jakmile jsem vykročil, otevřel lítačky, mě to vždycky draplo. Ta
příšerná chuť dát si cigaretu. Nepamatuji se přesně, kdy to skončilo, kdy mne to
opustilo. Nebylo to tak, že jsem si jedenkráte najednou řekl:
„Hle, již nemám více chuti v tomto prostoru při odchodu, tedy směrem dolů,
zapáliti si cigarety.“
Tak to nebylo. Spíše jsem si jedenkráte uvědomil, ale úplně nenásilně a mimo prostor toho zakletého schodiště, že mne ta chuť na cigaretu již ani tam nedoprovází,
nepřepadá. Ani jsem v tu chvíli nedokázal přesně určit, kdy „to“ vlastně přišlo a jak
dlouho „to“ trvá, nebo vlastně kdy „to“ trvat přestalo, nebo-li od kdy již tu chuť
na cigaretu zde nemám. Bylo to prostě „to tam“.
Bože, kolikráte jsem si právě na tomto schodišti říkal tu nacvičenou výpočtovou
formulku: „No co, to vydržíš, nejintenzivnější chuť trvá pár vteřin, kdyby deset,
dvacet i třicet, co to je, kvůli té chvilce se přece nezblázníš!“ Někdy jsem si to říkal
i slovy hrubšího ražení. Jistě si každý domyslí.
Měl jsem radost, samozřejmě, ale s nikým jsem se o ni nedělil, neměl jsem
potřebu, nechal jsem si to pro sebe. Až dnes, po letech, když se na dané téma filozofuje a leccos probírá, přidávám své k dobrému. A k tomu také to s kamarádem
Karlem. Je to kamarád z našeho spolku, člen. Když jsme se poznali, nekouřil. Měl
jsem ho za nekuřáka.
Jak to tak bývá, a nejen ve spolcích, při zvláště významné situaci zapalují se
doutníky. Tak i „nekuřák“ Karel si tehdy zapálil. Pak, jak šly dny a týdny, si doutníček „zcela výjimečně“ zapaloval čím dál častěji. Dnes řadu let již opět kouří. Tehdy, při tom prvním doutníčku pro slavnostní příležitost, to byly právě čtyři roky, to jsme si pak řekli, co nekouřil.
Poté, co mne přestala přepadat právě po čtyřech letech i ta „chuť na schodišti“, jsem si tento Karlův minipříběh nesl v hlavě jako jakési memento a domnívám se, že tento moment mi byl jedním z několika stěžejních pomocníků v tom, že jsem se přes doutník nezvrhnul a že trvalo ještě další dva a půl roku, nežli jsem si troufnul, samozřejmě též při slavnostní příležitosti a „zcela vájimečně“, zapálit si
svůj slavnostní doutník.
z tréninku v kapitole prvé, řekl bych, že chuť na tu cigaretu v tomto prostoru
mne přešla právě až po těch nadpisem této kapitoly avizovaných čtyřech letech.
Je to zvláštní, ale tento prostor byl skutečně posledním místem, a to jak fyzicky,
tak psychicky, který ve mně chuť na cigaretu pravidelně vyvolával. Silně a dlouho.
Zřejmě pravdou se ukázal být test, který jsem si před mnoha lety, a který popisuji
v kapitole deváté, udělal. V mém případě opravdu psychické návyky byly dominantní návyku na tabák.
Ten prostor schodiště, přitom to bylo nějakých deset dvanáct schodů, byl snad
zakletý. Mezi lítačkama do haly a hlavními dveřmi do sokolovny. Ještě směr, si teď
uvědomuji, směr chůze byl také důležitý. Nahoru nebo dolů. Nahoru se nic nedělo,
ale směrem dolů, jakmile jsem vykročil, otevřel lítačky, mě to vždycky draplo. Ta
příšerná chuť dát si cigaretu. Nepamatuji se přesně, kdy to skončilo, kdy mne to
opustilo. Nebylo to tak, že jsem si jedenkráte najednou řekl:
„Hle, již nemám více chuti v tomto prostoru při odchodu, tedy směrem dolů,
zapáliti si cigarety.“
Tak to nebylo. Spíše jsem si jedenkráte uvědomil, ale úplně nenásilně a mimo prostor toho zakletého schodiště, že mne ta chuť na cigaretu již ani tam nedoprovází,
nepřepadá. Ani jsem v tu chvíli nedokázal přesně určit, kdy „to“ vlastně přišlo a jak
dlouho „to“ trvá, nebo vlastně kdy „to“ trvat přestalo, nebo-li od kdy již tu chuť
na cigaretu zde nemám. Bylo to prostě „to tam“.
Bože, kolikráte jsem si právě na tomto schodišti říkal tu nacvičenou výpočtovou
formulku: „No co, to vydržíš, nejintenzivnější chuť trvá pár vteřin, kdyby deset,
dvacet i třicet, co to je, kvůli té chvilce se přece nezblázníš!“ Někdy jsem si to říkal
i slovy hrubšího ražení. Jistě si každý domyslí.
Měl jsem radost, samozřejmě, ale s nikým jsem se o ni nedělil, neměl jsem
potřebu, nechal jsem si to pro sebe. Až dnes, po letech, když se na dané téma filozofuje a leccos probírá, přidávám své k dobrému. A k tomu také to s kamarádem
Karlem. Je to kamarád z našeho spolku, člen. Když jsme se poznali, nekouřil. Měl
jsem ho za nekuřáka.
Jak to tak bývá, a nejen ve spolcích, při zvláště významné situaci zapalují se
doutníky. Tak i „nekuřák“ Karel si tehdy zapálil. Pak, jak šly dny a týdny, si doutníček „zcela výjimečně“ zapaloval čím dál častěji. Dnes řadu let již opět kouří. Tehdy, při tom prvním doutníčku pro slavnostní příležitost, to byly právě čtyři roky, to jsme si pak řekli, co nekouřil.
Poté, co mne přestala přepadat právě po čtyřech letech i ta „chuť na schodišti“, jsem si tento Karlův minipříběh nesl v hlavě jako jakési memento a domnívám se, že tento moment mi byl jedním z několika stěžejních pomocníků v tom, že jsem se přes doutník nezvrhnul a že trvalo ještě další dva a půl roku, nežli jsem si troufnul, samozřejmě též při slavnostní příležitosti a „zcela vájimečně“, zapálit si
svůj slavnostní doutník.
20. Výročí. První rok „Po..."
Tak to šlo pořád dál, výročí, nevýročí. Žádné divoké změny, žádné náhlé záchvaty. V podstatě jsem neměl zásadnější problém. Okolí „TO“ již zcela vážně vzalo na vědomí, a když se občas stočila řeč tím směrem, byl jsem už i já dáván za příklad. Nedá se říci, že bych už vůbec nikdy „tu chuť“ nedostal, ale skutečně jen velmi zřídka, spíše takové momentální píchnutí, takové jako připomenutí, a v tu chvíli to zas už bylo pryč, takže v podstatě ani o nějaké intenzitě nemohla být řeč. Tak to je i na těch schodech ze sokolovny, chuť se při odchodu zase dostavuje. Ale kdepak na mne. Už mám na tyhle situace (pár mi jich ještě zbylo a zatím se stále pravidelně opakují) nacvičené určité manýry, rituály, úhybné manévry. Už jsem na to machr. Ty „schody“ řeším tak, že odcházím ze šatny mezi posledními. V šatně se nekouří, nekouřilo nikdy, tam ta chuť na mne neútočí. Jdu s posledními, chodba, hala, schody. V podstatě chvátáme, tedy na pivo, venku nás již čekají ti rychlejší. Schody bereme rychle, hlavní vrata a jsem venku, chuť ani nestačila zaútočit. Tím, že jsem vyloučil čekání a courání se ze sokolovny ven, beru vlastně svému „nepříteli“ prostor k jeho možnému útoku. Tímto manévrem beru mu vlastně nejen prostor, ale i čas, a k žádnému střetu tedy ani dojít nemůže.
Resumé: V podstatě už žádný velký problém. Ale jo, vlastně, manželka. Nějak zrovna po tom roce jsme seděli s pár lidmi a o té věci vedli takovej diškus … a já … jsem se holedbal, docela. Že jsem to zvládl, ani protivnej jsem nebyl, nijak jsem jí tím nezatěžoval apod. No to jste měli slyšet její reakci:„Jo, půl roku protivnej jako necky. Nervózní jak prvnička před… Co to tady povídáš, bavit se s tebou nedalo, chtít po tobě nešlo nic … běž se zeptat dětí, když mi nevěříš, no nekoukej, jen běž.“ Atd. Atd. No, nevím, myslím si svoje. Pěkně mě naštvala, takovej jsem na sebe byl hrdopyšnej a „vona“ takhle, a před cizíma. Zrovna jsem z toho dostal chuť na cigaretu, a jakou.
Jo jo, to jsou ty chvilky!
Málem jsem zapomněl, taky jsem trochu přibral.
Resumé: V podstatě už žádný velký problém. Ale jo, vlastně, manželka. Nějak zrovna po tom roce jsme seděli s pár lidmi a o té věci vedli takovej diškus … a já … jsem se holedbal, docela. Že jsem to zvládl, ani protivnej jsem nebyl, nijak jsem jí tím nezatěžoval apod. No to jste měli slyšet její reakci:„Jo, půl roku protivnej jako necky. Nervózní jak prvnička před… Co to tady povídáš, bavit se s tebou nedalo, chtít po tobě nešlo nic … běž se zeptat dětí, když mi nevěříš, no nekoukej, jen běž.“ Atd. Atd. No, nevím, myslím si svoje. Pěkně mě naštvala, takovej jsem na sebe byl hrdopyšnej a „vona“ takhle, a před cizíma. Zrovna jsem z toho dostal chuť na cigaretu, a jakou.
Jo jo, to jsou ty chvilky!
Málem jsem zapomněl, taky jsem trochu přibral.
19. Po prvním půlroce
… to šlo pořád dál. Ten „blbej“ stav mě opustil. Během dne chuť
na cigaretu přicházela skutečně jen párkrát. Zdůrazňuji, že to vždy bylo
spojeno s nějakou tradicí, chci tím říci s tradičním místem – například ty
schody ze sokolovny ven, nebo s tradičním chováním – například čekání
na autobus, či rozebírání problému v práci. Četnost těch chvilek skutečně
nebyla veliká. Doba trvání – to jak jsem již počítal, ta nejsilnější trvala jen
pár vteřin. Ale intenzita té chutě, ta byla stále prakticky stejná. Řekl bych,
že v té se zatím nic moc nezměnilo.
Sedím v hospodě, společnost si již zvykla, že nekouřím. Nejsem však
žádný „poturčenec“, nementoruji, ani ostatní nepřesvědčuji či nenapomínám. Stav je již takový, řekl bych, trošku zaběhlý. Docela jsem na sebe už i pyšný. Chci to vydržet, prostě CHCI. To vše mi pomáhá, třeba i v takových chvílích – a to se stává i dnes, ale už to se mnou nijak „necvičí“ – kdy
mi najednou, třeba i od vedlejšího stolu, cigareta zavoní tak intenzivně, že
…, ale „pro ten jeden okamžik“, no řekněte, … to přeci! … a taky by to už
byla škoda, ne? … a hlavně, já přece CHCI , … teda vlastně nechci, „JÁ SI
PŘECE V TUHLE CHVÍLI ZROVNA ZAPÁLIT NECHCI!“
Teda pardon, vlastně chci, CHCI být svobodný, NESLOUŽIT!
na cigaretu přicházela skutečně jen párkrát. Zdůrazňuji, že to vždy bylo
spojeno s nějakou tradicí, chci tím říci s tradičním místem – například ty
schody ze sokolovny ven, nebo s tradičním chováním – například čekání
na autobus, či rozebírání problému v práci. Četnost těch chvilek skutečně
nebyla veliká. Doba trvání – to jak jsem již počítal, ta nejsilnější trvala jen
pár vteřin. Ale intenzita té chutě, ta byla stále prakticky stejná. Řekl bych,
že v té se zatím nic moc nezměnilo.
Sedím v hospodě, společnost si již zvykla, že nekouřím. Nejsem však
žádný „poturčenec“, nementoruji, ani ostatní nepřesvědčuji či nenapomínám. Stav je již takový, řekl bych, trošku zaběhlý. Docela jsem na sebe už i pyšný. Chci to vydržet, prostě CHCI. To vše mi pomáhá, třeba i v takových chvílích – a to se stává i dnes, ale už to se mnou nijak „necvičí“ – kdy
mi najednou, třeba i od vedlejšího stolu, cigareta zavoní tak intenzivně, že
…, ale „pro ten jeden okamžik“, no řekněte, … to přeci! … a taky by to už
byla škoda, ne? … a hlavně, já přece CHCI , … teda vlastně nechci, „JÁ SI
PŘECE V TUHLE CHVÍLI ZROVNA ZAPÁLIT NECHCI!“
Teda pardon, vlastně chci, CHCI být svobodný, NESLOUŽIT!
18. První půlrok „Po...“
To už jsem měl za sebou i Vánoce, i silvestra, i narozeniny – jsem koncem ledna, už vodnář. Postupoval jsem, jak již psáno, první den hodinu po hodině, pak den po dni, týden po týdnu, jdou měsíce a najednou tu je PŮLROK. Dobrý, ne?!
Postupně jsem přestával hovořit, debatovat a hádat se s tím „druhým“ v zrcadle. Prsty jsem už neměl vůbec žluté a …, a to je důležité, jsem začal čím dál více cítit potraviny, vlastně chutnat … co to povídám - začal jsem rozpoznávat daleko hlubší, nebo naopak, jemnější chutě. Nemusel jsem již bůhvíjak solit, pepřit či jinak kořenit. Rád připravuji různá masa na všechny možné způsoby. Najednou jsem si toho všiml: co vše dokážu
rozlišit! Najednou kořením a ochucuji úplně jinak a jinak, to znamená lépe, jemněji, vy-tří-be-ně-ji, bych řekl, a jinak to najednou i chutná. Věřte nevěřte, měl jsem z toho ohromnou radost. Velmi to povzbudilo mou další motivaci … a jak víme, z ní, z té motivace, vykvétá i ta tolik potřebná vůle.
Ouvej, jsem najednou nějakej marod. Nic mi není, a přitom nemůžu. Táhnu se jak „starejmladej“. Vůbec nejsem štonc vyjít schody z autobusáku do města. V baráku to poschodí a půl od vchodu do bytu lezu nahoru na třikrát, musím odpočívat. Jde to tak daleko, že vynechávám i basket – a to už je co říct. Fakt, v podstatě nic mi není, nic mě nebolí, dejchat můžu, ale jinak, jinak fakticky nemůžu. Začínám brát – to na radu manželky – „céčka“, tedy vitamín C (nikoliv ta Céčka, co si s nimi hrály děti, a co za ně šlo vyšmelit prakticky cokoliv). A nějaké pomeranče, to také. Ale nijak zvláště se to nelepší. Že bych nějak přibral, o tom se nedá zatím nijak mluvit. Možná dvě tři kila, na mou postavu to nic neznamená. Nadváhou to tedy není.Úplně mi spadla fyzička, opravdu úplně. Místo toho, aby se mi zlepšila – vždyť přece již půl roku nekouřím – stal se pravý opak. Sotva jsem se plazil. Přišlo to doslova ze dne na den. Trvalo to několik týdnů. Jak to rychle přišlo, tak to pomalu odcházelo. Nakonec to odešlo, ani nevím jak, tak to bylo pomalé a plynulé. Když jsem, po letech, o tomto hovořil s jinými, také „právě již několik let nekouřícími“, stalo se to každému, každý si na to vzpomenul. Ale čas byl rozdílný. Někoho to potkalo dříve, třeba již po třech měsících, někoho později. I doba trvání „toho stavu“ byla různá. Každý si však vzpomínal, že to trvalo dost dlouho.
Tak, tak. Tak to bylo po půlroce. To jen abyste věděli!!!
Postupně jsem přestával hovořit, debatovat a hádat se s tím „druhým“ v zrcadle. Prsty jsem už neměl vůbec žluté a …, a to je důležité, jsem začal čím dál více cítit potraviny, vlastně chutnat … co to povídám - začal jsem rozpoznávat daleko hlubší, nebo naopak, jemnější chutě. Nemusel jsem již bůhvíjak solit, pepřit či jinak kořenit. Rád připravuji různá masa na všechny možné způsoby. Najednou jsem si toho všiml: co vše dokážu
rozlišit! Najednou kořením a ochucuji úplně jinak a jinak, to znamená lépe, jemněji, vy-tří-be-ně-ji, bych řekl, a jinak to najednou i chutná. Věřte nevěřte, měl jsem z toho ohromnou radost. Velmi to povzbudilo mou další motivaci … a jak víme, z ní, z té motivace, vykvétá i ta tolik potřebná vůle.
Ouvej, jsem najednou nějakej marod. Nic mi není, a přitom nemůžu. Táhnu se jak „starejmladej“. Vůbec nejsem štonc vyjít schody z autobusáku do města. V baráku to poschodí a půl od vchodu do bytu lezu nahoru na třikrát, musím odpočívat. Jde to tak daleko, že vynechávám i basket – a to už je co říct. Fakt, v podstatě nic mi není, nic mě nebolí, dejchat můžu, ale jinak, jinak fakticky nemůžu. Začínám brát – to na radu manželky – „céčka“, tedy vitamín C (nikoliv ta Céčka, co si s nimi hrály děti, a co za ně šlo vyšmelit prakticky cokoliv). A nějaké pomeranče, to také. Ale nijak zvláště se to nelepší. Že bych nějak přibral, o tom se nedá zatím nijak mluvit. Možná dvě tři kila, na mou postavu to nic neznamená. Nadváhou to tedy není.Úplně mi spadla fyzička, opravdu úplně. Místo toho, aby se mi zlepšila – vždyť přece již půl roku nekouřím – stal se pravý opak. Sotva jsem se plazil. Přišlo to doslova ze dne na den. Trvalo to několik týdnů. Jak to rychle přišlo, tak to pomalu odcházelo. Nakonec to odešlo, ani nevím jak, tak to bylo pomalé a plynulé. Když jsem, po letech, o tomto hovořil s jinými, také „právě již několik let nekouřícími“, stalo se to každému, každý si na to vzpomenul. Ale čas byl rozdílný. Někoho to potkalo dříve, třeba již po třech měsících, někoho později. I doba trvání „toho stavu“ byla různá. Každý si však vzpomínal, že to trvalo dost dlouho.
Tak, tak. Tak to bylo po půlroce. To jen abyste věděli!!!
 |
| Ilustrace od malíře Václava Kocuma. |
17. Zase v hospodě
Po tomto prvním týdnu jsem se odvážil zajít si opět do hospody. Již
ani nevím, zda to bylo s kolegama z basketu či s kamarádama, ze spolku
(máme takový pánský spolek, jednou týdně se scházíme). Ale to s kým
není důležité.
Již jsem se naučil se sebou promlouvat. V koupelně, před zrcadlem, jak
již psáno. Též před tou „první hospodou PO" jsem měl k sobě takovou
menší přednášku.
Není to úplně jednoduché, být sám k sobě opravdu otevřený a opravdu
upřímný. Myslím, když toto dokážete, máte napůl vyhráno. Nebo dobré
je také, vzít si papír, a ty hlavní myšlenky a věci si napsat. Třeba si zavést
na to sešit, obyčejný školní linkovaný. Ono totiž, když to tam tak pěkně
poctivě napíšete, tak to pak stačí tam kouknout, co jsem a jak jsem a …
a je to, zmýlená nebo vytáčky neplatí.
„Tak co bys to nezkusil?“ jsem si říkal.
„Zkusím! Dám si dvě a půjdu,“si odpovídám, a rozhovor pokračoval:
„No, jen aby!“
„No co, tak třeba čtyři!“ vejrám na sebe do zrcadla.
„Klidně, třeba deset, jen běž!“ mi odsekne ten v zrcadle.
„Tak já radši nepůjdu.“
„Ale klidně běž, proč bys nešel?“
„A co když…?“
„Co se strachuješ? Chceš, nechceš. Už teď tě chválím, takovej kuřák
a tejden už ani Ň. Fakt, docela dobrý,“ – mi ten „zrcadloun“ najednou
maže med kolem huby.
„A co když… ?“
„Nebyl bys první, ani poslední, no. Každej den je dobrej, každá cigareta,
kterou sis nezapálil je dobrá. Jak´s to říkal o tý svobodě. Tak´s to tejden
prožil, ne. A přežil! Ne?! Líbí, nelíbí … Tak už běž!“
Atd. atd.
Musíte přijít na to, jak na sebe. Chvilku jsem si „podkuřoval“, chvilku „se strachoval“, chvilku byl „hrdina“, chvilku „nadával“. Když se vám podaří se do sebe „trefit“, máte napůl vyhráno, přece „VY“ … ňákej ten
v zrcadle, co VÁM má co povídat, před ním se přece netento, že jó. A když,
tak se dá vždycky odejít, ne. Aby mi pak v koupelně něco vytýkal, to tak, …
nebo se mi vysmíval. „Ha!“
O hospodě, tedy o té „první PO“ už ani víc psát nemusím. Všechno, co
jsem si řekl, tam bylo. Ukázalo se, že jsem to věděl dopředu. V tu nejhorší
chvilku mi pomohla žvýkačka, kterou jsem přece jenom měl pro jistotu
při sobě.
Pátrejte v paměti, co kdy jste dokázali, ono to někdy ani nevypadá, ale
pak zjistíte, že ano, a že se o to můžete opřít. Mně pomohlo to, když jsem se
před lety kurýroval se žaludkem a nesměl snad tři měsíce pít žádný alkohol.
Ani po tréninku ne, ani po zápase ne, prostě vůbec. Tak na tohle jsem si
teď vzpomněl. Tenkrát jsem to vydržel, žaludek mě tak trápil. Teď mi to
pomohlo … a vydržel jsem to taky.
ani nevím, zda to bylo s kolegama z basketu či s kamarádama, ze spolku
(máme takový pánský spolek, jednou týdně se scházíme). Ale to s kým
není důležité.
Již jsem se naučil se sebou promlouvat. V koupelně, před zrcadlem, jak
již psáno. Též před tou „první hospodou PO" jsem měl k sobě takovou
menší přednášku.
Není to úplně jednoduché, být sám k sobě opravdu otevřený a opravdu
upřímný. Myslím, když toto dokážete, máte napůl vyhráno. Nebo dobré
je také, vzít si papír, a ty hlavní myšlenky a věci si napsat. Třeba si zavést
na to sešit, obyčejný školní linkovaný. Ono totiž, když to tam tak pěkně
poctivě napíšete, tak to pak stačí tam kouknout, co jsem a jak jsem a …
a je to, zmýlená nebo vytáčky neplatí.
„Tak co bys to nezkusil?“ jsem si říkal.
„Zkusím! Dám si dvě a půjdu,“si odpovídám, a rozhovor pokračoval:
„No, jen aby!“
„No co, tak třeba čtyři!“ vejrám na sebe do zrcadla.
„Klidně, třeba deset, jen běž!“ mi odsekne ten v zrcadle.
„Tak já radši nepůjdu.“
„Ale klidně běž, proč bys nešel?“
„A co když…?“
„Co se strachuješ? Chceš, nechceš. Už teď tě chválím, takovej kuřák
a tejden už ani Ň. Fakt, docela dobrý,“ – mi ten „zrcadloun“ najednou
maže med kolem huby.
„A co když… ?“
„Nebyl bys první, ani poslední, no. Každej den je dobrej, každá cigareta,
kterou sis nezapálil je dobrá. Jak´s to říkal o tý svobodě. Tak´s to tejden
prožil, ne. A přežil! Ne?! Líbí, nelíbí … Tak už běž!“
Atd. atd.
Musíte přijít na to, jak na sebe. Chvilku jsem si „podkuřoval“, chvilku „se strachoval“, chvilku byl „hrdina“, chvilku „nadával“. Když se vám podaří se do sebe „trefit“, máte napůl vyhráno, přece „VY“ … ňákej ten
v zrcadle, co VÁM má co povídat, před ním se přece netento, že jó. A když,
tak se dá vždycky odejít, ne. Aby mi pak v koupelně něco vytýkal, to tak, …
nebo se mi vysmíval. „Ha!“
O hospodě, tedy o té „první PO“ už ani víc psát nemusím. Všechno, co
jsem si řekl, tam bylo. Ukázalo se, že jsem to věděl dopředu. V tu nejhorší
chvilku mi pomohla žvýkačka, kterou jsem přece jenom měl pro jistotu
při sobě.
Pátrejte v paměti, co kdy jste dokázali, ono to někdy ani nevypadá, ale
pak zjistíte, že ano, a že se o to můžete opřít. Mně pomohlo to, když jsem se
před lety kurýroval se žaludkem a nesměl snad tři měsíce pít žádný alkohol.
Ani po tréninku ne, ani po zápase ne, prostě vůbec. Tak na tohle jsem si
teď vzpomněl. Tenkrát jsem to vydržel, žaludek mě tak trápil. Teď mi to
pomohlo … a vydržel jsem to taky.
16. „Po…“
Je to prakticky pořád stejné. Četnost „TĚCH“ chvilek se nijak nezvýšila, ale zatím ani zásadně nesnížila. Ta doba „TĚCH“ chvilek je také stále stejná, v intenzitě trochu jako by to kolísalo.
Ale co není stejné, to jsem „JÁ“. Já nejsem stejnej, mám přec již
týdenní zkušenosti. Jaksi jsem se s „TÍM“ už tak trochu seznámil, tak
trochu už naučil zacházet. S těma chvilkama intenzívníma, s těma, co
spojovaly se vždy zejména s nějakým úkonem, dějem či místem.
Pro příklad: těžko se můžu vyhnout rannímu odchodu z domu, té
chodbě, kde dvacet let jsem si zapaloval. Nebo po tréninku, těm schodům, těm posledním k východu ze sokolovny. To nelze. V těchto kritických momentech mi několikrát pomohly žvýkačky a to, že jsem ta místa
překonával rychle, bez zbytečného se zdržení. Ale např. v práci, to místo
ranního sezení, řekl bych „ranního rozdílení úkolů“, jsem změnil. Začal
jsem prostě sedávat jinde. Nebo – chodil jsem jinudy, volil jsem jiné
cesty, ne ty, kde jsem si leta zapaloval. … pochopitelně, odpustil jsem si
např. i posezení u piva. Chce to prostě trochu přemýšlení, vyhnout se –
pokud to jde „TĚM MÍSTŮM“.
Všiml jsem si, už po týdnu se mi začaly odbarvovat zahnědlé prsty.
Také, dík tomu, jak výše psáno, že naučil jsem se s těma nejhoršíma
chvilkama zacházet, odboural jsem již i žvýkačky. Postupně jsem jejich
potřebu snižoval a koncem týdne - toho prvního - stačily mi dvě, jedna, a
pak už jsem je nepotřeboval. Naučil jsem se s tím zacházet.
Stále si však denně, večer v koupelně před zrcadlem, a také ráno
trochu, se sebou povídám, chválím se, upozorňuji se na některé změny
apod. Člověk si tak uvědomí spoustu maličkostí, však leckdy důležitých,
můžou někdy pomoc.
Vše je dobré, co může pomoci. Vše. Třeba … vzpomínka na dědu, jak
říkával: „Do čtyřicítky, víš, pak už ani jednu!“ … no, když to vydržel
děda, tak … že jo, děda, ten , co mě naučil věcí - draky dělat, luk a šípy,
řezat a štípat dřevo, pojistky vyměnit, hřebíky zatloukat a, … a já nevím,
co všechno ještě. A vždycky měl pro nás děti v kapse bonbony, většinou
ledovky, to si pamatuju.
No vida, bonbony, také dobrý nápad. Nosit je po kapsách, ale spíš,
řekl bych, nějaké větravé, lesněnky, hašlerky, nebo tak, ale to každý podle
svýho.
Vše je dobré, třeba i se desetkrát zhluboka, ale opravdu zhluboka
nadechnout. Zhluboka a pomalu, tak aby to trvalo co nejdéle. Zkuste to,
uvidíte, jde to rozdejchat, fakt. Ale stále platí to jedno pravidlo: Musí se
opravdu chtít.
Ale co není stejné, to jsem „JÁ“. Já nejsem stejnej, mám přec již
týdenní zkušenosti. Jaksi jsem se s „TÍM“ už tak trochu seznámil, tak
trochu už naučil zacházet. S těma chvilkama intenzívníma, s těma, co
spojovaly se vždy zejména s nějakým úkonem, dějem či místem.
Pro příklad: těžko se můžu vyhnout rannímu odchodu z domu, té
chodbě, kde dvacet let jsem si zapaloval. Nebo po tréninku, těm schodům, těm posledním k východu ze sokolovny. To nelze. V těchto kritických momentech mi několikrát pomohly žvýkačky a to, že jsem ta místa
překonával rychle, bez zbytečného se zdržení. Ale např. v práci, to místo
ranního sezení, řekl bych „ranního rozdílení úkolů“, jsem změnil. Začal
jsem prostě sedávat jinde. Nebo – chodil jsem jinudy, volil jsem jiné
cesty, ne ty, kde jsem si leta zapaloval. … pochopitelně, odpustil jsem si
např. i posezení u piva. Chce to prostě trochu přemýšlení, vyhnout se –
pokud to jde „TĚM MÍSTŮM“.
Všiml jsem si, už po týdnu se mi začaly odbarvovat zahnědlé prsty.
Také, dík tomu, jak výše psáno, že naučil jsem se s těma nejhoršíma
chvilkama zacházet, odboural jsem již i žvýkačky. Postupně jsem jejich
potřebu snižoval a koncem týdne - toho prvního - stačily mi dvě, jedna, a
pak už jsem je nepotřeboval. Naučil jsem se s tím zacházet.
Stále si však denně, večer v koupelně před zrcadlem, a také ráno
trochu, se sebou povídám, chválím se, upozorňuji se na některé změny
apod. Člověk si tak uvědomí spoustu maličkostí, však leckdy důležitých,
můžou někdy pomoc.
Vše je dobré, co může pomoci. Vše. Třeba … vzpomínka na dědu, jak
říkával: „Do čtyřicítky, víš, pak už ani jednu!“ … no, když to vydržel
děda, tak … že jo, děda, ten , co mě naučil věcí - draky dělat, luk a šípy,
řezat a štípat dřevo, pojistky vyměnit, hřebíky zatloukat a, … a já nevím,
co všechno ještě. A vždycky měl pro nás děti v kapse bonbony, většinou
ledovky, to si pamatuju.
No vida, bonbony, také dobrý nápad. Nosit je po kapsách, ale spíš,
řekl bych, nějaké větravé, lesněnky, hašlerky, nebo tak, ale to každý podle
svýho.
Vše je dobré, třeba i se desetkrát zhluboka, ale opravdu zhluboka
nadechnout. Zhluboka a pomalu, tak aby to trvalo co nejdéle. Zkuste to,
uvidíte, jde to rozdejchat, fakt. Ale stále platí to jedno pravidlo: Musí se
opravdu chtít.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)